4. 7. 2018 - středa

 

Ještě na snídani nebylo jisté, jestli se dnes pojede na vodu. Pan Dunaj se neozýval. Jasno bylo až v devět. Jedeme. Protože Kozlovi s Bartovými se chystali na koncert Rolling Stones do Prahy, zůstaly tu dvě bezprizorní děti. Na starost je dostala Maruška, ale na loď je musel vzít Rady. Já nechtěl riskovat životy dvou mladých lidí a Rady jel stejně sám. Už teď musím zmínit, že děti zvládal skvěle, co řekl, to platilo a překvapilo mě, jakou autoritou působil. Holky ale nijak nezlobily, užívaly si to a vůbec jim nevadilo, že rodiče jsou fuč.

Ještě před odjezdem si Maruška všimla, že na vrbě za oknem se usadil krásný žlutý ptáček. A nebyl sám. Byl tu celý pár. Samička byla více do zelena, takže nebyla v hustém větvoví tak dobře vidět. Jednalo se o žluvy. Ještě nikdy jsem je neviděl a neviděl jsem je už ani poté, co odletěly. Ani vyfotit jsem je nestihl.

Třemi auty jsme se vypravili do Suchdola nad Lužnicí. Vyložili jsme posádky a s auty se vrátili na Majdalenu. Zítra začínají státní svátky, takže všude bylo živo. Na silnicích i v kempu. U přístřešku, kde se vyřizovalo půjčení lodí, stála fronta. Kamil si do ní odhodlaně stoupnul. Šlo to hodně pomalu. Všechno musel sepsat a vyřídit pán, který nám včera vezl lodě. Navíc jej od papírování někdo neustále vyrušoval. Například, když nějaký chlap sháněl hermetický sáček pro kolegu, který má drahá sluchátka a nechce si je namočit. Pán z půjčovny odložil propisku a šel hledat sáček. Za deset minut byl zpět, ale ukázalo se, že kolega už si sluchátka zabezpečil jinak. Sáček si tedy vzal ten otrava a dal si do něj mobil. Po vyřízení papírů a zaplacení byl každý odeslán k modré dodávce. Tou budou odvezeni do Suchdola. Když přišla řada na nás, stálo u dodávky už více jak deset dospělých a pět dětí. Řidička byla ale klidná. Pan Dunaj se prý už vrací s další dodávkou a míst bude dost. Měla pravdu. Martin Dunaj udělal u nástupu pořádek. I když už se pět dospělých nacpalo do prvního Transportéra a děti si vzali na klín, nebo je narvali pod sedačky. Bylo to zbytečné, protože míst bylo náhle dost.

Skupina čekající v Suchdole se zatím nudila a vypila po třech pivech. Měla veselou náladu a volala, kde jsme. My se zatím kodrcali v rozpáleném autě v koloně. Neměli ani ponětí, co jsme museli vytrpět.

 

 

Posádky lodí byly domluveny předem:

Kamil – Kačka, Adámek

Bob – Adam

Zdeněk – Táňa

Rady – Adélky, Ivanka

Martin – Pivoš

Pepa – Maruška

 

Lodě jsme stáhli na vodu a mohli vyrazit. V Lužnici bylo poměrně dost vody. Panuje velké sucho, ale v řece byla stále voda. Měla hnědočervenou barvu, proud nebyl silný, ale občas táhl do vrbiček u břehu.

Jeli jsme pomalu po proudu a kolem nás se motala spousta jiných lodí a raftů. Za chvíli jsme už jejich osádky alespoň od vidění znali. Některé mě překvapily. Tito vodáci ani neuměli držet správně pádlo, kormidlovat už vůbec, a přesto jeli a necvakli se. Mají můj nejhlubší obdiv.

Kritických míst pár bylo. Kmen těsně pod hladinou. Lodě těžší tonáže tu vázly. Například Martin s Pivošem se půlkou lodi přes tu kládu dostali, ale kanoe se pak prohnula a pevně se tam usadila. Dalo to hodně cukání, než se ji podařilo uvolnit. Pod jiným stromem se muselo opatrně protáhnout a pak odrazit do proudu.

 

 

Dohnali jsme tři rafty. Právě když jsme chtěli předjet ten poslední, a místa v řečišti moc nebylo, raft se na místě zastavil o kůl trčící z vody. Prudká změna rychlosti katapultovala jednoho z chlapců sedícího až dosud bezstarostně na přídi. Náhle se koupal. Ale smál se. Stejně jako osádka raftu, do něhož jsme vzápětí narazili my. Nazval jsem to přiražením. Nikomu to ale nevadilo. Rafťáci nám pomohli proplout a pak lovili toho klučinu z vody.

