20. 6. 2021 - neděle

20. 6. 2021 - neděle
Vzbudil jsem se asi v šest a v první chvíli netušil, kde jsem. Připadal jsem si jako na kolotoči. Asi díky včerejšímu alkoholovému dýchánku a taky díky tomu, co jsem v posledních dvou dnech prožil. Bylo toho hodně a byla to honička.
Otík taky asi nemohl spát, a tak po ránu obcházel náš depandance. A protože stavba je v úrovni terénu, mohl vedoucí provést kontrolu pokojů přímo otevřenými okny. Zavání to trochu voyerismem, ale nikdo si netroufl protestovat. Jen Pivoš provádějící v koupelně hygienu, se během Otíkovy inspekce jal zoufale křičet: „ Gestapo! Gestapo!“
Snídaně měla být v osm, ale museli jsme počkat o něco déle, protože nebylo dodáno pečivo. Ale švédský stůl nás pak dostatečně uspokojil
Přes padesát lahví s medem jsem musel odnosit z auta na pokoj, protože v autě by byl už v poledne med převařený. Po poměrně studeném jaru, přišel horký červen. Jeden z nejteplejších v historii. A ještě dnes a zítra slibují meteorologové velké teplo.
Dnešního cyklistického výletu se zúčastnili prakticky všichni. Nejeli jen Matička s Jurou a Bárti. Bárti si naplánovali výlet kolem Máchova jezera, jehož délku Radim odhadl na osm kilometrů. Po návratu na základnu měli v nohách kilometrů dvakrát tolik. Asi někde špatně odbočili.
Před odjezdem na cyklistický výlet jsem všechny ohromil svým dresem Rádia Beat. Sice mám k jeho designu výhrady, ale emblém rádia na zádech nosím docela rád. Na kolech jsme o půl desáté vyrazili po modré značce směrem k oboře U velkého dubu. Protože modrou značku jsme ztratili už na kraji Starých Splavů, musel Otík improvizovat. Ale zvládl to skvěle a nalezl pěkný trailík po písčité cestě borovým lesem.
Po vyasfaltované cyklostezce jsme se dostali k železničnímu přejezdu před Provodínem. Kola jsme museli vést, neboť tu byl zřízen retardér z klandrů. Proti nám šlapala velká skupina důchodců, s nimiž jsme prohodili několik slov. Byli té naší skupině tak trochu podobní a bude to trvat jen pár let a budeme vypadat úplně stejně. 
Projeli jsme vesnicí a pokračovali po stezce č. 3053 až do Zahrádek. U Novozámeckého rybníka jsme udělali krátkou zastávku a šli se podívat na ornitologickou pozorovatelnu. Všichni zajímaví ptáci se ale zdržovali u protějšího břehu, což bylo několik set metrů daleko, takže jsme toho moc neviděli. Ptáci jsem děsně malí. Byli tu ale naštěstí dva borci s velkými dalekohledy a vše, co viděli, komentovali. Takže vím, že se naproti brodil kolpík a v trávě u břehu stála srna. 
Před Zahrádkami jsme zastavili v hospodě Stodola. Měli jsme štěstí, že zrovna fungovala. Jede totiž jen o víkendech. Ve všední dny tu moc turistů není. Zřejmě díky Covidu. Čepoval se Birell z Prazdroje a z místního parního pivovaru Lobeč Letní osmička. Ta ale moc chutná nebyla. Pivo bylo zbytečně hořké a dost vodové. Ve Stodole jsme seděli dlouho a schovávali se ve stínu. Někteří stihli piv několik a také polévku a kávičku.
Ze Stodoly jsme se vrátili na cyklostezku, podjeli silnici č. 9 a po staré silničce vyjeli ke Staré poště a k mostu klenoucímu se nad průrvou, která odvodňuje Novozámecký rybník. Průrva byla sice značně hluboká, ale taky dost zarostlá, takže toho moc vidět nebylo.
Pokračovali jsme do centra Zahrádek k zámku. Po červené značce jsme sjeli ke skalním bytům, které mají už roky pronajaté ovce. Podjeli jsme železniční most a dostali se do obce Karba. A hele, kdopak to tu je? Yvona s Jurou a Mášou. Máša obalená bahnem právě vylezla z bažiny u potoka. Za potokem byly další skalní byty pod Dračími skalami, na které jsme se museli taky zajet podívat. Ještě že tu byl aspoň stín.
