6. 7. 2020 - pondělí

    Zase jsem v noci špatně spal. Bál jsem se nějak moc pohnout, abych nebudil všechny okolo. Hlavně sousedy. Ono už stačí, když jdu v noci na záchod. Všechno tu vrže. Postel vrže, podlaha taky a o dveřích ani nemluvím. Bárti se asi moc nevyspí. Otík mě ale uklidňoval, že Bárty řešit nemusím, že ti se na noc vypínají. Nakonec jsem stejně vylezl a šel se osprchovat, protože jsem byl zpocený, jaké bylo i v noci vedro.

Pak jsem si připravil kešky na dnešní výlet do okolí Drábských světniček. To už vstávali i ostatní. Otík se podivoval, proč si Pivoš nese do sprchy šampon na vlasy, když žádné vlasy nemá.

U snídaně jsme se dozvěděli, že pan profesor už odjel. Pivoš to komentoval slovy, že večer už má koncert v Drážďanech ve Zwingeru. Proč ho napadlo právě toto, je mi záhadou. Dobrák Václav chodil od stolu ke stolu a nabízel čtyři kolečka salámu. Salám jsme my ostatní dnes vůbec neměli. Kahánci si za svoje speciální diety prý museli připlatit a teď se to obrátilo proti Václavovi. „Chceš nám ukázat, že jseš něco víc?“, zněly výhrůžné hlasy. „Chceš se nad nás povyšovat?“ Salám si nikdo nevzal a Václav jej musel vyhodit.

Po desáté hodině jsme se nacpali do několika aut a vyrazili na výlet. Ještě trochu pršelo, ale dalo se chodit i bez deštníku, aniž byste moc promokli. Počet aut jsme redukovali, abychom se vůbec vešli na nějaké parkoviště. Jeli jsme kolem Sobotky, Přepeří, přes Kněžmost do Dnebohu, kde jsme vjeli na parkoviště. Poslední kilometry už doprava houstla, ačkoli silnice byly čím dál užší. Prodloužený víkend si vybíral svou daň. Aut bylo všude plno. Ještě že jsme na parkoviště odbočovali ze silnice doprava. Ti, co jeli v protisměru, museli čekat a nešťastně zírali, jak se parkoviště plní. Zde se musím sklonit před genialitou našeho vedoucího, který myslí i na to, abychom do cíle přijeli ze správné strany.

Parkovné nás přišlo na 30 Kč a mohli jsme vyrazit po modré do skal. Na Drábské světničky je to snad jen kilometr, ale lidí jsme potkali jak na Václaváku. Abychom vůbec mohli vylézt po strmých schodech na vrcholky skal, kde jsou ony světničky, museli jsme pustit asi třicet lidí deroucích se dolů. Všichni bychom se tam nevešli. Otík už je rozhodnutý, že příští rok jedeme na KD zase třetí týden v červnu. Bude to tak určitě lepší.

Prolezli jsme celý areál Drábských světniček. Byl jsem rád, že jsme jeli právě sem, protože už jsem tu dlouho nebyl a místo je to opravdu malebné. Fotili jsme se na skalách, v komůrkách a koukali do dáli a snažili se rozpoznat jednotlivá města či kopce na obzoru. Užili jsme si to. Myslím, že jsem nahoře zahlédl i Bárty a překvapilo mě, že dnes nemají vlastní program.

Z Drábských světniček jsme pokračovali po červené turistické značce ke Studenému průchodu a skrz něj dál až k restauraci Na Krásné vyhlídce. Bylo něco po poledni, když jsme tam dorazili. Otík a i některé ostatní rodinky zabrali místo u stolů přímo na vyhlídce a poobědvali. Na nás ostatní zbyla fronta u bufetu a párek s rohlíkem.

Vůbec mě nepřekvapilo, když Otík přišel s návrhem další trasy. Po zelené do vesnice Mužský a pak po červené zpět na parkoviště. Tedy tou nejkratší trasou. A i tu jsme v závěru zkrátili, když jsme z červené odbočili přímo na parkoviště a vynechali hrad Klamornu a cestu zpět k Drábským světničkám. Přišel jsem tak o nějaké kešky, ale dvě jiné mě čekaly právě na zelené turistické značce, která vedla po příjezdové silnici. Sice jsem musel ze silnice vyběhnout na kopec Mužský, kde byla jedna z krabiček, ale výhled na Český ráj stál za to. Věže Trosek byly v zákrytu. Bylo tu krásně. Čedičový vrchol krásně vyhřátý od sluníčka. Na zmije, před nimiž varoval owner keše, jsem nenarazil. Po zalogování jsem ještě fotil. A to i nějakou mladou paní s dcerou, které můj návrh, že je vyfotím (na jejich mobil samozřejmě) trochu překvapil. S takovou ochotou se asi ještě nesetkaly.