Minuli jsme další raft a nabírali rychlost, abychom předjeli i ten, co jel první. Protože se ale řeka díky převislým větvím hodně zúžila, začali zabírat i oni, aby tudy propluli. Srazili jsme se přímo v tom zúžení. Raft má ale větší hybnost, takže naše loď byla beznadějně vytlačena do větví. Prodírali jsme se jimi jako džunglí a drželi se raftu, abychom se necvakli. Osádka z toho měla zase legraci, zatímco my drtili jednu větev za druhou.

Na písčině, bůh ví kde, jsme si dopřáli pauzu. Kamil, Rady, Zdeněk i Bob se koupali. Stejně tak i děti. Já si zatím dal svačinku a pivo. Abych tu pohodičku nafotil, vytáhl jsem mobil a bylo po pohodičce. Došlá SMS mi zkazila náladu. Kolega z práce mě informoval, že 1. blok sice úspěšně nabíhá, ale 4. se odstavuje a možná se bude odstavovat i 3.  Co se to tam proboha děje?

Řeka se dále postupně rozšiřovala, tok se zklidňoval a my si dovolili vytvořit se třemi kánoemi soulodí. Jenže se blížila úzká zatáčka a my to museli zase rozpustit. Hned za zatáčkou, ale na další písčině ležely na břehu lodě Zdeňka a Boba. Martin s Pivošem prý jeli napřed. My si dali další pauzičku. Během ní jsme se koupali všichni. Kamil ze dna vytáhl velký trs trav, který jsem si nasadil jako paruku a nechal se fotografovat. Adélka se tím inspirovala, trav si natrhala, že je nemohla ani unést a zabalila se do nich prakticky celá. Dlouhé minuty pak vydržela ležet v ledové vodě schovaná mezi loděmi, jen aby mohla vyskočit a zařvat, když nás míjela nějaká další kánoe. Jejich osádky to ale spíše pobavilo, než vyděsilo. I tak to bylo zábavné a získali jsme spoustu dalších přátel.

 

 

Do studené vody vlezla i Maruška a samozřejmě to chtěla nafotit, aby se mohla pochlubit našim dětem. Vytahoval jsem mobil hodně pomalu a pomalu pak vytvářel i záběr, foťáku dal dost času na zaostření. Jen aby si Maruška tu koupel dostatečně užila.

U Pilaře jsme se dlouho nezdrželi. Lodě jsme rychle přetáhli a hned zase spustili na vodu. Zde řeka tekla poměrně svižně, neboť byla svedena do úzkého regulovaného koryta. Rozšířila se až po několika stech metrech. To už  jsme se blížili ke kamennému stupni, který jsme tu před lety s Peťou sjeli i pozpátku. Teklo tu ale tenkrát méně vody. A Pivoš se zde cvaknul. Dnes prý taky. Bohužel jsme to neviděli, takže popis této události je zaznamenán jen z jeho vyprávění. Po splutí toho stupně prý loď dostala smyk a šla přes střechu.

I já s Maruškou jsme se málem cvakli. Také jsme jízek sjeli a kánoe ještě skákala ve vlnách, když se Maruška rozhodla, že mi pomůže zatočit a několikrát mocně zabrala. Nečekal jsem to a loď se rozhoupala a opakovaně nabrala vodu. Moc jí nebylo, ale už jsem to viděl bledě. Řval jsem, ať toho nechá. Naštěstí poslechla a my se udrželi nad hladinou. Zase jsem za to mohl já, protože kdyby mi prý nepomohla, nadával bych, že mi nepomohla. Ptal jsem se Kamila, jak to vidí on, kdo tu situaci zavinil. Ale Kamil jen pomalu pádloval vedle nás a taktně se usmíval.

Ještě jeden práh a byli jsme na Majdaleně. Kánoe jsme vrátili panu Dunajovi a šli do bufetu na gábl.

 

 

Po návratu do Fähnrichova mlýna jsem se rozhodl využít zbytku odpoledne a zajet si pro několik keší v okolí. Sedl jsem na kolo a objel okruh přes Stráž, Plavsko a Hatín.

Otík už mezitím smažil na svém obřím plynovém vařiči topinky. K těm se popíjely Svijany 12.

Na desátou měly děti stanovenou večerku. Maruška uložila Kozlovic dvojčata, já jim přečetl několik pohádek. Jediné, které jsme ale ve mlýně nalezli, byly vydány ještě v dobách socialismu a jejich hodnota nebyla vysoká. I tak měly u dětí úspěch.

U ohně jsem pak pobyl jen chvilku. Stačil jsem ale ochutnat další dva rumy. Manacas (Espaňa) a El Dorado (Guyana).