Vrátili jsme se do Zahrádek, přejeli silnici na Úštěk a po modré projeli Valdštejnskou lipovou alej. Ta byla vysázená v 17. století na popud Albrechta z Valdštejna, má asi dva kilometry a spojovala zámek s bažantnicí. V aleji jsme nalezli dvě kešky. Odolala jen ta u Barbořina kamenného mostu. Kamarádi už byli zatím v Holanech. I my tam dorazili a zjistili, že výprava se rozštěpila. Jedna skupina seděla v hospodě a ta druhá pokračovala dál k Milčanskému rybníku, aby se tu vykoupala. Já s Maruškou jsme dali přednost pivu. Koupání jsme odložili na později a už teď musím prozradit, že se nakonec nekonalo vůbec.
Když jsme se totiž zvedli, popojeli jsme jen k bývalé tvrzi Rybnov a dlouho hledali kešku. Nenašli jsme a ostatní už byli dávno pryč. Kde zastavili, nevím. My jeli po červené ke kempu u Milčanského rybníka, pak pokračovali přes hrádek Vítkov a pořád dál po cyklostezce č. 3098. Byly to písčité a díky suchu teď i prašné cesty. Za Maruškou jedoucí přede mnou se zvedal mrak prachu, takže jsem si připadal jak na rallye Paříž – Dakar. Vytrvale jsme pokračovali, překonali velmi frekventovanou státní silnici č. 15 a dostali se ke Koňskému rybníku, nad nímž se tyčí skála Smrtka. To byl cíl dnešní cesty. Chtěl jsem tento rybník a skálu vidět. Román Hastrman od Miloše Urbana se mi velmi líbil a jeho děj se odehrává právě tady a v okolí nedaleké obce Stvolínky.
Smrtka je skála vysoká asi 12 metrů. Dá se na ni vylézt po značně ochozených schodech vytesaných v pískovci. Naštěstí je tu instalováno fixní lano. Výhled ze skály na rybník působí uklidňujícím dojmem. Jako by se tu čas zastavil. Hastrman ale nikde. Ve vodě plaval jen nějaký plešatý pán. Když jsme odcházeli, už nebyl vidět ani on.
Udělal jsem několik fotek a musel se před návratem namazat opalovacím krémem. Krk, obličej i stehna mě už pálila. Sluníčko nemilosrdně pražilo a nás sice čekalo jen asi 20 kilometrů, ale po prašných cestách a rozpálených asfaltkách.
Vydali jsme se zpět do Holan. V hospodě už neseděl nikdo. Tak jsme šlápli do pedálů a pokračovali na Zahrádky. Ani zde jsme nikoho nenalezli, a tak jsme šlapali a šlapali až k Máchovu jezeru. Byli jsme v penzionu jedni z prvních. Před námi dorazili jen Lýdie a Jirka. Ostatní zvolili pro návrat jinou delší trasu. Takže jsme se minuli.
Dal jsem si kuře, které jsem měl schované od včerejší večeře. Pak následovala sprcha. To už dorazil i zbytek výpravy. Pivoš navrhnul koupání v Mácháči. Tak jsme se vydali společně s Pivošem, Zdeňkem, Vojevůdcem a holkami Kozlovic k rybníku. Bylo to asi pět minut cesty. Přes parkoviště penzionu Mlýn, přes silnici, za Night Clubem doleva a byli jsme na písečné pláži u jezera. Převlékli jsme se do plavek a šup do vody. Ta se zdála zprvu studená, ale po chvíli to byl úplný balzám. Hráli jsme na honěnou. Holky si to užily. Adélka se dokázala potopit na velmi dlouhou dobu a vynořit se úplně jinde. Dvojčata si pak převzala Eva a my šli zpět do penzionu.
Cestou jsem si koupil zmrzlinu ve stánku na Night Clubem. Slečna se skláněla nad zmrzlinovým zařízením a já čekal, kdy jí krátké šatičky vylezou až nad stehna. Nestalo se. Měla to spočítané na milimetr přesně.
