4. 7. 2015 - sobota

Peťa odjela na tábor společně s Karlem a Pavlínkou. Já s Maruškou jsme vyrazili na KD. Auto měla Maruška naložené už brzy ráno. Vyhodila obě zadní sedačky a na volné místo postavila 30 litrový sud s pivem. Po obou stranách úložného prostoru stála kola a do volného prostoru mezi nimi jsem naskládal všechny kabele. Omylem i tu Petry, kterou měla sbalenou na tábor. Ještě že si toho dcera všimla, než odjela. Asi by jí ta taška chyběla. Byla strašně těžká a já ji sotva vlekl. Co v ní Petra měla, nevím. Možná pár cihel anebo taky sud.

Vyjížděli jsme v 9:45. Vynuloval jsem tachometr, abych zjistil, jak je to na Lipno daleko. Na konci cesty měl natočeno 186 km. Jeli jsme přes Želetavu, protože silnice přes Štěměchy je uzavřená. Kupodivu to byla jediná uzávěrka, s níž jsme se po cestě setkali. Za Želetavou jsme se vrátili na č. 23 a pokračovali do Jindřichova Hradce. GPS nás provedla centrem, takže jsme viděli rybník Vajgar i zámek. Za ním jsme najeli na jakousi okresku do Políkna a Plavska. Až ve Stráži nad Nežárkou jsme se dostali na krásnou silnici vedoucí na Třeboň. Proč nás navigace vedla po takových kotárech, to nechápu.

Minuli jsme Třeboň a mířili dál na České Budějovice, za nimiž jsme zastavili na oběd. Hospoda ale byla tak narvaná, že jsem pochyboval, jestli nás vůbec obslouží. Pivo a polévka ale byly hned. Na smažák jsem musel čekat, ale vydrželi jsme. I když v tom vedru, které panovalo, jsem se cítil dosti malátně. Zatímco ráno v Třebíči ukazoval teploměr kolem 26 C, u Budějovic dosahoval až k 33 C. Teplý saharský vzduch přinesl nepříjemnou vlnu vedra.

Do cíle zbývalo asi 30 km. Projeli jsme Český Krumlov a na Vltavě zkontrolovali, že je v ní ještě nějaká voda a také spousta vodáků. Už zbývalo projet jen Černou v Pošumaví. Hůrku a byli jsme před Horní Planou, kde jsme odbočili na Jenišov. Po dalších pár stech metrech jsme uviděli šipku k chatové osadě Lipenka. Auto se vydrápalo do prudké stráně a byli jsme na místě. Jako první. Jak jsem již psal, tachometr ukazoval 186 km a projeli jsme pět okresů: Třebíč, Jihlava, Jindřichův Hradec, České Budějovice a Český Krumlov.

V recepci nás ubytoval pan Růžička. Když viděl naše data narození, říkal, že je jen o měsíc mladší než my. Sleva z toho ale neplynula žádná. Po vybrání peněz nás dovedl k chatce č. 1, od níž nám předal klíč. Chatka měla dole vlevo sociální zařízení, vpravo kuchyňku a vzadu obývák s kamny, jednou postelí, jednou skříní, televizí a verandou. Do podkroví vedly strmé schůdky. Nahoře pak byly dva pokoje. Já s Maruškou si vybral ten dvoulůžkový. Otík s Jolanou si později vzali pokoj naproti (třílůžkový) a Pivoš spal dole. Pokud by moc chrápal, vyhodili bychom ho i s postelí na verandu. V našich ložnicích v patře nebyla jediná skříň, či polička. Jen malý noční stolek, takže jsem svoje věci celý týden neustále přerovnával a vytahoval z kabely a zase je tam ukládal.

Než dorazili Tomanovi, stihli jsme se osprchovat a já s úděsem zjistil, že ve sprchovém koutě nahoře jsou umístěny dvě krabice s rozvodem elektřiny. Cáknout na ně, znamenalo jistou smrt.

Ještě před Tomanovými dorazili Pásci a Skřečkovi. Tomanovi si přivezli i Miu. Báru ne. Postupně se chatky začaly plnit, takže navečer už tu byli všichni.

 

Otík a Jolana Tomanovi

Lukáš, Kačka, Zuzanka, Bája Skřečkovi

Radovan, Lífa, Hanička a Pepík Páskovi

Václav, Romana, Anička a Michalka Kahánkovi

Hanis, Inka, Klárka a Kiki Skřipští

Radek, Eva, Jaroušek, Ivanka a Adélka Kozelští

Zdeněk, Andrea, Matyáš a Natálka Slukovi

Rady, Kača a Eliška Krupovi (Eliška dorazila až později)

Zdeněk, Táňa, Jakub (později Jakuba vystřídali Anička a Omar)

Kamil, Adámek a Kačka Krejčí

Pivoš Tichovský

Pepa a Maruška Jordánovi

 

