4. 7. 2020 - sobota

 Letošní rok začal podivně. Po světě se rozšířil nový koronavirus Covid-19. Objevil se v Číně, ale brzy byl hlášen jeho výskyt po celém světě. Zprvu to vypadalo, že při napadení člověka může být smrtící. Zvláště pro starší lidi. Ale buď zmutoval do méně škodlivé podoby, nebo byly první pozorování přehnaně zveličené, ale brzy se ukázalo, že pandemie nebude tak hrozná. Přesto v ČR asi tři sta lidí do léta na Covid-19 zemřelo. Alespoň podle lékařů. Otázkou je, zda ti lidé zemřeli na Covid nebo s Covidem. Dle nařízení vlády děti přestaly chodit do školy, byly zavřeny restaurace, zrušeny kulturní akce, museli jsme nosit na veřejnosti roušky atd. A právě v té době Otík začal organizovat KD. V jednom z mailů se ptal, jestli vůbec pojedeme. Všichni odsouhlasili, že ano. Nejvtipnější odpověď poslali Yvona s Jurou:

Čus virus pičus

Jura říká, že prý jedeme. A s náhubkem si můžeme vytřít prdel.
Tak asi tak.
Užívejte si po všech stránkách vyjímečné jaro a promořujte se.
Čus
Y&J

 Další maily už směřovaly k žádanému cíli. Museli jsme zaplatit zálohu a doplatek, Kamil zjišťoval, kdo by jel na vodu. Kamilovi jsem odpověděl, že my letos pojedeme, ale jedna loď nám bude stačit.

 Koronavirová opatření byla v době letošní KD už značně rozvolněna. Navíc jsem ztratil přehled, co platí a co ne, protože vláda vydávala jeden pokyn za druhým a vládl v tom chaos. Nebylo vůbec důležité, jestli se smí shromáždit sto nebo pět set lidí, hlavně že už fungovaly kempy a hospody. Takže na KD se jelo.

    Na KD do Českého ráje nás čekalo 185 km a jeli jsme po trase: Okříšky, Jihlava, Havlíčkův Brod, Čáslav, Kolín, dálnice D 11, Kopidlno a před Jičínem ve Starém Místě nás navigace navedla doleva na Ostružno, za nímž už byl kemp Sklář. Nevěděli jsme, kde je naše chatka, tak jsem dojel až k recepci, ale byla tam fronta. Naštěstí u dveří visela mapka a z ní se dalo vyčíst, kudy.

U „našich“ chatek už byl Otík s Joli a vybalovali. Asi na třetí pokus se mi podařilo umístit auto tak, aby nepřekáželo a přitom stálo blízko. Protože tu kromě nás a Otíků ještě nikdo další nebyl, mohli jsme si vybrat chatku. Nakonec jsme zvolili č. 135. V druhé půlce chatky se později ubytovali Bárti.

Postupně přijížděli ostatní. Nakonec se nás sešlo 38.

Otík, Jolana, (bišonci Mia a Šelma),
Pepa, Maruška,
Kozel, Eva, Jarda, Adélka a Ivanka,
Hanys, Inka, Klárka a Kikina,
Radim, Ivana,
Zdeněk, Táňa,
Pivoš, vojevůdce Martin,
Jiří, Lýdie,
Kamil, Adam (Ondra) a Kačka,
Václav, Romča, Anička a Míša,
Radovan, Lída, Hanička a Pepík,
Bob, Lenka, Adéla a Adam,
Jura a Yvona, (boxer Máša) – ti dorazili až v pondělí.

Protože Jura s Yvonou měli přijet až v pondělí, zřídili jsme si v jejich chatičce nálevnu. První pivo, které se naráželo, byl náš Krušnohor 12. Zdálo se mi trochu chlebové, ale později už mi chutnalo. Odpoledne jsme strávili sezením u starých chatek naproti těm našim a pili pivo.

V 18:30 měla naše skupina rezervovanou jídelnu a v ní večeři. Ta se vydávala u okénka, ale šlo to rychle. Místní personál, kuchař a pomocnice, měl činnost zmáknutou. K jídlu byl špenát, kousek masa a bramborové knedlíky. Jídlo bylo celkem chutné. Když člověk uváží, že za polopenzi jsme platili prý jen 55 Kč na osobu, tak se to zdá téměř neuvěřitelné. V tomto kempu se prostě zastavil čas. Vše tu dýchalo duchem socialistického realismu. Chatky, vybavení, personál a také to jídlo. Ale přežít se dalo.

Dali jsme si koupel v místní nádrži, v níž se nesmí koupat psi, jak bylo všude po kempu na cedulkách uvedeno. Stejně tak se nesmí psi sprchovat v umývárkách. My jsme sprchy využít mohli, a tak jsme ze sebe raději spláchli vodu z koupaliště. Teplá voda ve sprchách tekla stále, což je velké plus tohoto kempu.

Celý večer jsme opět seděli u chatky naproti výčepu v chatce 133. Krušnohor brzy došel a byl naražen Poutník z Pelhřimova. Otík tvrdil, že jeho pivo se musí vypít také hodně brzy, protože koupil v Lídlu nějaký levný Argus a trvanlivost je zaručena jen do 7. 7. 2020. Václav se pochlubil rumem Rammstein a Pivoš dodal další rum Pompero.

Proběhla i stavba párty stanu. Jednalo se o verzi „pantograf“, takže stan byl vztyčen raz dva. Bohužel na nesprávném místě. Takže jej nosiči museli přenést. Asi dvakrát. Konečným stanovištěm byl prostor mezi chatkami č. 135 (Matička s Jurou) a 136 (Hanysi).

Většinu času jsem seděl poblíž Otíka, Jolany a Václava a dozvěděl se tak spoustu zajímavostí o nemocech a způsobu jejich léčení.
Kikina svěřila Ivance svůj iPhone, když se šla koupat a mobil se nějakým nedopatřením ocitl ve vodě. Vysušit jej a rozchodit trvalo celé tři dny.
Abychom mohli nabít Maruščino elektrokolo, museli jsme jej nacpat do chatky, kde i tak nebylo k hnutí. Ale šňůra nabíječky by jinak nedosáhla až k zásuvce. Na noc jsem pak do chatky nacpal i své kolo. Měl jsem o něj obavy, protože kolem chatky stále courají sem a tam stanaři, kteří se usídlili za našimi chatami. V chatce se už nedalo pohnout vůbec.