9. 7. 2020 - čtvrtek

 Po snídani nebylo úplně jasné, kdo kam pojede. Otíci, Jura, Matička a Pivoš se vypravili do Klokočských skal. Velká část výpravy se ale vydala do údolí Plakánek. My s nimi. Kombinace automobilové a pěší turistiky byla zvolena proto, že předpověď počasí byla nejistá a hrozil déšť.

Auta jsme zaparkovali ve Střehomi, kde bylo opravdu těžké najít nějaké místo. Nakonec jsme každý svůj vůz někam upíchl. Kamil zastavil nad srázem, takže levé zadní kolo zůstalo viset ve vzduchu, protože celá hmotnost auta byla navalena na předek a na pravou stranu. Auto se ale do strže nesunulo, tak je nechal tak.

Procházku jsme začali u mlýna, kde se natáčela pohádka „S čerty nejsou žerty“, a pak jsme pokračovali údolím potoka dál do údolí Plakánek. Minuli jsme chalupu herce Josefa Dvořáka. Hned nad chalupou je krásný rybník sevřený mezi pískovcovými skalami. Navíc je zarostlý hustě rákosím. Zde se to musí trénovat na vodnické role.

Václav stále běhal okolo naší skupiny a fotil nás z různých úhlů. Asi uprostřed cesty nějaký pán na čerstvě posečené louce sklízel trávu. A to způsobem téměř středověkým. Těžkou mokrou trávu házel na plachtu, tu pak táhl za sebou až k vlečňáku a tam ji naházel vidlemi nahoru. Byla to téměř sysifofská práce, neboť louka byla obrovská.

Na Kosti jsme zašli do cukrárny a byli první, kdo si dal dnes zmrzlinu. Ostatní na ni neměli v tom chladném počasí ani pomyšlení.
Po občerstvení se všichni vydali zpět k autům. Já se ještě s Maruškou zdržel, protože jsme chtěli odlovit virtuální keš, která požadovala fotku u zdejšího psího hřbitova a dále fotku lichoběžníkové věže z místa, kde jsou vidět všechny její hrany. Podařilo se. Cestou zpět do Střehomi jsme dali ještě jednu keš, ale tím se zdrželi a chytil nás déšť. Naštěstí jsme měli pláštěnku i deštník. Než jsme ale dorazili k autu, pršet zase přestalo.

Co budeme dělat dál? Času bylo ještě dost, tak jsme zajeli k Turbáze. Zde se platilo parkovné 80 Kč a za vstup do Prachovských skal po 90 Kč. Následně jsme prošli snad všechny trasy skalami. Chodili jsme nahoru dolů a vynechali jen výstup z Císařské chodby po žluté na vyhlídku Míru. Obzvlášť nás potěšila keš v Bratrské modlitebně, která byla dost hluboko v této jeskyni. Nikdy jsem až tam vzadu nebyl. Odlov stěžovali jen velcí pavouci (mety temnostní), kteří se tu uhnízdili, a já musel stále kontrolovat, zda mi nevpadli do zad či se nepřesouvají nad hlavu. Neustálé přisvicování mobily je úplně vybilo, takže nám zbylo jen maličko energie na odlov multiny Pelíšek.

Když jsme vylezli z Bratrské modlitebny, zjistili jsme, že se počasí nějak změnilo. Náhle bylo dost teplo a strašně vlhko. V mžiku jsem byl propocený, a to nás čekala trasa po zelené, která vede nahoru dolů. Prošli jsme Hakenovu, Všetečkovu a Šlikovu vyhlídku a nakonec slezli do Císařské chodby, abychom vzápětí zase lezli nahoru k Vyhlídce Českého ráje. Došli jsme také až k Šikmé věži a z ní se podívali na Ostružno. Už zase pršelo. Novou roklí jsme se vrátili zpět na zelenou a po ní došli na Pechovu vyhlídku. Z té nás čekal dlouhý sestup do Zelené rokle a odtud kolem nového totemu Pelíška zpět k Turbáze. Zde jsem si dal gulášek a nakoupil si tři lahvová piva z místních pivovarů. Z Lomnice nad Popelkou, z Nové Paky a z Hořic. Za tato tři piva jsem zaplatil 180 Kč. To se opravdu vyplatí. Maruška pro změnu nakoupila nějaké suvenýry.

Sešli jsme k rybníku Pelíšek, abychom mohli doluštit zdejší multinu. Nebylo to těžké luštění, ale souřadnice finálky ukazovaly zpět do Zelené rokle. U pokladny už nikdo nebyl, takže jsem nemusel nic vysvětlovat a za chvíli jsme stáli na udaném místě. Krabičku jsem tentokrát nalezl já.

Autem jsme se přesunuli nejkratší cestou zpět do kempu. Dorazili jsme tam akorát po šesté hodině, takže jsme stihli i večeři. Přední kolo mého bicyklu bylo opět prázdné. Rozhodl jsem se je už neopravovat. Doma vyměním nejen duši, ale i plášť.

Po návratu z večeře byl naražen poslední sud Nachmelená opice 12 a zároveň rozdělán oheň před mobil homem. Já se zatím povaloval v posteli a četl si knížku Frederika Pohla Teror.

Na Otíkovo přání se večer hrály písničky, jak ty sovy z mazutu houkaj a Pane prezidente. Pak se rozhořela debata, z níž vybírám několik postřehů. Nejprve jakou že to řeku zítra pojedeme. Ještě po týdnu nemají někteří o zdejším okolí ani ánung. Pivoš jméno řeky Jizera vyslovoval Al Džazaira, a když se někdo ptal na její obtížnost Pivoš dodal, že to je jedno, protože on nezná těžkých řek. Ivana se pro změnu přiznala, že do zprávy SMS napsala, že pojedeme Jihlavu. To jsem mohl klidně zůstat doma a na řeku bych to měl asi 200 metrů.

Maruška namazala dveře od chatky tak, že už nevrzaly. Bárti se konečně vyspí.
Na Sněžce má být zítra 26 C, hlásil prý norský server. Pivoš se ptal, jestli je Sněžka nejjižnější horou Norska. Holky to komentovaly slovy, že si zítra do toho vedra vezmou trikiny – spodek, vršek a roušku.

Otík už asi posté zdůraznil, že má sice nejhezčí chatičku, ale podlaha prý není nejpevnější a mezi prkny do ní strašně fouká. Toto opakoval každý den. Asi se bál, aby se k nim někdo nechtěl nastěhovat.

Adámek Ivasjuk celý večer roznášel rumy. Při zpěvu písně Elektrický proud, kde byl Pivoš hlavním protagonistou, odehnal Adama slovy: „Neruš mě, kurva, mám koncert!“