5. 7. 2015 - neděle

Po ránu byla pohoda. Spali jsme až do osmi hodin. Pivoš zůstal spát dole a zabral celé spodní patro. Všude byly nějaké jeho věci. Skříň byla plná, o ni opřené kolo, na stole notebook a tašky, po zemi okolo různé pytle. Nedalo se tu projít. Do snídaně musel bezpodmínečně vše odklidit.

Jak jsem uvedl výše, ráno si Otík z večerního posezení nic nepamatoval a vyptával se mě, co se tam dělo. Informoval jsem ho, že se Kača porvala s Lífou, a tak pak vztekle přibodávala svatojánské mušky nožem k zemi. Otík na mě zprvu nevěřícně koukal a pak si šel tyto zprávy ověřit. Později mi Kača sdělila, že se prý včera porvala s Lídou a kroutila nad tím hlavou. Asi si taky moc nepamatovala.

Ještě před snídaní jsem si na verandě zacvičil, což bylo komentováno vtipnými hláškami. Pivoš mi k tomu dělal znělku rozhlasové rozcvičky. S cvičením jsem tu ale neblbnul sám. Andrea vedla celou skupinu a učila, jak protahovat a posilovat záda. Fakt je, že první den byla ta skupina dost početná. Do konce týdne se ztenčila na dva cvičence.

Na cyklistický výlet jsme vyrazili všichni. A to v 9:30. Ke kotvišti v Horní Plané to byly jen asi tři kilometry, takže jsme za chvíli stáli u automatu na jízdenky přívozu. Naházeli jsme do automatu mince a s vytištěnými tikety valili k přívozu, který se už začal plnit auty a dalšími cyklisty. Jen jsme nastoupili, borec za námi ukončil nástup a odrazili jsme. Většina výpravy zůstala ještě na břehu. Ale prám jezdil nepřetržitě, takže zbytek nás dohnal o deset minut později. Aspoň jsem měl čas odlovit keš Lipno Monster.

Celou výpravu tvořilo 37 lidí. Na chatce zůstala jen Andrea s malou Natálkou. Ti, co s Andreou po ránu cvičili, teď litovali, že nezůstali v campu taky, neboť je šíleně bolela záda. Andrea Lukášovi a Hanisovi neprozradila, že po cvičení, se už nesmí celý den hýbat.

Předesílám, že během cesty na kolech se nic zvláštního nestalo, takže jediné co o ní mohu napsat je, co se nestalo. Lída nevykonala žádný hrdinský skutek, Pivoš nehavaroval, Jaroušek stále mluvil atd.

Aby se celá naše výprava nemotala na úzké silnici na Zvonkovou, vyrazili jsme zkratkou po zelené značce. I tady vedla asfaltová silnička, ale do hrozného kopce. První kilometr většina lidí vytlačila. Bylo nás jen pár, kteří z kola neslezli ani v těch nejprudších stoupáních. Děti hlasitě nadávaly na Otíka, co že to vybral za trasu. Na obranu pana vedoucího musím dodat, že trasu vybíral Hanis.

Další cesta už byla pohodová. Silnice se jen mírně vlnila a po necelých čtyřech kilometrech jsme se dostali k Huťskému Dvoru a stáli tak u Schwarzenberského kanálu. Podél něj jsme mířili na Klápu a pak na Jelení Vrchy. V první části byl kanál prakticky bez vody, byl hrozně zarostlý a vůbec vypadal neudržovaně. Až za Klápou se jeho stav zlepšil. Byl tu také větší pohyb cyklistů a turistů.

První zastávka byla na Klápě, kde jsme se občerstvili pivem, limonádami a ledňáčky. Čekalo nás ještě osm kilometrů na Jelení Vrchy. Protože cesta stále vedla podél Schwarzenberského kanálu, nebylo tu žádné převýšení a rychle nám to ubíhalo.

Na Jeleních Vrších jsme si prohlédli muzeum kanálu a pak vyšlapali sto metrů do prudkého kopce k hospůdce, kam jsme před lety chodili večer na pivo, když jsme byli v nedaleké chatě na KD. Bylo tu ale tolik cyklistů, že jsme se museli rozdělit. Část naší výpravy musela jít do hospody na druhé straně silnice.

Protože jsem krátce před tím snědl svačinku, neměl jsem ani hlad. Než jsme ale vystáli tu dlouhou frontu, vytrávilo mi. S chutí jsem si pak dal klobásu a pivo.

