20. 6. 2022 - pondělí

    Včera bylo hrozné vedro. Přes 36 °C. Dnes je počasí takové nejisté. Sice má být teplo, ale občas může zapršet. Zkontroloval jsem i meteorologický program Aladin, který tvrdil, že všechny srážky nás již minuly a bude pěkně. Déšť určitě nepřijde. Za půl hodiny byl tady.

U snídaně jsem si říkal, proč zrovna my musíme sedět v temném, vlhkém rohu. Yvona, která je nejméně pohyblivá, se musí do tohoto rohu pracně zasunout. Naopak mladí štíhlí a vysportovaní koloušci si pohodlně sedí na židlích u okna.

    Během jídla nás Lýdie svým mocným hlasem vyzvala k zítřejší návštěvě kina v Doksech, kde hrají pro seniory film „Poslední závod“. Doprava je zajištěna vlakem z nádraží Staré Splavy v 16:36, příjezd do Doksů v 16:38. Představení v kině Máj začíná v 17:00. Cena vstupenky je neuvěřitelných 50 Kč! Vše už je objednáno a omluvenky nepřijímá. Jen Otík se vysmeknul, protože by prý z nádraží ke kinu nedošel, jelikož ho hrozně bolí pravé koleno. Takže Otík měl omluvenku, my ostatní museli do kina. Pivoš se strachoval, abychom ve čtvrtek nemuseli na balet „Labutí jezero“.

    Ještě v deset hodin Otík ladil svoje kolo, ač bylo už čtvrt hodiny po stanoveném startu. Vyrazili jsme ze Starých Splavů do monstr campu, jak říká náš vedoucí. Camp je vlastně takovým sídlištěm v lese. Jsou tu ulice navzájem na sebe kolmé, některé užší, jiné široké jak bulváry. Lidé tu přebývají v řadovkách či samostatných domcích. K dispozici mají několik obchodů a hospod. Úplné mraveniště, kde jsou na sebe všichni strašně namačkaní. Ale někomu to asi vyhovuje.

    My jsme tento monstr camp jen projeli a pokračovali po cyklostezkách na sever od Máchova jezera. Projížděli jsme lesem, pak po lávce přes bažinu a dostali se až k Břehyňskému rybníku. Abychom se mohli podívat na průrvu, která jej odvodňuje, museli jsme přejet silnici a za ní jsme mohli jet doleva po kratší trase, nebo doprava po delší trase kolem bufetu. Jelo se dle Otíkova pokynu doprava. Bufet jsme kupodivu minuli a vzápětí zastavovali u průrvy. Průrvu jsme nafotili a udělali i několik snímků rybníka s Bezdězem na pozadí. Tento hrad nás pak provázel po celý den.

U nedalekého stánku jsme se občerstvili zmrzlinou či ledovou kávou. Ta tu má na mnoha místech spíše konzistenci ledové tříště, ale je to chutné a osvěžující.

    Opět jsme sedli na kola a pokračovali lesem směrem na východ a hrad Bezděz jsme teď měli po pravé ruce. Jeli jsme po dlouhé rovné asfaltce, podél níž se těžilo dřevo. Dokonce tu museli jeden stroj odstavit, aby naše kolona bezpečně projela a nedošlo ke zdravotní újmě. Dojeli jsme na červenou značku, na níž jsme měli odbočit doleva, abychom se podívali do nedalekého in-line parku. Tento cíl jsem navrhl já. Kromě asfaltových cestiček tu měla být i rozhledna, lanový park a nějaký stánek s občerstvením. Otík, který jel včele pelotonu, ale odbočil doprava a než jsem se k němu probojoval, byli jsme už kilometry daleko. Prý na in-line park zapomněl. Už nebudu nic navrhovat, moje návrhy jsou nezajímavé a lehce se na ně zapomene. Výhled na hrad Bezděz byl ale z této strany (od východu) parádní. Fotili jsme hrad a v popředí měli pole s kvetoucí svazenkou. O kousek dál šel přes louku jelen. Opravdový kus. Jenže než jsem znovu vytáhl mobil, zmizel v lese.

