6. 7. 2015 - pondělí

Po ránu u párty stanu cvičili matky protahovací cviky. Dnes už bez tatínků. Ti se včera dostatečně poučili. Já s Pivošem se šel raději vykoupat do Lipna. Poprvé jsem dorazil až k vodě. Ta ale nebyla příliš teplá a díky větru na ní byly vlny, takže jsme si koupel moc neužili. 

Na programu byl výlet do Lipna na Stezku korunami stromů. Když jsme se chtěli poskládat do aut, zjistili jsme, že ani my, ani Otíci nemáme zadní sedačky. Byly odstraněny pro získání většího úložného prostoru. Nakonec nás tedy všechny naložil Pivoš do svého BMW. Cesta v něm se mi moc líbila. Příště bych se svezl zase. Odjezd byl plánován na desátou, ale už o půl desáté se dostavila nervózní Inka a stěžovala si, že Otík bezdůvodně posunul čas odjezdu na desátou. Normálně prý se jezdí o půl hodiny dřív, a že oni už jsou sbalení, nemají teď co dělat a že trvá na tom, aby se jelo okamžitě. Nakonec všechny tak zblbla, že jsme vyrazili hned. Směrem na Černou v Pošumaví a Lipno. Zde jsme zaparkovali.

Jen jsme vylezli z auta, volala Otíkovi Lífa, že čeká s dětmi u naší chatky, ale nikdo tam není. Radovan už byl tou dobou dávno pryč, neboť jel do Lipna na kole. A Lífa chudák netušila, kam má jet. Tak jí Otík prozradil cíl naší cesty a šli jsme hledat ostatní. Kahánkovic, Skřipští a Slukovi už seděli na zahrádce restaurace a popíjeli kávičku. Proto Inka tak spěchala!

Vstupenka do Korun stromů stála 190 Kč. Ale pokud dáme dohromady skupinu, kde bude víc jak 15 lidí, tak to vyjde jen na 120 Kč. Zkusil jsem tedy tuto skupinu zorganizovat, ale nebylo možno se dopočítat, kdo kdy vlastně půjde. Někdo chtěl jet na skluzavce dolů, jiný chtěl jet nahoru lanovkou, někdo nechtěl jít vůbec. Znovu a znovu jsem zkoušel spočítat děti a dospělé. Než se mi to podařilo, zjistil jsem, že moje manželka už se přidala ke Kamilovi a jeho dětem, koupili si vstupenku rodinnou a odjeli lanovkou nahoru. Vykašlal jsem se na další organizování a usilovně šlapal za Otíkem a spol, neboť ti už vyrazili k cíli naší cesty. Pěšky jsme vystoupali asi kilometr ke Stezce v korunách stromů. Teprve tam jsme se zařadili do fronty na koupi vstupenek a společně s cizími lidmi okolo vytvořili skupinu. Jeden lístek nám sice zbyl, ale i ten se podařilo prodat někomu ze zadních řad. Lída, která se nakonec dostala ke kase dřív než my, nám koupila nejen vstupenky na Stezku, ale i na tobogán.

Od Stezky v korunách stromů jsem toho moc neočekával, ale nakonec se mi líbila. Nejen že tu byly naučné cedule, ale stezka byla široká a dost dlouhá na to, aby se na ní to množství lidí rozptýlilo. 

Cestou nahoru jsme zkoušeli odpovědět na otázky, které byly na jednotlivých sloupech. Díky nim jsme se dozvěděli, že celá stezka byla postavena během dvou měsíců, stojí na 96 sloupech, stavělo ji šest jeřábů, použito bylo milion vrutů a nejdelší šroub má 80 cm.

Postupně jsme obloukem došli až do věže a v ní po šroubovici do nejvyššího patra, odkud byl nádherný výhled na Šumavu. Na jedné z tabulí, informujících co je vidět v daném směru, byla uvedena i Jihlava. Já neviděl ani nejbližší vesnici. Natož Jihlavu.

Sešli jsme kousek dolů a postavili se do fronty na tobogán. Naše skupina stála rozptýlená po jednom celém oblouku. Otík měl samozřejmě půl oblouku náskok. Poblíž mě stáli Skřipští, Krupovi, Kozlovi a Kahánci. Postupně jsme se sunuli k horní nástupní stanici tobogánu. Trvalo asi hodinu, než jsme se tam dostali. To už byl Otík dávno dole. Jeho sjezd byl famózní. Když se dostal ke vstupu na tobogán, začali jsme s Jarouškem skandovat: „Otík, Otík,“ a tleskali jsme do rytmu. Postupně se přidali i ostatní. Včetně cizích lidí, kteří nechápali, co se děje. Otík náš křik ale nevnímal. Byl zcela soustředěn na svůj výkon. Nasedl do roury a po odstartování zmizel. Když se objevil dole, křičel jsem, že byl překonán dosavadní rekord trati. Hanis tuto informaci doplnil, že byl rychlejší než Petr Urban! Náš závodník měl nyní sice malý problém dostat se z koryta tobogánu, ale i tento zdolal. To už jsem se obával, že pro jeho vyzdvižení budou muset provozovatelé použít řetězy a vrátek, který tu měli instalovaný. Pivoš tuto situaci komentoval slovy, že Otík vypadá jako bravek v neckach při zabijačce.

