8. 7. 2015 - středa

Na lodě jsme vyráželi v devět ráno. Abychom minimalizovali počet aut, AutoZdeněk svůj Tranzit vylepšil třemi plastovými židličkami, které gumicuky ukotvil v prázdné zadní části vozu. S bezpečností to sice nemělo nic společného, ale svůj účel to splnilo. Já jel opět BMW.

Trasa vedla přes Frymburk a Lipno do Vyššího Brodu. Zde jsme byli vyloženi a řidiči pokračovali s auty do Branné do campu U Fíka. Zatímco Otík vyřizoval administrativu v kanceláři půjčovny lodí Ingetour, já si odlovil keš Lipno II. Než jsem se vrátil od hráze spodní nádrže, přesunuli se všichni do jídelny zdejšího campu. Bylo to praktické opatření, neboť začalo pršet. Celý týden je vedro jak blázen a zrovna když máme jet na vodu, začne pršet. Otík na mobilu sledoval meteoradar a zjistil, že v 11:10 déšť přejde a budeme moct vyrazit.

Déšť ustal asi o deset minut dřív. To už jsme nafasovali vesty, pádla, barely i lodě. I řidiči se nám vrátili, takže jsme mohli vyplout. Na řeku bylo spuštěno pět raftů a čtyři kánoe (tři dvojmístné a jedna trojmístná).

Osádky:

Otík + Jolana

Kamil + Adámek

Pepa + Maruška

Rady + Kača s Eliškou

Radovan + ostatní Pásci (Lída dokonale zapadla mezi děti)

Slukovi + AutoZdeněk, Táňa, Anička a Omar, Kačka

Kozlovi + Pivoš

Hanisi s Kahánkama

Lukáš + ?

 

Hned na prvním jezu jsme raději zastavili a šli se podívat, jestli se dá jet. Po poslední zkušenosti, kterou jsem tu před pár lety udělal (že jsem se udělal), se mi do toho nechtělo. Naštěstí i Rady měl stejný názor, takže jsem se necítil tak blbě a lodě jsme přetáhli.

Otík jez sjel. Sám, bez Jolany. Dole se mu podařilo zastavit a háčka zase nabrat. Při odražení uvízli na šutru, ale Otík skočil do vody a loď šikovně uvolnil. My jsme zatím stáli ve frontě u jezu. Předbíhalo se a byla tu tlačenice. Maník z firmy Ingetour nám pomáhal lodě přenést, aby se háčci nemuseli namáhat. Továrna na turisty dosahuje dokonalosti. Ingetour takto měla zabezpečené jezy, v campech měla vyhrazené části se svými bufety, sociálním zařízením a sklady materiálu.

Nápad vyrazit na řeku až po dešti jsme neměli sami. Asi jej měli všichni, takže se kolem nás motala spousta lodí a raftů s různorodými osádkami. V paměti mi utkvěly tři rafty s Němci, které voda sice volně unášela, ale oni si to užívali. Hulákali, cákali na sebe a pálili jedno cigáro za druhým.

Dalším jezem byl jez Herbertov, kde se sjíždí po šikmé prkenné desce. Nikdo s tím neměl problém. Za chvíli jsme byli v bufetu U Veverek. Vybrali jsme si právě toto občerstvení ke krátké zastávce. Kánoe jsme rychle vytáhli na břeh a mazali s Otíkem k okýnku, abychom tam byli dřív, než se vytvoří fronta. Dali jsme si gulášovky a chleby se sádlem. Radovan pak objednal pro všechny zdejší speciální koktejly. Pro chlapy Nasranou veverku – vaječný koňak s tabascem. Pro ženy Kominíček – vaječný koňak s kávou. Tímto Kubrtovi věnuji v kronice zvláštní stránku, jako vyjádření díků.

Když jsme opět spouštěli lodě na řeku, mělo mi být divné, proč si Otík navléká nepromokavou bundu s kapucí a Jolana jde do pláštěnky. Myslel jsem si, že si to jen tak zkouší, ale Otík měl už zase informace, o něž se nepodělil a pak se jen potutelně smál, když jsme mokli. Déšť, spíš prudký liják, se totiž spustil hned vzápětí. Než jsem vytáhl z barelu něco na zakrytí, byl jsem durch.

Protože jsem měl výborného háčka, postupně jsme předjížděli ostatní. Adélka hlasitě naříkala, že dál už jet nechce, protože se bojí, že tatínek zase prorazí raft jako loni. Kača byla mokrá nejen díky dešti, ale i proto, že vypadla z lodě. Nezkoumal jsem, jestli byla zase jako mužik. Rady to nekomentoval a promrzlá Eliška jen cvakala zuby. Ale nestěžovala si a pořád se usmívala. Neuvěřitelně spokojené dítě.

Déšť ustal a vypadalo to, že už další nepřijde. Hluboce jsem se mýlil. Pršet teprve začalo. Zahřmělo a spustil se takový liják, že vidět bylo jen asi na pět metrů. Zajeli jsme pod stromy a chvíli se tam krčili. Déšť už nás pak doprovázel až do konce plavby.

Projeli jsme Rožmberk s dlouhou šlajsnou na jezu. Další cesta, stále v dešti, nebyla nijak příjemná a my toužebně vyhlíželi camp U Fíka. Řeka už moc netekla a my museli tupě pádlovat. Na břehu se občas objevila oranžová infotabule, která uváděla počet kilometrů do dalších campů. Kilometry pomalu ubývaly a nakonec jsme se do Branné přece jen dopachtili.

Lodě jsme vytáhli na břeh a předali je borcům z Ingetour. U zdejšího bufetu jsme se pod stříškou převlékli do suchého. Hodinu jsme čekali na opozdilce. Zatím jsme si dali palačinky či grilovanou rybu a zahřáli se grogem.

Jakmile všichni dorazili, vyrazili jsme zpět do našeho campu. Cestou jsme jednou zastavili, aby si Otík mohl odskočit. Močil strašně dlouho a zdálo se, že se už začíná scvrkávat. Pivoš ho přirovnával k Mrakomorovi po zásahu kordem.

Také jsme se dozvěděli, že si Otíkovi kromě krásné chalupy na Kružberku koupili i neméně krásné místo na hřbitově Svinov. Zatím prý mají všechny zesnulé příbuzné poschovávané v urnách doma ve sklepě. Pivoš dodal, že to by bylo pro Otíka to nejlepší místo k poslednímu odpočinku. Jeho urna by stála na polici mezi okurkami a marmeládami.

Po návratu do chatky jsme se museli zahřát kávičkou či čajem a hlavně Jagermaisterem. K tomu byly servírovány čokoládové medaile. Pak byla před naší chatkou instalována polní kuchyně. Otík vytáhl elektrický gril a opékal nakládané kotlety, zatímco Maruška na plynovém supervařiči smažila palačinky. Na plotýnce v chatce by asi neusmažila nic. Její výkon byl velmi velmi slabý.

Jen jsme dokončili přípravu jídla, přišla paní z chatky nad námi a ptala se, jestli bychom nemohli omezit hlasitost. Rušíme ji prý při sledování seriálu Nemocnice na kraji města. Přesunuli jsme se tedy k ohništi pod naší chatkou. Spálili jsme většinu dřeva, aby po nás nic nezbylo pro další rekreanty, a přitom plánovali, kam pojedeme příští rok. Zatím vede můj návrh vrátit se zase k panu Hruškovi do Nového Města nad Metují.

V jedenáct se Otík zvedl s tím, že jde spát a vyzýval mě, abych už šel taky. Poprvé za těch dvacet let jsem vydržel u ohně déle než on.