5. 7. 2016 - úterý

Než se ráno většina osazenstva vypravila na vodu, já už měl naložené auto a odjížděl na lov keší. Přesunul jsem se do Bílé Vody a odtud pokračoval na kole. Stoupání bylo zprvu mírné, ale postupně přituhovalo. Na první rozcestí jsem se dostal poměrně snadno. Zde jsem opustil zelenou turistickou značku a pokračoval po cyklostezce 6041 směrem na Růženec. Bylo to 3,5 km stále do kopce. Naštěstí většinou po hlaďoučkém asfaltu. Nalézt zbytky domu z bývalé vesnice a u něj krabičku mi chvilku trvalo, ale jakmile jsem je nalezl, bylo vyhráno. Mohl jsem jet zase dolů.

Z rozcestí jsem se vydal směrem k Šafářově skále. Jedná se podobný mrazový suk, jakým jsou i Venušiny misky. V cyklistických tretrách jsem se vyhrabal až nahoru, udělal pár fotek a mohl se vrátit.

Z Javorníku jsem si udělal další krátký cyklovýlet ke kapli Anotnína Paduánského. Byly to sice jen dva kilometry, ale opět do kopce. K další, téměř totožné kapli, jsem popojel autem. Byla v Nýznerově. Získal jsem další indicie a mohl odlovit kešku. A pak jsem zase popojel autem. Dva kilometry do kopce až k zákazu vjezdu. Auto jsem nechal na parkovišti, hodil si na záda bágl s lezeckou výbavou a začal se drápat do prudkého kopce. Terén tu byl hrozný. Hustý porost, vysoká tráva, samý šutr. Nakonec jsem se dostal až ke skalce vysoké asi 10 metrů. Pár metrů pod vrcholem visel pytlík s keší. Vystoupal jsem na skalku z boku a k jednomu z buků si upevnil lano. Ke keši jsem slanil. Razítko s CWG jsem zapomněl nahoře, takže jsem ke kešce musel sjet ještě jednou. Příjemná cvičná skalka.

Po mém návratu na chatu Maté, jsem zjistil, že je tu zatím akorát Otík, který opékal dvě obrovské kýty a na vodu tím pádem nemohl. Dal jsem si s ním pivo. Měl jsem strašnou žízeň, takže než jsem poobědval, měl jsem v sobě piva tři. Pak ještě kávička z cafébaru Mgr Pivoše Tichovského. Mezitím se už začali vracet i ostatní, co nejeli na vodu, a hned nám líčili své zážitky. Matička s Jurou navštívili obecní soud a šatlavu v Javorníku, Lída s Endym ušli asi 20 kilometrů někde těžkým terénem, Jolana s ostatními dámami byla na cyklistické vyjížďce, kdo ví kde.

Využil jsem klidného odpoledne a udělal soupis zúčastněných. Už dnes nás bylo 53 a zítra nás bude 57! Absolutní rekord. Historie takovou účast nepamatuje (viz níže).

 

Otíci – Otík a Jolana

Pepáci – Pepa a Maruška

Jura a Matička

Béďa holky – Áďa a Zuzka, co bydlely v karavanu za potokem, jak se o ně staral Hanis

Hanisi – Hanis, Inka, Klárka a Kiki

Jemnostpán

Pivoš

Bárti – Radim, Ivana, Terezka a Barborka (a kdo je vlastně Bárt?)

Pásci – Radovan, Lída, Pepík

Kahánci – Václav, Romik, Anička, Míša

Vaňci – Zdeněk, Táňa, Anička a Omar

Staňci – Pavel, Vlasta, Eliška a Vojta

Krupátka – Rady, Kača, princezna Eliška

Ivasjuci – Robert, Lenka, Adélka a Adam

Kanaďani – Alex, Lenka a Verunka (ta Radyho starší)

Lýdie a Jiří

Kozli – Radek, Eva, Jaroušek, Ivanka a Adélka

Krejčí – Kamil, Adámek a Kačenka

Skřečci – Lukáš, Kačka, Zuzanka a Barunka

 

Navečer se vrátili i naši vodáci. Otík zrovna začínal s prvním ořezem kýt. Maso bylo šťavnaté a chutné. Bohužel se začaly šířit špatné zprávy. Zatím se totiž nevrátil Zdeněk se svojí dodávkou. Václav v rádiu prý slyšel, že mezi Žulovou a Černou Vodou se srazily dvě dodávky. Táňa zezelenala. Vtom přivedl pan domácí Elišku (Staňkovou) se zlomenou rukou. Ta byla zelená úplně. Začal se shánět řidič, který by s ní zajel do nemocnice. Což byl ale problém, protože většina udržovala hladinku již od rána, a ti ostatní je po návratu rychle doháněli. Jen Radovan stihnul vypít zatím půlku piva, takže dítě mohl zachránit jen on. Jako doprovod byl vybrán Pavel (otec) a Maruška (léčitel amatér).

Kamil zatím sehnal Omara s Aničkou, kteří alkohol prý nepijí vůbec a společně s Táňou odjeli hledat Zdeňka. Hned za Černou Vodou se proti nim řítila houkající sanitka. Táňa zezelenala ještě víc. Až nad Žulovou nalezli dvě odřené, ale provozuschopné, dodávky. Nikomu z obou osádek se nic nestalo. V zatáčce na mokré silnici o sebe auta akorát škrtla. Policie to ocenila pětistovkou a jela řešit důležitější problémy. Zdeněk naštěstí nenadýchal a v tom druhém autě se také nalezl jeden, co měl nulu. A zrovna ten řídil.

Z nemocnice v Otmuchowě přišla další špatná zpráva – Eliška musí na operaci do Poruby, protože kromě zlomeniny má poškozený i loketní kloub. Ve dvě v noci ji operovali. Zbytek KD tak stráví na nemocničním lůžku.

Další zajímavou a asi i špatnou zprávou bylo, že během výše zmíněné dámské cyklovyjížďky Inka píchla. Podařilo se jim ale s Jolanou ukecat nějakého pána, který měl zrovna nedaleko rozložené nářadí a ten nakonec Ince duši vyměnil. Otázkou je, zda nesypal na cestu hřebíky a pak pohotově pomáhal cyklistkám. Proč by jinak měl to nářadí už připravené? A o jaké vercajk se vlastně jednalo?

K ohni jsem zašel jen na chvilku. Ale byl tu poměrně klid. Všichni už byli masem přecpaní. Nejen mně bylo večer těžko. Ale u mě to asi nebylo z masa. Pil jsem totiž u kaple Antonína Paduánského ze studánky, takže jsem mohl chytit nějaký bacil tam. Anebo jsem se přiotrávil lesními plody. Za kaplí totiž rostly zvláštní jahůdky. Byly větší než normální lesní jahody, plody trčely kolmo vzhůru, byly jasně červené a asi pět jsem si jich nacpal do pusy. Chutnaly odporně, takže jsem je sice vyplivl, ale pokud by byly prudce jedovaté…?