Čekání na tobogán mi rychle uteklo, neboť vedle mě stál Jaroušek, který pusu nezavře. Chrlil veselé příhody, citoval celé scénky Ivana Mládka, pronášel různá moudra, takže kdybych nevěděl, že Jaroslav Hašek napsal Švejka už před sto lety, myslel bych si, že se mu předobrazem dobrého vojáka stal právě Jaroušek.

Nakonec Jaroušek zmizel v rouře společně s celou Kozlovic rodinou. Včetně Adélky a Ivanky. Ty se vůbec nebály. Horší to bylo s nedaleko stojícím chlapcem, kterého rodiče nemohli přemluvit, aby se taky svezl. Když pak na tobogán nasedla Hanička Páskovic a s úsměvem na rtech, ale se strašným řevem sjela dolů, obsluhující borec si musel zacpat uši a zmíněný bojácný chlapec se hlasitě rozplakal. Bylo jasné, že ten už nepojede.

Samotný sjezd byl velmi rychlý, ale moc jsem si ho neužil. Spoje jednotlivých částí skluzavky fungovaly jako pražce, takže mi v té rychlosti hlava vibrovala nahoru a dolů a poměrně rychle mě začalo bolet za krkem. Byl jsem rád, že už jsem dole.

Přesunuli jsme se k půjčovně koloběžek. I zde byla fronta. Otík si se šťastným, a trochu vychytralým, úsměvem zrovna odváděl jednu z koloběžek k začátku sjezdu. My jsme se postavili do fronty a asi po půl hodně se dostali na řadu. Koloběžky zrovna došly. Paní z půjčovny si ale opsala data z našich občanských průkazů a dala nám lísteček s pořadovým číslem. Opět jsme čekali. Po dvaceti minutách konečně lanovkou dorazila várka koloběžek. Ty musely být nahoře zaregistrovány a pak jsme každý konečně dostali konkrétní stroj.

Koloběžky vypadaly bytelně, přední kolo mělo 26 palců, brzdy byly na obou kolech kotoučové, konstrukce masivní. Maruška vyrazila bezhlavě dolů. Já se sunul opatrně za ní. Pořád jsem musel brzdit, takže mě za chvíli bolely ruce. Na vině byly i neergonomické gripy. Začali mě předjíždět Skřipští i Kahánci. Včetně dětí i Václava. Přál jsem si, abych už byl dole. Bolely mě nejen ruce, ale i záda, protože jsem se musel hrbit k nízkým řídítkům.

U dolní stanice jsme koloběžky vrátili a šli se najíst. Maruška našla rychlé občerstvení, kde jsme na chvilku sedli a spočinuli. Otík s Jolanou a Pivošem už byli po jídle a mávali nám zvenku přes okno. Pivoš nás pak svezl zpět do campu Lipenka.

Zatímco ostatní si naplánovali siestu, já se rychle převlekl a Maruška mě dovezla do Maňavy. Odtud jsem se vydal na túru po keškách na hranici vojenského újezdu Boletice. Když jsem se vrátil do Horní Plané. Zavolal jsem Marušce, jestli by pro mě nepřijela. Ta sice už měla něco vypito (Jagermaister, pivo, gin), ale ochotně sedla do auta a vyrazila pro mě.

Na večerní posezení se Lífa dostavila v tričku „Love Life“, což volně přeloženo znamená „Miluj Lífu“. Pod párty stanem bylo opět veselo. Točilo se naše pivo Dalešice 11. Vlajková loď dalešického pivovaru. Bohužel hrozně pěnilo a Otík si stěžoval, že má jen 4% alkoholu. Bylo tedy třeba pivo zapíjet něčím tvrdším. Hanis přinesl kytaru a objevil se i Radovan, který se do hudební produkce zapojil velice aktivně, neboť byl schopen rychle vygooglit texty písní tam, kde Hanisovi vypadla slova. Kozel, před jehož chatkou se párty konají, nám dnes nevypínal elektřinu, takže jsme si mohli večer pěkně užít. Pro změnu nás ale z okna napomínala rozespalá Ivanka a vyzývala nás, abychom tak nehlučeli.

Já se po většinu večera věnoval výčepu, a abych toho neměl málo, strčil mi někdo rytmický nástroj, abych doprovázel Hanise. Nástroj v mých rukou udával rytmus stejně dokonale, jako kdyby jej řídily atomové hodiny.

Na Havlíčka jsme pozapomněli a poseděli až do jedné. Jít se koupat už nikdo nechtěl, tak jsme si na chatce dali ještě panáka Jagermaistra a šli spát.