19. 6. 2022 - neděle

19. 6. 2022 - neděle
Ráno mi nebylo nejlíp, ale rozhodl jsem se to neřešit. Hlava mě nebolela, tak snad přežiju. Vzápětí ale přišlo několik nečekaných ran. U snídaně jsem si dovolil sednout ke stolu u okna a užíval si krásné ráno a sluníčko za sklem. Nechtělo se mi zase sedět v tmavém vlhkém rohu, kde jsme jedli loni celý týden. Ještě jsem si ale nenamazal ani chleba, přišla Táňa, jindy tak tichá, a nevybíravým způsobem mi sdělila, že tady VŽDY SEDÍ ONI. Zajímavé, zde se tradice ctí, s pokojem č. 3 to tak nebylo. Pochopil jsem, že jsem upadl do té nejnižší kasty, z níž se už nikdy nevyhrabu a přestěhoval jsem se do tmavého, vlhkého rohu.
V 9:45 jsme měli vyrazit na cyklovýlet, ale já se jen motal a nebyl schopný se vypravit. A další rána – pivo z Kácova se nedá pít. Je kyselé. Maruška potvrdila, že takové bylo už včera. Ale to mi na náladě nepřidalo. Celý sud na vylití.
Na kolech jsme vyrazili k oboře Velký dub, projeli Provodín a po silnici šlapali do Srní u České Lípy. A další rána – Marušce praskl řetěz. Od rána, co hodina, tak nějaká jobovka. Naštěstí Kozel měl v batohu malou opravnu a v ní taky spojku, s níž Otík řetěz zase spojil. Jen jsem si vyslechl, že je řetěz namazaný až moc, že se všichni zasviní atd.
Už jsem skoro neměl sílu pokračovat. Peloton odjel a já čekal na Kozla, až si sbalí nářadí. Jeli jsme pak spolu daleko za ostatními. Ti jeli směrem na Zahrádky, ale po cca 2 km odbočili doprava do lesa. Snažil jsem se je dohnat, když vtom mě přes obličej švihla větev, které jsem si nevšiml. Nemělo cenu to řešit.
Projeli jsme Sosnovou a dostali se až k Dubickým rybníkům. U toho prvního si romantiku užíval mladý pár. Borec stál na břehu a radil, že máme pokračovat k hlavní pláži, kde je i bufet. Slečna stále plavala ve vodě a nechtěla vylézt, neboť neměla horní díl plavek. Holky z naší party tvrdily, že horní díl plavek měla. Já ho neviděl a nestojím o jejich názory. Proč mi berou takové malé radosti?
Na hlavní pláži byla spousta lidí. V provozu byly lanovky pro wakeboarding a nezastavily se. Bufet taky fungoval. Pili jsme Cvikov 8 nebo kofolu. Na jídlo byl párek v rohlíku. Většina účastníků našeho výletu se převlekla do plavek a šla se vykoupat. Voda trochu smrděla žabincem. Ale když nic horšího. Po vykoupání jsem si prohlédl část koupaliště určenou pro dětské hrátky. Jednalo se o soustavu kanálů s čerpadly (pumpami), uzávěrami, tryskami atd. Jediné, co dost chybělo, byla voda. Ta se vyskytovala jen v dolní části tohoto vodního díla, kam ústila trubka, z níž voda tekla stále. Asi z nedalekých záchodků. Barva by tomu odpovídala.
Poseděli jsme ve stínu a skrývali se před vedrem. Když jsme se konečně donutili zvednout, zjistil Otík, že má prázdné zadní kolo. Náhradní duše byla trochu jiného rozměru, tak se lepilo. A já si říkal: „Že by si smůla našla jiného vola, na kterého sedla?“
Po silnici, kde díky rekonstrukci mostu téměř nejezdila auta, jsme jeli až k odbočce na Kvítkov. Asfalt byl hlaďoučký, ale i tak to byla nejnáročnější část dnešní cesty. Bylo hrozné vedro, asfalt skoro tekl a nebylo se kde skrýt před sluncem. Od autobusové čekárny na křižovatce nad Kvítkovem jsme sjeli do Kvítkova. Otík v této vesnici odbočil do hospody Konírna. Ale nějak se mu nezdála, tak pokračoval dál. Přesto tu někteří zakotvili: Kozli, Vojevůdce, Lýdie a Jirka. Ivanka nám pak vylíčila, jak byla s Konírnou spokojena. Utopenci – tragédie, nakládaný hermelín – tragédie. Párek si ani nedali. (A to byla možná chyba.)
