7. 7. 2020 - úterý

 Matičky nářky nad její chatkou neberou konce. Dnes si stěžovala, že stavět párty stan vedle jejich chatky nebyl dobrý nápad. Prý byl u nich v noci hrozný hluk a za jediným oknem mají výhled jako do světlíku. Jediné co vidí, je bílá boční plachta párty stanu. S čím asi přijde zítra? A co chce těmi nářky dosáhnout?

I když nástěnka vůbec nefungovala, byl opět dodržen čas odjezdu na cyklovyjížďku, a to v obvyklých deset hodin. Tentokrát se ale jelo auty. Kola jsme si na nosičích převezli do Sedmihorek, kde jsme za parkování zaplatili pouhých 50 Kč. Odtud jsme po cyklostezce vyrazili na hrad Valdštejn. Byly to jen tři kilometry, ale závěrečné stoupání serpentinami k hradu, kde jela princezna Vašáryová v kočáře k drakovi, dalo zabrat. Ještě před samotným vjezdem do hradu byl bufet. A už tu byla záminka, že se musí zastavit a že se musí na pivo. Později to prý už nejde, protože je mezi námi spousta řidičů a ti už za pět minut alkohol pít nemohou, protože by nevystřízlivěli. Než bylo pivo zkonzumováno, stihl jsem vyluštit a odlovit zdejší mysterku.

Vstupné do hradu bez průvodce přišlo na 80 Kč, což mnohé odradilo od návštěvy. Pokračovali jsme tedy směrem k Hrubé Skále. Cestou jsme lovili kešky a prakticky všichni se sešli u Adamova lože. Prohlédli jsme si jej. Bohužel vyzkoušet si Bajajovo lože už dnes není možné. Je za zábradlím.

Na Hrubé Skále čekal další bufet a další občerstvení pivem a párkem v rohlíku. Myslím, že řidiči už nic neřešili. Za prohlídku nádvoří se platilo jen 20 Kč, což bylo prakticky zadarmo, a tak jsme se šli podívat. Vyhlídka z hradeb Hrubé Skály na Český ráj stojí za to.

Po červené značce jsme pak jeli lesem dlouho dolů z kopce. Asi tři kilometry až k potoku Jordánka. Bylo mi divné, že ostatním nestačím. Jsem sice opatrnější a častěji přibržďuji, ale že bych nestíhal ani Pivoše? Dole se ukázalo proč. Přední kolo bicyklu bylo skoro prázdné. Letos už po čtvrté musím lepit. Maruška mi pomáhala, ač jsem nadával jak špaček. Pak u nás ale zastavila nějaká mladá maminka se dvěma malými kloučky, kteří o moji činnost jevili velký zájem. Musel jsem se tvářit klidně a sprosté výrazy jsem raději polykal. Z vnitřní strany pláště trčel nějaký ostrý drátek. Nejprve jsem se lekl, že se plášť už rozpadá, ale drátek šel vytáhnout, tak jsem duši zalepil a pokračovali jsme na hrad Trosky. Čekalo nás dlouhé stoupání, v němž jsem Maruščinu elektrokolu nestačil. Z parkoviště k hradu jsme raději kola tlačili, navíc závěrečné stoupání už bych nedal.

Kola jsme nechali ve stojanu před hradbami a šli na prohlídku. Zde bylo vstupné 100 Kč. Ostatní členové naší výpravy už byli mezitím, kdo ví kde. Potkali jsme jen Kozlovi. Vylezli jsme na obě věže. Na Pannu i Babu. Z té druhé byla vyhlídka obzvlášť nádherná. Byl vidět Ještěd, Říp, Kozákov i Krkonoše. Po kluzkých šutrech se mi v tretrách blbě chodilo, a tak jsem byl rád, že jsme dole zase nasedli na kola a pustili to z kopce. Pěší turisti mě už nezajímali. Myslel jsem si, že Maruška je za mnou, vždyť jsem jí celou dobu nestačil. Navíc jsme byli domluveni, že v Troskovicích odlovíme další keš. Čekal jsem tam, ale manželka nikde. Asi jela s Kozlovými. Situace se tu pořád mění a nic není jisté.

Pokračoval jsem tedy po silnici dál k rybníkům. U Vidláku jsem zastavil a manželce raději zavolal. Ta mě stále hledala někde u Trosek. K rybníku Vidlák nemohla pak najít cestu a vyrazila na druhou stranu. Obrátili ji až nějací cyklisti. Raději si koupila mapu, ale když jsem ji viděl, bylo jasné, že podle té by asi směr taky nenašla. Na mapě byly snad celé Střední Čechy a rybník Vidlák ani nebyl zobrazený. Nakonec jsme se setkali, ale naštvaná manželka nasadila takové tempo, že jsem opět nestíhal. A to jsem šlapal jako blázen. Ve vesnici Doubravice opět zvolila špatný směr a minula odbočku. Rychle jsem jí volal mobilem, aby se vrátila, protože kdyby znovu vyjela na Hrubou Skálu, tak se mnou už asi nikdy nepromluví. Než jsme dojeli do Sedmihorek, dohnali nás i Kozlovi a Krejčovi.

Autem jsme se vrátili zpět do kempu. Byl jsem už tak nervózní, že jsem i já několikrát špatně odbočil. Otík se po našem návratu pustil do opravy Maruščina kola. Vše seřídil a promazal a nalezl i vadný článek řetězu, který musel trochu srovnat.

K večeři jsme dnes měli masové kuličky s rajskou omáčkou a těstoviny. Jako v Ikei. Ale bylo to dobré. Já, který jsem měl za celý den jen snídani a párek v rohlíku, jsem se pak musel dorazit ještě něčím z vlastních zásob.

Pivoš zatím ve svých krásných modrých teplákách chodil s koštětem od své chatky k záchodkům a zpět. Vojevůdce mu asi na dnešek naplánoval rajóny.
Večer se sedělo v kruhu před Matiččinou chatkou, dopíjel se Sailor Jerry a pak byla otevřena Zacapa. Otík přemlouval mládež, aby rozdělali oheň za jedním mobilem homem v prostoru stanového tábořiště. Stany už tam stejně prakticky nebyly. Bohužel mládežníci o oheň nejevili vůbec zájem, a tak musel dřevo připravit a sirkou škrtnout Kamil.

Zatímco jsem čuměl do mobilu po vzoru ostatních, ti ostatní zmizeli k plápolajícímu táboráku a já zůstal před chatičkou sám.