V penzionu bylo poměrně mrtvo. Asi díky tomu vedru. Pilot 11 došel, tak jsme narazili Nachmelenou opici Summer Ale. S konzumací piva nám vypomáhali kuchař i jeho pomocník Jakub. Zajímavý človíček, který nám později radil, kam zajet, kde se najíst atd. Okolí měl zmapované dokonale.
Večeře byla po sedmé hodině. Byl guláš s pěti knedlíky. Po večeři jsme sledovali konec zápasu Itálie – Wales na Euru 2021. Už jsem měl ale výpadky a část zápasu proklimbal.
S Otíkem jsme nařezali dřevo a zapálili oheň. Otík se oháněl svojí aku motorovou pilou a práce mu šla od ruky. Za chvíli kolem ohně seděla celá výprava. Setmělo se a byl pěkný teplý večer. Už za šera dorazil velký van a v něm Hanys s Inkou. Nechápu, co ve dvou lidech v tak velkém autě vezou. Inka se zprvu zdráhala, pak se ale se všemi ochotně přivítala a uvolnila se. Když se dostala až ke mně, byla už úplně oslintaná.
Bob donesl další láhev rumu, ale já si jen líznul, abych nedopadl jako včera. Pilo se a debatovalo až do půlnoci a někteří vydrželi i dýl. Zvláště skupina u výčepního zařízení. Otík se mě ptal, co je nového. Nic mě nenapadalo, tak jsem mu vylíčil problémy se silničním obchvatem Třebíče a na oplátku se dozvěděl, že Otík se zapojil do diskusního klubu na Novinky.cz. Zde kritizoval vládní opatření proti Covidu. Aby nebyl vyřazen automatem, který hlídá sprostá slova, používal Otík vtipně jejich opisy. I tak mu byl účet několikrát na den zablokován a nakonec mu byl přístup zrušen doživotně. Kampak ale na Otíka! Ten se rozhodl, že si založí nové profily pod novými jmény a bude ve svém donquichotském boji pokračovat. Holt, disident 21. století.
    Vzbudil jsem se asi v šest a v první chvíli netušil, kde jsem. Připadal jsem si jako na kolotoči. Asi díky včerejšímu alkoholovému dýchánku a taky díky tomu, co jsem v posledních dvou dnech prožil. Bylo toho hodně a byla to honička.
    Otík taky asi nemohl spát, a tak po ránu obcházel náš depandance. A protože stavba je v úrovni terénu, mohl vedoucí provést kontrolu pokojů přímo otevřenými okny. Zavání to trochu voyerismem, ale nikdo si netroufl protestovat. Jen Pivoš provádějící v koupelně hygienu, se během Otíkovy inspekce jal zoufale křičet: „ Gestapo! Gestapo!“
    Snídaně měla být v osm, ale museli jsme počkat o něco déle, protože nebylo dodáno pečivo. Ale švédský stůl nás pak dostatečně uspokojil
Přes padesát lahví s medem jsem musel odnosit z auta na pokoj, protože v autě by byl už v poledne med převařený. Po poměrně studeném jaru, přišel horký červen. Jeden z nejteplejších v historii. A ještě dnes a zítra slibují meteorologové velké teplo.
    Dnešního cyklistického výletu se zúčastnili prakticky všichni. Nejeli jen Matička s Jurou a Bárti. Bárti si naplánovali výlet kolem Máchova jezera, jehož délku Radim odhadl na osm kilometrů. Po návratu na základnu měli v nohách kilometrů dvakrát tolik. Asi někde špatně odbočili.
    Před odjezdem na cyklistický výlet jsem všechny ohromil svým dresem Rádia Beat. Sice mám k jeho designu výhrady, ale emblém rádia na zádech nosím docela rád. Na kolech jsme o půl desáté vyrazili po modré značce směrem k oboře U velkého dubu. Protože modrou značku jsme ztratili už na kraji Starých Splavů, musel Otík improvizovat. Ale zvládl to skvěle a nalezl pěkný trailík po písčité cestě borovým lesem.
