7. 7. 2015 - úterý

Včera jsme něco vypili. Přesto jsem byl ráno mile překvapen, že mě nebolí hlava a dokážu vstát. Ranní cvičení jsem ale pro jistotu vynechal. Ne tak kočičky protahující se přímo před naší chatkou. My jsme si tedy vytáhli stoleček a židle na verandu a během snídaně mohli sledovat jejich protahovací cviky.

Přesně o půl desáté, abychom nenarušili Inčiny návyky, jsme vyrazili na kolo. Nejprve jsme museli na nádraží Jenišov. Zde jsme čekali na vlak. Ten dlouho nejel a Inka zjistila, že nemá Hanise. Prý se opozdil a stále nejede. Naštěstí v tu chvíli jí začal zvonit telefon a ukázalo se, že Hanis sice už jel, ale na úplně jiné nádraží. A to do Horní Plané. Tato stanice byla naštěstí při cestě, takže mohl nastoupit až tam.

Přisupěl vlak a zde musím pochválit průvodčí, kteří zachovali chladnou hlavu, i když viděli naši cyklistickou výpravu a ochotně nám pomohli naložit kola do vagónu. A to jsme nebyli s bicykly na nástupišti sami. Nakládání vlak sice trochu zdrželo, ale protože se stejně nejezdí až tak úplně podle jízdního řádu, tak se nic nestalo. Otík během jízdy koupil skupinovou jízdenku. Vysvětlil průvodčímu, že máme 32 kol a asi 28 lidí, z čehož někteří jsou ještě děti v sedačkách. Konduktérovi to sice nebylo úplně jasné, ale nakonec se na uvedených cifrách dohodli. 32 kol, 28 lidí. Průvodčí zjevně nebyl placen od počtu prodaných jízdenek. Lidé, kteří s námi cestovali ve voze, pobaveně sledovali vyjednávání, a když zjistili, že tu panuje mírný zmatek, tvrdili, že patří taky k naší výpravě a mají už tu skupinovou jízdenku. Průvodčí neměl sílu, aby nás přepočítal.

Protože jsme se dostali do poschoďového vagónu, vylezli jsme nahoru, kde byla ještě volná místa k sezení. Bylo tu jak v peci. Okna nedržela v otevřeném stavu, tak jsme to naše aspoň povysunuli a podložili Otíkovou botou. Sice hrozilo, že nějaká větev botu zachytí a strhne ven, ale byla to Otíkova bota, tak jsme to neřešili.

Cesta do Nového údolí trvala strašně dlouho, protože na každém nádraží se nakládala další a další kola. Objevil se i šťastně se tvářící Hanis. Kolo se mu už do nákladního vagónu nevydalo, tak je nechal v uličce dole, kde mu je hlídal nějaký ochotný pán. Měl prý strašně upřímné oči. Inka zapochybovala o Hanisově duševním zdraví a nechápala, jak mohl nechat kolo za desítky tisíc někomu cizímu na hlídání. Ale Hanis, protřelý v soudních sporech, se v lidech asi vyzná, protože ten člověk mu s kolem neutekl a opravdu je poctivě hlídal.

Z Horní Plané jsme se vlakem přemístili přes Černý Kříž do Nového Údolí. Trať tu vede podél Studené Vltavy a stále lehce stoupá. Z vlaku jsme vypadli před jedenáctou hodinou a všechna kola musela zase ven. Otík, aby se rychle dostal z perónu, který byl beznadějně ucpán záplavou cyklistů, si kolo přehodil přes zábradlí a přelezl za ním. Přitom si prý ale zlomil žebro a celý večer v chatce skuhral.

Protože jsme cestou v rozpáleném vagónu vypotili spoustu tekutin, museli jsme je doplnit. Takže jsme na kola ani nenasedli, ale sedli u pěkného bufetu zřízeného ve starém železničním voze. Jen pár metrů od Bundes Republik Deutchland. Byla tu také nejkratší mezinárodní železniční trať vedoucí z našeho území do Německa. Její délka byla úctyhodných 105 metrů. Na začátku stála parní drezína, kterou děti hned obsypaly. Lukáš dětem drezínu odbrzdil a ty ji vesele tlačily směrem do Němec. Moc bezpečné mi to nepřipadalo, protože děti se pohybovaly všude, a kdyby některé spadlo, tak jej drezína přejela jak nic. Ale já jsem až příliš poznamenán svojí prací a jsem až příliš posedlý bezpečností.

