5. 7. 2020 - neděle

    K snídani byla zvláštní kombinace obloženého talíře (sýr, salám), rohlíky a k tomu kobliha. Ale snědli jsme to.
Odjezd na cyklistickou vyjížďku byl stanoven na desátou. Protože se tento čas osvědčil, drželi jsme se jej i v dalších dnech a začátek všech společných akcí byl právě v deset. Vyrazili jsme po cyklostezce směrem na západ do lesa. Toho využili Bárti, v lese se nenápadně otočili a jeli přesně na opačnou stranu. Tedy na východ směr Jičín. My ostatní jsme po kilometru a půl na křižovatce zastavili, aby bylo jasné, kam odbočit. Kačka tu zvracela. Asi jí ty rumy či probdělá noc neudělaly dobře.
Kačka se vrátila do kempu a my ostatní pokračovali lesem. Nejprve sjezd k bahnité části, pak dlouhé stoupání až k silničce vedoucí do vesnice Samšina. Zde jsme najeli na starou silnici vedoucí podél rychlostní silnice a mířili do Sobotky. Po pravé ruce byly krásně vidět Trosky – symbol Českého ráje. A taky se objevily první kešky.

Sobotku jsme jen tak lízli, ale i tak jsme tu stihli způsobit dopravní kolaps. Než projelo nás třicet cyklistů, stála auta v celém městečku. Pokračovali jsme na Podkost. Zatímco ostatní to hnali směrem k hradu, udělali jsme s Maruškou a Václavem krátkou zastávku ve Vesci. V této vesničce naleznete spoustu roubených staveb. Není tedy divu, že si ji filmaři vybrali k natočení celé řady filmů. Mezi jinými i mého oblíbeného Jára Cimrman ležící, spící. Cimrmanovu fenoménu tu byla věnována virtual keš. Abychom si ji mohli zalogovat, museli jsme se vyfotit u Muzea peří (Vesec 19) a pak pod vsí, kde Cimrman běžel (26. července někdy kolem roku 1914) a děti mu počítaly, jsme museli běžet s nějakým zavazadlem. Měli jsme batůžky, ale navíc jsme tu potkali dvojici kačerek z HrKr, které měly i parádní kufr. Ten nám za pár CWG zapůjčily a my s kufrem běhali v místech, kde běhal Cimrman, a fotili se. Václav si to vyloženě užíval, nechal se i natáčet a nakonec tu zapomněl cyklistické brýle.
 

Hrad Kost už byl, co bys kamenem dohodil. Kolem hradu se motaly stovky lidí a my dlouho nemohli nalézt naši skupinu. Chybou bylo, že jsme nezamířili hned do hospody, ale prolézali nádvoří a místnosti s prodejem vstupenek. Ostatní zatím pili místní kostecké pivo a plnili si bříška smaženými pochoutkami. Fronty byly neúnosné, a tak jsme byli s Maruškou vděční za dvě místečka u stolu ve stínu a za dvě piva. Já si dal jen nealko. Sluníčko pražilo, a když jsem si představil krpál, který nás čeká při výjezdu od Kosti, vůbec se mi nechtělo zvedat. Naštěstí Otík přišel s řešením. Nalezl turistickou cestu podél potoka, kde se kopci vyhneme.

Jako vždy měl Otík pravdu. Sice jsme ze značky vedoucí po kraji lesa, museli sjet na louku, ale jelo se dobře a kopci jsme se vyhnuli. Za chvíli jsme byli v Libošovicích. Pak už po okresních silničkách pokračovali přes Malechovice a Roveň do Mladějova. Cestou nás čekalo několik kešek a v Mladějově hospoda. Všichni zamířili přímo do ní. Já ne. Chtěl jsem se podívat na místo, kam jsme jezdívali s oddílem Čtyřka Třebíč na tábor.
Čekal mě ukrutný kopec. Tentokrát se mu vyhnout nedalo. A tak jsem šlapal přes Střeleč a pak dál až pod Velkou hůru. Konečně přišel sjezd a za chvíli jsem byl u hájenky Akeluška. Dnes asi chalupa nějakého Pražáka. K tábořišti to bylo jen kousek. Odbočil jsem na polňačku k chatám. K té první jsme jezdili k pumpě s konvemi pro vodu. V té další kdysi pobýval pan chatař, který nám všemožně znepříjemňoval život, a my měli zakázáno mu to nějak oplácet.
Dál už ale byla jen džungle. Ještě v roce 2013, kdy jsem tu byl naposled, byla patrná místa, kde stála kuchyň, kde byl sklípek, kde stály stany. Dnes jen džungle a džungle. Kolo jsem nechal nahoře a probíjel se dolů k loučce, kde jsme tábořili. Nalezl jsem ještě čtverce, na nichž stály stany, ale okolo jen stromy, keře a vysoká tráva. I tu loučku už pohlcuje vyšší porost. Ono už je to taky 40 let a příroda si bere vše zpět.

Poštípaný od komárů a plný lesních vší jsem se vrátil ke kolu a pokračoval k lomu s bílými skálami, přes který jsme chodívali do Pracháčů. Dnes tu byl obrovský skautský tábor. Místo je to opravdu malebné a věřím, že skautíci si tu musí připadat jako ve filmech s Vinnetouem. (Pokud ještě vědí, kdo je to Vinnetou.) Keš jsem tu nenalezl, tak jsem jel dál k hradu Pařez a po úzké silničce do Blat. A zde jsem narazil na Otíka a jeho suitu. Společně s nimi jsem se vracel do kempu.
Ale nějak jsem nevykoumal ideální trasu, zatímco Otík ano. Na hlavní silnici Jičín – Sobotka jsem odbočil doprava. Ostatní doleva. Po té šíleně frekventované silnici šlapal do Ohařic a teprve tam odbočil na polní cestu doleva a vracel se dlouhou objížďkou přes pole a les k rybníku Jíkavec do kempu. Zjistil jsem, že už tu je nejen Otíkova skupina ale i všichni ostatní. Asi jsem si nevybral tu nejkratší možnou cestu.
Protože bylo vedro, šli jsme hned do plavek a vykoupat se do nádrže uprostřed kempu. A pak hned do sprchy. Do večeře jsem měl volno, a tak jsem si lehl na postel a prakticky okamžitě vytuhnul.
Večer jsem rozdal všechna svoje piva, protože by v termotašce už déle nevydržela. I tak už byla špatná a všichni v nich cítili zelená jablka. Ani pivo Kolsch z 15litrového soudku nebylo chutné. Stále ta jablka.
Odpoledne dorazila Richtrovic rodinka. Večer si Tomáš s Hanysem připravili techniku, natáhli elektrorozvody, zapojili zesilovače a reproduktory a pak hráli až do tmy. Na jejich produkci dorazili i návštěvníci kempu, kteří nepatřili do naší skupiny. K tomu teklo pivo Krakonoš a rumy Salior Jerry a Santos Dumont.