    Po vyasfaltované cyklostezce jsme se dostali k železničnímu přejezdu před Provodínem. Kola jsme museli vést, neboť tu byl zřízen retardér z klandrů. Proti nám šlapala velká skupina důchodců, s nimiž jsme prohodili několik slov. Byli té naší skupině tak trochu podobní a bude to trvat jen pár let a budeme vypadat úplně stejně. 
    Projeli jsme vesnicí a pokračovali po stezce č. 3053 až do Zahrádek. U Novozámeckého rybníka jsme udělali krátkou zastávku a šli se podívat na ornitologickou pozorovatelnu. Všichni zajímaví ptáci se ale zdržovali u protějšího břehu, což bylo několik set metrů daleko, takže jsme toho moc neviděli. Ptáci jsem děsně malí. Byli tu ale naštěstí dva borci s velkými dalekohledy a vše, co viděli, komentovali. Takže vím, že se naproti brodil kolpík a v trávě u břehu stála srna.
 
    Před Zahrádkami jsme zastavili v hospodě Stodola. Měli jsme štěstí, že zrovna fungovala. Jede totiž jen o víkendech. Ve všední dny tu moc turistů není. Zřejmě díky Covidu. Čepoval se Birell z Prazdroje a z místního parního pivovaru Lobeč Letní osmička. Ta ale moc chutná nebyla. Pivo bylo zbytečně hořké a dost vodové. Ve Stodole jsme seděli dlouho a schovávali se ve stínu. Někteří stihli piv několik a také polévku a kávičku.
    Ze Stodoly jsme se vrátili na cyklostezku, podjeli silnici č. 9 a po staré silničce vyjeli ke Staré poště a k mostu klenoucímu se nad průrvou, která odvodňuje Novozámecký rybník. Průrva byla sice značně hluboká, ale taky dost zarostlá, takže toho moc vidět nebylo.
    Pokračovali jsme do centra Zahrádek k zámku. Po červené značce jsme sjeli ke skalním bytům, které mají už roky pronajaté ovce. Podjeli jsme železniční most a dostali se do obce Karba. A hele, kdopak to tu je? Yvona s Jurou a Mášou. Máša obalená bahnem právě vylezla z bažiny u potoka. Za potokem byly další skalní byty pod Dračími skalami, na které jsme se museli taky zajet podívat. Ještě že tu byl aspoň stín.
    Vrátili jsme se do Zahrádek, přejeli silnici na Úštěk a po modré projeli Valdštejnskou lipovou alej. Ta byla vysázená v 17. století na popud Albrechta z Valdštejna, má asi dva kilometry a spojovala zámek s bažantnicí. V aleji jsme nalezli dvě kešky. Odolala jen ta u Barbořina kamenného mostu. Kamarádi už byli zatím v Holanech. I my tam dorazili a zjistili, že výprava se rozštěpila. Jedna skupina seděla v hospodě a ta druhá pokračovala dál k Milčanskému rybníku, aby se tu vykoupala. Já s Maruškou jsme dali přednost pivu. Koupání jsme odložili na později a už teď musím prozradit, že se nakonec nekonalo vůbec.
    Když jsme se totiž zvedli, popojeli jsme jen k bývalé tvrzi Rybnov a dlouho hledali kešku. Nenašli jsme a ostatní už byli dávno pryč. Kde zastavili, nevím. My jeli po červené ke kempu u Milčanského rybníka, pak pokračovali přes hrádek Vítkov a pořád dál po cyklostezce č. 3098. Byly to písčité a díky suchu teď i prašné cesty. Za Maruškou jedoucí přede mnou se zvedal mrak prachu, takže jsem si připadal jak na rallye Paříž – Dakar. Vytrvale jsme pokračovali, překonali velmi frekventovanou státní silnici č. 15 a dostali se ke Koňskému rybníku, nad nímž se tyčí skála Smrtka. To byl cíl dnešní cesty. Chtěl jsem tento rybník a skálu vidět. Román Hastrman od Miloše Urbana se mi velmi líbil a jeho děj se odehrává právě tady a v okolí nedaleké obce Stvolínky.