Maruška s Jolanou se šly koupat a já vyrazil na kešky v okolí Horní Plané. Bylo hrozné vedro, a to co se na mapě zdálo kousek, byl pěkný flák cesty. Šel jsem po cyklostezce a musel neustále dávat pozor, aby mě nesmetl nějaký cyklista. Vrcholem bylo, když jsem musel uhnout rozměrnému autu, které se tudy šinulo. Zákazem vjezdu! Až když mě minulo, zdál se mi řidič nějak povědomý. Navíc auto mělo ostravskou značku a bylo to tmavě modré BMW. Otík mi po telefonu potvrdil, že to byl jistojistě bloudící Pivoš. Když jsem se dostal kousek před Horní Planou, jel Pivoš pro změnu proti mně. Pozdravili jsme se a já mu prozradil cestu do campu.

Dostal jsem se až ke kotvišti výletních lodí, ale zdejší keš odlovit nebylo možné. Lidí tu bylo víc než na Václaváku. Davy proudily na pláž a zase zpět. Hledání dalších keší někde nad Horní Planou jsem vzdal. Bylo fakt horko a nejbližší krabička byla víc jak kilometr vzdálená. Vydal jsem se tedy zpět do campu. Škoda, že jsem se nesvezl s Pivošem.

Usilovně jsem šlapal zpět, když vtom jsem narazil na další bloudící auta. To první patřilo Skřipským, druhé Kahánkům. Vlezl jsem k Hanisovi do auta s tím, že ho budu navigovat. Takže jsem se přece jen svezl. Posledních 200 metrů.

Otík už zprovoznil výčepní zařízení a na čepu byl Otíkův sud s Rohanem 13. Jak říkal Pivoš – lehká letní třináctka. Dal jsem si dvě a začal usínat. Ležel jsem pak na posteli pod střechou chatky a přemítal, kolik je tu asi stupňů. Myslím, že k padesáti nebylo daleko. Chvílemi jsem upadal do bezvědomí, ale z toho mě probíral hluk před chatkou, kde stál výčep. Hluk nakonec vygradoval, když došlo na stěhování výčepu jinam. Pivoš udílel hlasité příkazy a zákazy, takže se spát nedalo už vůbec.

Večer jsem se k ohni vypravil i já. Nasměrován jsem byl do pánského klubu. Zde se probíralo, co koho bolí, jakou má nemoc a na jaké byl operaci. Rady se do této debaty nezapojil. Ptal jsem se ho, zda on obdobné problémy nemá. Odpověděl, že má. Že mu hrozně rostou vlasy a nestíhá chodit k holiči.

Pivoš nám pak povyprávěl, jak byl s Jolanou navštívit Otíka v nemocnici v Bílovci, kde se vedoucí zotavoval po jedné z mnoha operací. Nemocnice byla prý vystavěna v padesátých letech a od té doby do ní kraj neinvestoval ani korunu, takže vypadala dost zbědovaně a Pivoš si prý myslel, že se Otík dostal na nějakou LDN, kde brzy dožije. Když pak s Jolanou odešli z návštěvy, dědeček, který ležel na pokoji s Otíkem, se ptal: „To byla vaše manželka a tatínek, že?“ Dál Pivoš povykládal, že nedávno stál v lékárně ve frontě a před ním nějaká maminka s dítětem v náručí. Dítě prý ukazovalo prstíkem na Pivoše a vykřikovalo: „Děda, děda.“

Rady tiše dodal, že má problém úplně opačný. Když prý šel pro Elišku do školky, ptala se ho paní učitelka: „A vy jste kdo?“ Rady odpověděl, že otec. Tomu se paní učitelka divila a říkala, že si myslela, že je Eliščin bratr. I tak si ale určitě pomyslela něco nepěkného o nezletilých rodičích.

Chvíli na to se skácela Kača i se židličkou a válela se v trávě vedle ohniště. Pivoš – ta bezedná studnice vtipných glos a komentářů – během 30 sekund vychrlil několik nezapomenutelných vět. „Rady, válí se ti tu nevěsta.“ „ Dítě nechá u příbuzných, aby se tu zlila jak ruský mužik.“ A protože Kača dopadla jen kousek od Jolanina bišonka, přidal Pivoš ještě: „Otíku, z Mii máte leskymo.“ Další hlášky už jsem si nestihl poznamenat.

První sud Rohan 13 došel ještě téhož večera, takže byl naražen Kubrtův sud Ryzák 11 z pivovaru Koníček.

Do Havlíčka bylo ještě daleko, když se Otík rozhodl, že jdeme spát. Raději jsem ho k chatce doprovodil. Otík mi vyprávěl veselé historky, a když jsme míjeli rezavý dekl kanálu vyčnívající nad úroveň terénu, řekl mi, že mu to připomíná divokého kance. Druhý den si ale z večerní párty nic nepamatoval a chtěl, abych mu vše převyprávěl. O kanci netušil nic.