4. 7. 2016 - pondělí
20.06.2017 22:45
Otík dnes naplánoval cyklistický výlet z Uhelné na Hraničky a Račím údolím zpět. Já s Maruškou vyrazil o chvíli dřív, abych ještě stihnul odlovit keš u Obřího stolečku a obřích židliček na kopci za Sokošicemi. A tím se stalo, že jsem Otíka celý den neviděl.
V Uhelné jsme totiž byli první a první taky vyrazili do toho dlouhého stoupání. Cestou jsem se telefonicky spojil s Otíkem, abych se ujistil, že jedou někde za námi. Dýchavičné supění mě utvrdilo, že jsou.
Po pětikilometrovém stoupání jsme se dostali do Nových Vilémovic. Zde mě zaujala obecní vývěska, která vyzývala ke kontumaci psů a koček a dále informovala, že zítra tu starosta pořádá nějakou oslavu. To už nás dohnal předvoj hlavního pelotonu. Klárka a Kiki, která se vezla na elektrokole. Ze zdravotních důvodů nemohla jet na kole obyčejném, tak jí Hanis koupil vymoženost poslední doby. Včera jsem elektrokolo vyzkoušel a musím uznat, že jízda na něm je velmi příjemná. Dnes jsem se navíc přesvědčil, že akumulátor vydrží opravdu hodně. Hanis jej včera zapomněl dobít. I tak baterka vytáhla Kiki až na Hraničky a pak zpět přes les do Račího údolí.
Z Nových Vilémovic jsme se ještě asi kilometr drápali do sedla nad obcí. Asfalt skončil a drkotali jsme po kamenité cestě. Nahoře jsme zastavili a čekali na ostatní. Dlouho nikdo nejel, tak jsem zavelel k závěrečnému přesunu do Hraniček. Tam nás nakonec dorazilo jen asi pět. Maruška mi pak vyčetla, proč jsem ji tam tahal, když ostatní jeli úplně jinam. Že teď musí zpět do kopce k Novým Vilémovicím. Jak jsem ale mohl vědět, že Otík, který byl celou dobu někde na konci pelotonu, odtud zavelí ke změně trasy, Hraničky tím vynechá a octne se na čele celé výpravy? Já se držel stanoveného plánu a jel do Hraniček. Osobně se mi tam velmi líbilo. Potkal jsem tu i mladý pár, který sem dorazil na kolech až z Černé Vody. Slečna z onoho páru mi pak popsala, kudy pojedou dál. Po hřebeni až do Polska a pak oklikou zpět. Jednalo se o asi stokilometrovou trasu. Prý takové jezdí každý den.
Ve Vilémovicích jsme byli poslední. Já s Maruškou, Hanisova rodina a Béďa holky z karavanu. Nedařilo se nám nalézt správnou odbočku z Vilémovic do Račího údolí, a to co jsme sjeli, jsme museli znovu nastoupat. Elektrokolo už mlelo z posledního. Spojovací cesta lesem byla v trochu lepším stavu než před dvěma roky, ale i tak jsem musel kousek tlačit. Odměnou ale bylo hluboké Račí údolí a krásný sjezd asi pět kilometrů po hladkém asfaltu až k hospodě.
Objednali jsme si s Maruškou pivo a já si ještě skočil na Čertovy kazatelny odlovit keš. Po půl hodině jsem se vrátil ke stolu a zjistil, že servírka se zatím nezastavila, takže nemáme k jídlu objednáno nic. Zaplatil jsem piva, z nichž jsem se nakonec ani nenapil. Když jsem je objednával, zapomněl jsem, že budu za chvíli řídit.
Autem jsme zajeli do Bernartic na odlov multiny. Ta mě provedla po zajímavých místech ve vesnici. Například památník obětem 1. světové války s německým tlapatým křížem měl všechna jména hrubě zbroušená. Také část hřbitova a německými náhrobky chátrala. Včetně krásné hrobky rodiny Latzelů.
Na cestě zpět jsme ještě odbočili na polňakču nad Tomíkovicemi a stavili se u další zaniklé vsi Annín.
Protože jsem byl tento den otravný, jak se svěřila Maruška Otíkovi, uzavřel jsem se na pokoji a celý večer si buď četl, nebo něco sepisoval. Také jsem si připravil kešky na zítřek. Zatímco ostatní pojedou na vodu, já se vypravím na lov. U ohně jsem se stavil jen krátce, abych si opekl špekáček. Pivo ani panáka jsem si nedal. Ani jedno pivo, ani jeden panáček za celý den! Překvapilo mě, že to na KD vůbec jde.
O tom co se tedy dělo v kolektivu nemám moc informací. Bart mě sice chodil informovat (což mě také překvapilo), ale jeho vyprávění bylo méně a méně souvislé. Pochopil jsem jen, že Otík celý večer hledal svůj krýgl Ožujsko a ne a ne ho najít. Nakonec se ukázalo, že si jej (snad nevědomky) vypůjčil Jura a celou dobu to zatloukal.