    Ve vesnici Bezděz se u infocentra čekalo na odpadlíky. Toho jsem využil a zajel po trase kousek zpět, kde jsem odlovil kešku. Když jsem se vrátil ke skupině, Otík zrovna velel k odjezdu. Ten se ale trochu zdržel, protože Otík zapomněl na lavičce láhev, neměl nastartovanou baterii a nikdo ho neposadil na kolo. Na kraji vesnice jsme přešli do prudkého sjezdu mezi pastviny, aby se vzápětí ukázalo, že tudy cesta nevede. Na hlavu čelní skupiny se snesla ostrá kritika. Museli jsme se vrátit zpět na silnici a po ní nastoupat další desítky metrů. Rozjet se do toho prďáku skoro nešlo. Nedokázal to ani Pivoš na svém hifi elektrokole a musel tlačit. Jolana si broukala svůj oblíbený popěvek: „Všichni s plnou důvěrou, za tím prvním trumberou.“

    Jakmile jsme se vyškrábali nahoru na červenou turistickou značku, mohli jsme si užít dlouhý sjezd lesem po takovém trejlíku plném kořenů a písku. Ruce jsem měl stále na brzdách, občas mě někdo předjel, občas jsem já předjel někoho. Tuto část trasy jsme si fakt užili. Zastavili jsme až na rozcestí U Rozstříleného. Všichni sem dorazili ve zdraví. I Pivoš, který prý ten kopec sjel v sedle bicyklu. Čekala nás písková cesta do Doks. Loni se mi zdál tento úsek nekonečný, ale ve skutečnosti to bylo jen pár set metrů. Letos ale byla cesta rozježděná těžkými lesáckými stroji, takže úplná idylka to nebyla.

    Dojeli jsme do Doksů. Poblíž Šibeničního vrchu, kdy byl popraven Vilém z Máchova Máje, jsem počkal na zadní voj a navigoval jej směrem k centru. Na konci parku cestička klesala po schodech k silnici. Kola jsme tu museli vést. Dole se rozkřiklo, že Pivoš to sjel. Když dorazil Jemnostpán, jen se stroze zeptal, jestli vrtulník už odletěl.

    Přes Doksy jsme dojeli až k zooparku cirkusu Berousek, u něhož je i naše oblíbená restaurace 4tuna. Větší část si nás sedla k velkému stolu v zadní části a pak dlouho čekali, až obsluha dorazí i k nám. Číšnice tu byla pouze jedna a měla na starosti nejen zahrádku i stoly uvnitř lokálu. My ale nikam nespěchali. Zábava se příjemně rozproudila. Vypili jsme nějaké to pivo, něco snědli a zasmáli se nad fotkami Jarouška v boratkách, které si přál od Ježíška. Neohroženě v nich vyrazil v Chorvatku na pláž. Kdyby to Ježíšek viděl! Na závěr jsme si dali panáčka. Většinou šlo o vaječný likér, případně hruškovici či Becherovku.

    Do Starých Splavů jsme se vrátili po stezce kolem Máchova jezera tentokrát z jižní strany. Ivanka, která měla též vaječný likér, šlapala do pedálů tak zběsile, že jsme jí sotva stačili.

    Na křižovatce ve Starých Splavech se v protisměru objevilo auto městské policie. Přesně dle vyhlášky jsem ukazoval rukou, že hodlám odbočit doprava. Jakmile jsem ale zjistil, že to není ještě ta správná odbočka, jel jsem rovně a dělal jako že nic. Kdyby mi dali dýchnout…

    Po návratu do penzionu se začal zvedat vítr a od západu se hnala tmavá oblaka. Sedli jsme raději pod stříšku. U Pivoše jsem vyloudil svoji obvyklou dávku kávy, a tu pak kombinoval s Jackem Danielsem, kteroužto whiskey dodal Otík. Jacka jsme hbitě rozlévali do přinesených skleniček. Při ťuknutí s kamarády okolo, se dodržovalo ópéčko. Jen Jura to nechápal, při přípitku držel skleničku rukou s ukazováčkem mířícím jak pistolí, a díval se kamsi jinam, jen ne do očí. Vznikla z toho nová, byť jen krátká tradice, dle níž se muselo ťukat znovu a znovu. Tuto tradici ještě vylepšil Zdeněk, který nejenže se díval jinam, ale ještě se u toho tvářil jako úplný dement.