My ostatní jsme sjeli po krásné hladké cyklostezce, do Karby a z ní šlapali do kopce do Zahrádek. Silnička je tu úzká, zaříznutá v pískovcovém žlebu. Přede mnou jela dvě auta a před nimi Táňa a Lída na kolech. Auta je předjet nemohla a jela krokem. Já vzadu hltal výfukové plyny.
Sedli jsme v první hospodě, na niž jsme v Zahrádkách narazili. Jmenovala se U zámku. Uvnitř byl příjemný chládek. Na zahrádce ukazoval teploměr pár desetinek přes 35 °C. Servírka byla ochotná a ceny při dnešní inflaci přijatelné. Plzeň za 44 Kč, smažák za 149 Kč. Najedli jsme se, pokecali, odpočali si. Po zaplacení jsem si nechal doplnit bidon studenou vodou a mohli jsme pokračovat. Mířili jsme k pískovnám nad Provodínem. Bylo jich tu několik. My si vybrali tu nejvíce zastrčenou, šupli do plavek a hurá do vody. Metr od břehu už jste nedosáhli. Teplota vody byla osvěžující, tedy dost chladná, ale vlezla do ní i Maruška.
Do našeho penzionu už to bylo jen pár kilometrů po rovince a po návratu do Starých Splavů ukazoval tachometr 34 km. 
Ještě musím dodat, že si dnes Zdeněk užíval Pivošovo elektrokolo, které mu ten dobrák zapůjčil. Zdeněk na kole skákal, šlapal jak o život ty nejtěžší převody, projížděl pískem i blátem, po zastavení kolo nestavěl na stojan, ale rovnou je odhazoval na zem. To kolo vydrží fakt hodně.
Na základně přibyli Kahánci a Pivoš. Ten všem dámám dovezl růži. „Copak asi bude potřebovat?“ říkal jsem si.
 Užívali jsme si volna. Sprcha, odpočinek, vedro, posezení venku u stolu. Ale protože tu byl už i Pivoš hlučnost se značně zvýšila. To dokládá i moje zkušenost, kdy jsem večer seděl u výčepu na vysoké barové stoličce, a ani si nevšimnul, že si zleva přisedl Pivoš, zprava Lýdie. Z dalších rozhovorů už jsem slyšel jen máloco a uvažoval jsem, zda nenasadit špunty do uší. Při hluku nad 80 dB jsou doporučené a nad 85 dB nutné! A poškození sluchu je nevratné.
Místo našeho zkyslého Kácova byla naražena Nachmelená opice 11. Byl to asi jediný sud, který nepěnil! Doporučuji vzít i na další ročníky KD. Jediným nedostatkem bylo, že sud došel nečekaně brzy. Od začátku se mi zdál poloprázdný. Bodejť by si jej Bárt nevzal i poloprázdný, když jej pivovar z Krnova celkem lehce uplatil. Bárt má od Nachmelené opice pěkné reklamní tričko, džbánek a snad i boty. Já zatím řešil reklamaci Kácova. Paní Ječmínková z velkoobchodu s nápoji mi poradila, že sud musí být co nejvíce plný, musím mít účet a víčko. Vše jsem si pečlivě uschoval.
K večeři dnes bylo kuře na paprice a kolínka. Mnozí si s chutí přidali. K večernímu posezení pak Lenka přinesla mimo jiné skvělé kvašáky a nakrájené klobásy. Jelení klobása se jí ale nakrájet nepodařila. Tak se toho chopil Bob s Radovanem. Asi hodinu se lopotili, aby sušenou klobásu nařezali. Stálo je to hodně energie, kterou ta klobása nemůže nikdy doplnit, takže se mi celá akce jeví jako energeticky nevýhodná.
Rozproudila se debata o Matiččině kufříku. Loni mi tato historka unikla, tak ji uvádím aspoň teď. Hned po příjezdu prý Yvona zjistila, že nemá svůj nesesér a nutila Juru, aby jel zpět do Hluboké (170 km) pro kufřík. Jura nakonec zvolil snazší variantu a v Doksech navštívil drogerii, kde za 5.500 Kč pořídil vše potřebné. Krom jiného i pemzu, z níž už teď nezbývá nic. Matička prý bez do krve odřených nohou neusne. Tak se ta žena bojí nečistot. Otík se přiznal, že si paty ošetřuje pásovou bruskou. To by mě v životě nenapadlo! Jolana říkala, že si sousedi marně lámou hlavu, co tam každý večer Otík vyrábí, že už zase jede bruska.