Otík dnes naplánoval cyklistický výlet z Uhelné na Hraničky a Račím údolím zpět. Já s Maruškou vyrazil o chvíli dřív, abych ještě stihnul odlovit keš u Obřího stolečku a obřích židliček na kopci za Sokošicemi. A tím se stalo, že jsem Otíka celý den neviděl.
V Uhelné jsme totiž byli první a první taky vyrazili do toho dlouhého stoupání. Cestou jsem se telefonicky spojil s Otíkem, abych se ujistil, že jedou někde za námi. Dýchavičné supění mě utvrdilo, že jsou.
Po pětikilometrovém stoupání jsme se dostali do Nových Vilémovic. Zde mě zaujala obecní vývěska, která vyzývala ke kontumaci psů a koček a dále informovala, že zítra tu starosta pořádá nějakou oslavu. To už nás dohnal předvoj hlavního pelotonu. Klárka a Kiki, která se vezla na elektrokole. Ze zdravotních důvodů nemohla jet na kole obyčejném, tak jí Hanis koupil vymoženost poslední doby. Včera jsem elektrokolo vyzkoušel a musím uznat, že jízda na něm je velmi příjemná. Dnes jsem se navíc přesvědčil, že akumulátor vydrží opravdu hodně. Hanis jej včera zapomněl dobít. I tak baterka vytáhla Kiki až na Hraničky a pak zpět přes les do Račího údolí.
Z Nových Vilémovic jsme se ještě asi kilometr drápali do sedla nad obcí. Asfalt skončil a drkotali jsme po kamenité cestě. Nahoře jsme zastavili a čekali na ostatní. Dlouho nikdo nejel, tak jsem zavelel k závěrečnému přesunu do Hraniček. Tam nás nakonec dorazilo jen asi pět. Maruška mi pak vyčetla, proč jsem ji tam tahal, když ostatní jeli úplně jinam. Že teď musí zpět do kopce k Novým Vilémovicím. Jak jsem ale mohl vědět, že Otík, který byl celou dobu někde na konci pelotonu, odtud zavelí ke změně trasy, Hraničky tím vynechá a octne se na čele celé výpravy? Já se držel stanoveného plánu a jel do Hraniček. Osobně se mi tam velmi líbilo. Potkal jsem tu i mladý pár, který sem dorazil na kolech až z Černé Vody. Slečna z onoho páru mi pak popsala, kudy pojedou dál. Po hřebeni až do Polska a pak oklikou zpět. Jednalo se o asi stokilometrovou trasu. Prý takové jezdí každý den.
Ve Vilémovicích jsme byli poslední. Já s Maruškou, Hanisova rodina a Béďa holky z karavanu. Nedařilo se nám nalézt správnou odbočku z Vilémovic do Račího údolí, a to co jsme sjeli, jsme museli znovu nastoupat. Elektrokolo už mlelo z posledního. Spojovací cesta lesem byla v trochu lepším stavu než před dvěma roky, ale i tak jsem musel kousek tlačit. Odměnou ale bylo hluboké Račí údolí a krásný sjezd asi pět kilometrů po hladkém asfaltu až k hospodě.
Objednali jsme si s Maruškou pivo a já si ještě skočil na Čertovy kazatelny odlovit keš. Po půl hodině jsem se vrátil ke stolu a zjistil, že servírka se zatím nezastavila, takže nemáme k jídlu objednáno nic. Zaplatil jsem piva, z nichž jsem se nakonec ani nenapil. Když jsem je objednával, zapomněl jsem, že budu za chvíli řídit.
Autem jsme zajeli do Bernartic na odlov multiny. Ta mě provedla po zajímavých místech ve vesnici. Například památník obětem 1. světové války s německým tlapatým křížem měl všechna jména hrubě zbroušená. Také část hřbitova a německými náhrobky chátrala. Včetně krásné hrobky rodiny Latzelů.
Na cestě zpět jsme ještě odbočili na polňakču nad Tomíkovicemi a stavili se u další zaniklé vsi Annín.
Protože jsem byl tento den otravný, jak se svěřila Maruška Otíkovi, uzavřel jsem se na pokoji a celý večer si buď četl, nebo něco sepisoval. Také jsem si připravil kešky na zítřek. Zatímco ostatní pojedou na vodu, já se vypravím na lov. U ohně jsem se stavil jen krátce, abych si opekl špekáček. Pivo ani panáka jsem si nedal. Ani jedno pivo, ani jeden panáček za celý den! Překvapilo mě, že to na KD vůbec jde.
O tom co se tedy dělo v kolektivu nemám moc informací. Bart mě sice chodil informovat (což mě také překvapilo), ale jeho vyprávění bylo méně a méně souvislé. Pochopil jsem jen, že Otík celý večer hledal svůj krýgl Ožujsko a ne a ne ho najít. Nakonec se ukázalo, že si jej (snad nevědomky) vypůjčil Jura a celou dobu to zatloukal.
—————