Konečně se dala celá naše kolona do pohybu. A to po silničce vedoucí podél železniční tratě zpět k Nové Peci. Jediní Pásci s námi dnes nejeli, neboť měli svůj náročnější program.

Cesta podél trati, a vlastně i podél řeky, byla nenáročná, neboť vedla stále mírně z kopce. Ani pro malé děti to nebyla zátěž. Jen počasí bylo příliš horké. Abychom se trochu zchladili, zastavili jsme ještě před Stožcem a vlezli do Studené Vltavy u malého jezu. Voda byla opravdu studená, ale osvěžující.

Další zastávka byla po několika kilometrech v hospodě v Černém Kříži, kde jsme se občerstvili pivem a limonádami. Otík tu pracně vyúčtoval jízdné z vlaku. Celkovou sumu podělil počtem lidí. Na děti v sedačkách ani na ty odrostlejší nebral ohled. Jinak by se nedopočítal.

Následně jsme pomalu jeli do Nové Pece. Na silnici ležel rozjetý krtek. Když ho uviděla Kozlovic Ivanka, zhnuseně vykřikla: „Fůůj, myš!“ Vysvětlil jsem jí, že to není myš, ale krtek. Ivanka se rozzářila a volala: „Jé, mami, krteček!“

Bylo hrozné vedro a Inka nás neustále lákala, abychom se vykoupali ve Vltavě. Upozornil jsem ji, že Vltava tu teče mokřady, které jsou přísně chráněné statutem Národního parku, ale Inka se nedala a za chvíli už lezla s ostatními do vody. Já ještě odolával, ale pak jsem to nevydržel a vlezl do vody taky. Bylo to báječné. Koupačku si užili děti i dospělí.

V Nové Peci jsme zastavili na oběd v restauraci Na pláži. Jídlo bylo připravené z jakýchsi polotovarů, takže omáčka měla rosolovitou konzistenci a vypadala dost nevábně. Možná i to způsobilo, že se Kozel zasekl. Z ničeho nic, odložil příbor a začal pokašlávat. Jakoby mu zaskočilo. Ale nepomáhalo kašlání ani bouchání do zad. Kozel se odebral k nedalekému houští, kde chtěl asi tiše skonat, ale Maruška ho vypátrala a tvrdila, že má křeč hrudní páteře. Zajímavá diagnóza. Pak poučila Otíka, jak se dělá Heimlichův hmat, kterým Kozlovi následně křeč uvolnili a tím ho zachránili. Co všechno se nemůže na KD přihodit? Křeč hrudní páteře?

Při placení se objevil další problém. Na účtence bylo uvedeno více piv, než jsme zkonzumovali. Nejen světlých jedenáctek, ale i polotmavých Klostermannů. Byla tu uvedena i malá piva, která jsme neměli vůbec. Zaplatili jsme jen to, co jsme opravdu vypili a číšník, asi zvyklý na takovéto situace, jen mávl rukou.

Po návratu do našeho campu jsme si užívali pohodu. Pivoš spal, ale zdálo se mu, že příliš hlučíme, tak nás neustále napomínal. Jeho snaha byla marná, neboť Otík se neustále držel za hrudník, naříkal a stěžoval si na zlomené žebro.

V přehradě byla sice voda prohřátá jen ve vrchní vrstvě, ale to nám stačilo. Na břehu jsme se sešli skoro všichni. Hanis donesl svoji Baracku (Obamu) a napumpoval ji. S Lukášem pak vozil děti po jezeře. Ostatní si házeli míčkem či létajícím talířem. Dnes se tomu říká frisbee.

Večer jsme seděli opět pod Kozlovic chatkou. Dalešické pivo došlo, a tak byl naražen sud od Pivoše. Weizenbeer z pivovaru Pásek. Pěnilo ještě víc než Dalešice. Otík měl celý večer plné ruce práce s organizací zítřejší vodácké výpravy a Václav nám vyprávěl cosi o tom, jak jednou ročně koupí vanilkový cukr, dělá rohlíčky a láká na ně Romanu.