    Ráno mi nebylo nejlíp, ale rozhodl jsem se to neřešit. Hlava mě nebolela, tak snad přežiju. Vzápětí ale přišlo několik nečekaných ran. U snídaně jsem si dovolil sednout ke stolu u okna a užíval si krásné ráno a sluníčko za sklem. Nechtělo se mi zase sedět v tmavém vlhkém rohu, kde jsme jedli loni celý týden. Ještě jsem si ale nenamazal ani chleba, přišla Táňa, jindy tak tichá, a nevybíravým způsobem mi sdělila, že tady VŽDY SEDÍ ONI. Zajímavé, zde se tradice ctí, s pokojem č. 3 to tak nebylo. Pochopil jsem, že jsem upadl do té nejnižší kasty, z níž se už nikdy nevyhrabu a přestěhoval jsem se do tmavého, vlhkého rohu.
    V 9:45 jsme měli vyrazit na cyklovýlet, ale já se jen motal a nebyl schopný se vypravit. A další rána – pivo z Kácova se nedá pít. Je kyselé. Maruška potvrdila, že takové bylo už včera. Ale to mi na náladě nepřidalo. Celý sud na vylití.
    Na kolech jsme vyrazili k oboře Velký dub, projeli Provodín a po silnici šlapali do Srní u České Lípy. A další rána – Marušce praskl řetěz. Od rána, co hodina, tak nějaká jobovka. Naštěstí Kozel měl v batohu malou opravnu a v ní taky spojku, s níž Otík řetěz zase spojil. Jen jsem si vyslechl, že je řetěz namazaný až moc, že se všichni zasviní atd.
    Už jsem skoro neměl sílu pokračovat. Peloton odjel a já čekal na Kozla, až si sbalí nářadí. Jeli jsme pak spolu daleko za ostatními. Ti jeli směrem na Zahrádky, ale po cca 2 km odbočili doprava do lesa. Snažil jsem se je dohnat, když vtom mě přes obličej švihla větev, které jsem si nevšiml. Nemělo cenu to řešit.
    Projeli jsme Sosnovou a dostali se až k Dubickým rybníkům. U toho prvního si romantiku užíval mladý pár. Borec stál na břehu a radil, že máme pokračovat k hlavní pláži, kde je i bufet. Slečna stále plavala ve vodě a nechtěla vylézt, neboť neměla horní díl plavek. Holky z naší party tvrdily, že horní díl plavek měla. Já ho neviděl a nestojím o jejich názory. Proč mi berou takové malé radosti?
    Na hlavní pláži byla spousta lidí. V provozu byly lanovky pro wakeboarding a nezastavily se. Bufet taky fungoval. Pili jsme Cvikov 8 nebo kofolu. Na jídlo byl párek v rohlíku. Většina účastníků našeho výletu se převlekla do plavek a šla se vykoupat. Voda trochu smrděla žabincem. Ale když nic horšího. Po vykoupání jsem si prohlédl část koupaliště určenou pro dětské hrátky. Jednalo se o soustavu kanálů s čerpadly (pumpami), uzávěrami, tryskami atd. Jediné, co dost chybělo, byla voda. Ta se vyskytovala jen v dolní části tohoto vodního díla, kam ústila trubka, z níž voda tekla stále. Asi z nedalekých záchodků. Barva by tomu odpovídala.
    Poseděli jsme ve stínu a skrývali se před vedrem. Když jsme se konečně donutili zvednout, zjistil Otík, že má prázdné zadní kolo. Náhradní duše byla trochu jiného rozměru, tak se lepilo. A já si říkal: „Že by si smůla našla jiného vola, na kterého sedla?“
    Po silnici, kde díky rekonstrukci mostu téměř nejezdila auta, jsme jeli až k odbočce na Kvítkov. Asfalt byl hlaďoučký, ale i tak to byla nejnáročnější část dnešní cesty. Bylo hrozné vedro, asfalt skoro tekl a nebylo se kde skrýt před sluncem. Od autobusové čekárny na křižovatce nad Kvítkovem jsme sjeli do Kvítkova. Otík v této vesnici odbočil do hospody Konírna. Ale nějak se mu nezdála, tak pokračoval dál. Přesto tu někteří zakotvili: Kozli, Vojevůdce, Lýdie a Jirka. Ivanka nám pak vylíčila, jak byla s Konírnou spokojena. Utopenci – tragédie, nakládaný hermelín – tragédie. Párek si ani nedali. (A to byla možná chyba.)