Vyvstala otázka, zda se nejet podívat k Plešnému jezeru. To Otík rázně odmítal. 200 metrů převýšení byl jasný argument. Pásci ale tuto výzvu přijali a vydali se lesem dál. My ostatní sjeli dolů do Nové Pece. To už nás hnala bouřka. Meteoradar ji predikoval do deseti minut. Na nás naštěstí spadlo jen pár kapek, ale Pásci museli čelit nejen kopci, ale i dešti.

Před Novou Pecí byla další keš a o kousek dál na pláži další přestávka. Všichni se vrhli do vody, jen já s Maruškou jsme ujížděli dál po cyklostezce do Horní Plané. Byla to prakticky rovinka, takže za chvíli jsme byli u přístaviště, kde jsme ráno nastupovali na přívoz. Přímo před zraky osádky výletní lodi, jsme vytáhli z úkrytu kešku a zalogoval jsem se.

Pak jsme se vydali pro další kousky do centra Horní Plané. Chtěl jsem odlovit alespoň jednu multinu věnovanou Adalbertu Stifftrovi. Ovšem stagí bylo hodně a my jezdili nahoru dolů, dostali se ke Stifftrovu pomníku, ke Stifftrovu smrku, Stifftrovu buku atd. Marušku už to přestalo bavit a odjela do campu. Zůstal jsem sám a pokračoval v lovu. Brzy mi ale došla voda. Jídlo jsem také neměl žádné a peníze už vůbec ne. Vše zůstalo u Marušky. Přesto jsem odlovil ještě několik krabiček. A to jsem v tom vedru musel tlačit kolo přes pastvinu, pak pěšinkou lesem a nakonec sjel na silnici vedoucí z Hůrky k Jenišovu. Za chvíli už jsem byl v campu taky. V nohách jsem měl přes 55 km.

Měl jsem strašnou žízeň, kterou jsem hasil ředěnou Colou, pak i pivem. Zatímco jsem se snažil rehydratovat, Otík zorganizoval stavbu párty stanu. Když pak dobrovolníci vybalili všechny balíky, zjistili, že nemají ani kolíky ani napínací lanka. Naposledy měl párty stan ve svém držení Jemnostpán, ale na telefonický dotaz odpověděl, že lanka ani kolíky tam nebyly, když už jej dostal. Takže je ztratil už někdo před ním. Kdo to ale byl, se nepodařilo zjistit, a teď bylo nutno improvizovat. Z vyprávění zúčastněných jsem pochopil, že stavbu párty stanu provedli podle návodu vygoogleného na mobilním telefonu. Stěžejní je nalézt páteřní tyč č. 7. Od ní se vše odvíjí. Pak už to jde samo. Chlapci si při stavbě užili spoustu legrace a nakonec se jim ho podařilo i postavit. (Ten párty stan.) Přikurtovaný nebyl a před odjezdem na výlet jsme mu vždy podtrhli nohy a stříšku nechali ležet na trávě. Nikdy ji vítr nevzal.

Navečer byl sud s Ryzákem 11 dopit a naražen byl sud dodaný Václavem. Ten měl na víčku fixou napsáno Kahánek 12 a Václav se holedbal, že je to velká pochutina. Kdo ví, co to ale bylo za značku. Na boku sudu byl vyražen název Radegast. Takže si myslím, že šlo o pivo z Nošovic, kterému Václav fixou neuměle upravil text na víčku. Ale pít se to dalo. Bylo to přímo dobré.

Večer jsme seděli pod párty stanem a pilo se nejen pivo, ale i nějaká ta whisky. O půl desáté bylo jasné, že na zítřejší autovýlet nemáme dostatek řidičů. Tullamorka, kterou z Pivošových zásob velkoryse věnoval Otík, se pila po stakanech. Ale Havlíčka jsme se dožili. Slova písně znalo jen pár skalních. Také s melodií jsme si nebyli jistí, a tak padl návrh, že zavoláme Jemnostpánovi, zda by nám neudal počáteční tón a nepřipomenul nám text.

Na závěr se Pivoš pochlubil futuristicky vyhlížející čelovkou. Ta asi kromě svícení snímala majiteli pravidelně i EEG a přes satelit odesílala data ošetřujícímu lékaři. Navíc Pivoš na ní nastavil blikání takové frekvence, že všichni, kteří měli problémy s epilesií, museli okamžitě do chatek.