    Smrtka je skála vysoká asi 12 metrů. Dá se na ni vylézt po značně ochozených schodech vytesaných v pískovci. Naštěstí je tu instalováno fixní lano. Výhled ze skály na rybník působí uklidňujícím dojmem. Jako by se tu čas zastavil. Hastrman ale nikde. Ve vodě plaval jen nějaký plešatý pán. Když jsme odcházeli, už nebyl vidět ani on.
 
    Udělal jsem několik fotek a musel se před návratem namazat opalovacím krémem. Krk, obličej i stehna mě už pálila. Sluníčko nemilosrdně pražilo a nás sice čekalo jen asi 20 kilometrů, ale po prašných cestách a rozpálených asfaltkách.
Vydali jsme se zpět do Holan. V hospodě už neseděl nikdo. Tak jsme šlápli do pedálů a pokračovali na Zahrádky. Ani zde jsme nikoho nenalezli, a tak jsme šlapali a šlapali až k Máchovu jezeru. Byli jsme v penzionu jedni z prvních. Před námi dorazili jen Lýdie a Jirka. Ostatní zvolili pro návrat jinou delší trasu. Takže jsme se minuli.
    Dal jsem si kuře, které jsem měl schované od včerejší večeře. Pak následovala sprcha. To už dorazil i zbytek výpravy. Pivoš navrhnul koupání v Mácháči. Tak jsme se vydali společně s Pivošem, Zdeňkem, Vojevůdcem a holkami Kozlovic k rybníku. Bylo to asi pět minut cesty. Přes parkoviště penzionu Mlýn, přes silnici, za Night Clubem doleva a byli jsme na písečné pláži u jezera. Převlékli jsme se do plavek a šup do vody. Ta se zdála zprvu studená, ale po chvíli to byl úplný balzám. Hráli jsme na honěnou. Holky si to užily. Adélka se dokázala potopit na velmi dlouhou dobu a vynořit se úplně jinde. Dvojčata si pak převzala Eva a my šli zpět do penzionu.
    Cestou jsem si koupil zmrzlinu ve stánku na Night Clubem. Slečna se skláněla nad zmrzlinovým zařízením a já čekal, kdy jí krátké šatičky vylezou až nad stehna. Nestalo se. Měla to spočítané na milimetr přesně.
    V penzionu bylo poměrně mrtvo. Asi díky tomu vedru. Pilot 11 došel, tak jsme narazili Nachmelenou opici Summer Ale. S konzumací piva nám vypomáhali kuchař i jeho pomocník Jakub. Zajímavý človíček, který nám později radil, kam zajet, kde se najíst atd. Okolí měl zmapované dokonale.
Večeře byla po sedmé hodině. Byl guláš s pěti knedlíky. Po večeři jsme sledovali konec zápasu Itálie – Wales na Euru 2021. Už jsem měl ale výpadky a část zápasu proklimbal.
    S Otíkem jsme nařezali dřevo a zapálili oheň. Otík se oháněl svojí aku motorovou pilou a práce mu šla od ruky. Za chvíli kolem ohně seděla celá výprava. Setmělo se a byl pěkný teplý večer. Už za šera dorazil velký van a v něm Hanys s Inkou. Nechápu, co ve dvou lidech v tak velkém autě vezou. Inka se zprvu zdráhala, pak se ale se všemi ochotně přivítala a uvolnila se. Když se dostala až ke mně, byla už úplně oslintaná.
Bob donesl další láhev rumu, ale já si jen líznul, abych nedopadl jako včera. Pilo se a debatovalo až do půlnoci a někteří vydrželi i dýl. Zvláště skupina u výčepního zařízení. Otík se mě ptal, co je nového. Nic mě nenapadalo, tak jsem mu vylíčil problémy se silničním obchvatem Třebíče a na oplátku se dozvěděl, že Otík se zapojil do diskusního klubu na Novinky.cz. Zde kritizoval vládní opatření proti Covidu. Aby nebyl vyřazen automatem, který hlídá sprostá slova, používal Otík vtipně jejich opisy. I tak mu byl účet několikrát na den zablokován a nakonec mu byl přístup zrušen doživotně. Kampak ale na Otíka! Ten se rozhodl, že si založí nové profily pod novými jmény a bude ve svém donquichotském boji pokračovat. Holt, disident 21. století.