Mazal jsem dolů do vesnice hledat lavičku, na níž mě měl Otík čekat. Prý je na návsi kaplička, u ní lavička a na ní bude sedět Otík. Do mysli se mi, nevím proč, stále vkrádala představa Švejka sedícího spokojeně na lavičce a bafajícího ze své fajfky.

Ve vesnici Mužský jsem ale nenarazil na Otíka, nýbrž na Pásky, kteří společně s Maruškou hledali kešku. Tu našla Lída na stavidle rybníčku. Zato jejich Pepík nenašel mobil. Asi mu někde vypadl. Takže Pásci odpadli z naší skupiny a šli zpět do kopce na Vyhlídku hledat. Mobil tam naštěstí byl.

My ostatní sešli z kopce po silnici až na červenou a po ní lesem došli skoro až na parkoviště. Protože jsme mákli a Tomanovi se někde zpozdili, měli jsme s Maruškou čas dát si i malé pivo Rohozec. Seděli jsme u stolku společně s Haničkou Páskovou a mluvili o Vancouvru a o vaření piva. Informace tekly oběma směry a myslím, že obojí bylo zajímavé.

Bylo ještě brzy na návrat do kempu a my měli velké plány, kam se ještě podíváme. Nakonec jsme ale popojeli jen asi tři kilometry k hradu Valečov. Naposledy jsem tam byl jako kluk a už jsem si z něj nic nepamatoval. A byl jsem překvapen, jaký krásný hrad to je. Lístek na prohlídku stál 50 Kč a prodával se za plentou, kde prostředí evokovalo spíše věštírnu než prodej vstupenek. Protože psi zůstali v autě, mohli jsme na hrad všichni čtyři. Já, Maruška, Otík i Jolana. Prolezli jsme celý pískovcový hrad, veškeré chodbičky, veškerá schodiště a vše si nafotili.

V podhradí jsme ještě koukli do 7,5 metru hluboké hladomorny Benešky a pak se vydali dále do lesa, kde se nacházely skalní světničky, v nichž zimovala vojska. Dle infotabule tu mělo být 56 místnůstek vytesaných do pískovcových skal. Některé byly už jen mělké, jiné průchozí a i s patrnými komíny. O existenci těchto světniček jsem neměl ani tušení a jejich návštěvu můžu jen a jen doporučit.

Znovu jsme poseděli na parkovišti u dalšího kiosku a pak už jsme se vydali zpět do kempu v Ostružnu. Dorazili jsme tam právě ve chvíli, kdy z modré Fabie vystupovali Jura s Matičkou. Matička měla výbornou náladu, neboť právě předevčírem vdala Sirénku a krom jiného nám přivezla svatební koláčky, nějaké cukroví a láhev Johnyho Walkera. S každým si šla připít „na tchýni“. Ale nemůžu říct, že by v závěru byla nějak zmazaná. To vůbec. Kdo ví, jestli si sama nenalévala čaj. A dobrou náladu jí zkazilo, když se konečně dostala do „své“ chatičky č. 135. Takový bordel asi už dlouho neviděla. Nejprve jsme museli přestěhovat výčep do Zdeňkovy dodávky Tranzit. Matička ve své chatce výčep jednoznačně odmítala. I pak ale chatka působila vybydleným dojmem.

K večeři byl dnes řízek s bramborovou kaší. Bylo to hutné a chutné. Nedovedu si ale představit, jak vypadal oběd, který naštěstí nemáme zaplacený. K obědu byl totiž mletý španělský ptáček.

Zašel jsem si do sprchy, a protože v noci pořádně nespím, zase jsem vytuhnul na posteli. Probral jsem se až v devět. Všichni už seděli pod párty stanem a protože se ochladilo, byly nataženy i všechny boční stěny. Otík si nechal předložit kroniky a občas z nich citoval. Ostatní opět pobavily fotky Otíka, které jsou průřezem jeho života od roku 2003.

Debata běžela a já mluvil s Jurou o jeho dojmech ze svatby, ale mluvili jsme i o včelách a o boxerech. (Myslím tím psí plemeno a ne Rockyho následovníky.)