    My ostatní jsme sjeli po krásné hladké cyklostezce, do Karby a z ní šlapali do kopce do Zahrádek. Silnička je tu úzká, zaříznutá v pískovcovém žlebu. Přede mnou jela dvě auta a před nimi Táňa a Lída na kolech. Auta je předjet nemohla a jela krokem. Já vzadu hltal výfukové plyny.
Sedli jsme v první hospodě, na niž jsme v Zahrádkách narazili. Jmenovala se U zámku. Uvnitř byl příjemný chládek. Na zahrádce ukazoval teploměr pár desetinek přes 35 °C. Servírka byla ochotná a ceny při dnešní inflaci přijatelné. Plzeň za 44 Kč, smažák za 149 Kč. Najedli jsme se, pokecali, odpočali si. Po zaplacení jsem si nechal doplnit bidon studenou vodou a mohli jsme pokračovat. Mířili jsme k pískovnám nad Provodínem. Bylo jich tu několik. My si vybrali tu nejvíce zastrčenou, šupli do plavek a hurá do vody. Metr od břehu už jste nedosáhli. Teplota vody byla osvěžující, tedy dost chladná, ale vlezla do ní i Maruška.
    Do našeho penzionu už to bylo jen pár kilometrů po rovince a po návratu do Starých Splavů ukazoval tachometr 34 km. 
Ještě musím dodat, že si dnes Zdeněk užíval Pivošovo elektrokolo, které mu ten dobrák zapůjčil. Zdeněk na kole skákal, šlapal jak o život ty nejtěžší převody, projížděl pískem i blátem, po zastavení kolo nestavěl na stojan, ale rovnou je odhazoval na zem. To kolo vydrží fakt hodně.
Na základně přibyli Kahánci a Pivoš. Ten všem dámám dovezl růži. „Copak asi bude potřebovat?“ říkal jsem si.
    Užívali jsme si volna. Sprcha, odpočinek, vedro, posezení venku u stolu. Ale protože tu byl už i Pivoš hlučnost se značně zvýšila. To dokládá i moje zkušenost, kdy jsem večer seděl u výčepu na vysoké barové stoličce, a ani si nevšimnul, že si zleva přisedl Pivoš, zprava Lýdie. Z dalších rozhovorů už jsem slyšel jen máloco a uvažoval jsem, zda nenasadit špunty do uší. Při hluku nad 80 dB jsou doporučené a nad 85 dB nutné! A poškození sluchu je nevratné.
    Místo našeho zkyslého Kácova byla naražena Nachmelená opice 11. Byl to asi jediný sud, který nepěnil! Doporučuji vzít i na další ročníky KD. Jediným nedostatkem bylo, že sud došel nečekaně brzy. Od začátku se mi zdál poloprázdný. Bodejť by si jej Bárt nevzal i poloprázdný, když jej pivovar z Krnova celkem lehce uplatil. Bárt má od Nachmelené opice pěkné reklamní tričko, džbánek a snad i boty. Já zatím řešil reklamaci Kácova. Paní Ječmínková z velkoobchodu s nápoji mi poradila, že sud musí být co nejvíce plný, musím mít účet a víčko. Vše jsem si pečlivě uschoval.
    K večeři dnes bylo kuře na paprice a kolínka. Mnozí si s chutí přidali. K večernímu posezení pak Lenka přinesla mimo jiné skvělé kvašáky a nakrájené klobásy. Jelení klobása se jí ale nakrájet nepodařila. Tak se toho chopil Bob s Radovanem. Asi hodinu se lopotili, aby sušenou klobásu nařezali. Stálo je to hodně energie, kterou ta klobása nemůže nikdy doplnit, takže se mi celá akce jeví jako energeticky nevýhodná.
    Rozproudila se debata o Matiččině kufříku. Loni mi tato historka unikla, tak ji uvádím aspoň teď. Hned po příjezdu prý Yvona zjistila, že nemá svůj nesesér a nutila Juru, aby jel zpět do Hluboké (170 km) pro kufřík. Jura nakonec zvolil snazší variantu a v Doksech navštívil drogerii, kde za 5.500 Kč pořídil vše potřebné. Krom jiného i pemzu, z níž už teď nezbývá nic. Matička prý bez do krve odřených nohou neusne. Tak se ta žena bojí nečistot. Otík se přiznal, že si paty ošetřuje pásovou bruskou. To by mě v životě nenapadlo! Jolana říkala, že si sousedi marně lámou hlavu, co tam každý večer Otík vyrábí, že už zase jede bruska.