    Déšť opravdu přišel a všichni jsme byli rádi, že jsme schovaní pod střechou. Jen Matterovci už vyrazili na romantickou procházku. Ale i ti se urychleně vrátili a promočení se ukryli k nám. Také oni dostali panáka a byli zasvěceni do nového způsobu přípitku. Čím víc jsme těch panáků měli, tím nám to připadalo zábavnější a mlhavě si vzpomínám, že Jolana se pak hihňala všemu. Jen Václav reptal, že je to hloupé a že on by raději setrval u tradičního způsobu spojeném s očním kontaktem. Asi pil málo.

    Rozpršelo se tak, že ani pod stříškou už nebylo sucho a museli jsme se schovat na pokoj. A i když déšť přešel, ochladilo se, což Pivoš komentoval slovy, že už tu máme podzim. Otík svou akumotorovou pilou vyřezal římskou svíci, zapálil ji a instaloval před výčepem, abychom se měli kde ohřát. Já se zatím povaloval na pokoji a četl knížku „Soumrak bílého muže“ od Benjamina Kurase.

    K večeři bylo uzené s bramborovou kaší. Náš tmavý a vlhký kout byl obsloužen jako první. Když už jsme byli po jídle, ti u oken teprve dostávali svoje porce. Aspoň malá satisfakce za tu diskriminaci. 

    Venku bylo stále chladno, tak jsem si židli donesl ke zmíněné římské svíci a snažil se zahřát. Vzápětí přišel Otík, řekl jen: „Pepíku,“ římskou svíci zvedl a odnesl si ji jinam. Zůstal jsem sedět sám uprostřed louky a nechápal.

    Večer jsme se tísnili u ohně. Jemnostpán na něj přiložil takovou hromadu dřeva, že vzápětí vyletovaly k nebi žhavé uhlíky a vypadalo to, jakoby sopka chrlila lávu. Odnesli to nové podsedáky, které byly vzápětí samá propálená dírka. Během večerní diskuse se probíral lov medvědů generála Líbala v Chorvatsku. Pivoš říkal, že to byli mořští medvědi a byli upravováni jako „medvedi na žaru“. Do Chorvatka prý připluli na ledových krách z Grónska.

    První se na kutě odebral Otík. Podivil jsem se, že je vedoucí taková měkota a chodí spát už v jedenáct. Maruška mi vysvětlila, že zatímco já jsem se válel celé odpoledne na posteli, tak Otík už tvrdě makal u výčepu. Tím jsem měl jasno.

    Došla láhev Jacka Danielse, došla láhev žihadla a Radovan někde sehnal láhev Grants a vysvětloval nám, že tyto whisky dozrávají v různých sudech. Zeptal jsem se, zda tato zelená label dozrává v sudech po zelí. Pivoš hned dodal, že ta hnědá dozrává v sudech po… Whisky Grants mi přestala chutnat. 

    Za úplné tmy se odebrali Kozlovi nasekat ještě nějak dřevo. Sekerou se oháněla Ivanka a Kozel jí na to svítil mobilem. Zdálo se mi to trochu nebezpečné, ale Bob mně vysvětlil, že nadějná reprezentantka ve snowboardu, má případně šanci na paralympiádě.

    Zdeněk nám ještě sdělil celé jméno Kolumbijce Omara, s nímž chodí jejich Anička. Bylo to hodně dlouhé jméno. Když ale dodal, že Omar už ve 14 letech přistál na letišti Václava Havla, chopil se dalšího vysvětlení Pivoš a dodal, že Omar hned začal studovat gymnázium na terminálu č. 1. Krom toho také uvedl, že tu zásilku kokainu, který byl objeven mezi banány v supermarketech Lídl, nestihnul Omar včas vyzvednout. Neuvěřitelná fantazie a pohotovost tohoto člověka(?) mě nepřestává udivovat.