21. 6. 2021 - pondělí

    Na snídani ukázalo, že příjezd Hanýsků včera večer sice vyvolal oživení, ale vnesl chaos do zasedacího pořádku. Hanys se usadil u okna s výhledem ven a Pivoš s Vojákem tak přišli o místo. Proto se vsomrovali k nám ke stolu. Z toho měla Matička málem infarkt, neboť černý Petr se přenesl na ni. Na Matičku zbylo jen místo na lavici pod televizí, kde ani nebyl stůl. Talířek si bude muset držet v ruce.

    Výlet byl dnes na doporučení údržbáře Kuby naplánován do Zákup. Měli jsme se koupat v pískovně cestou a pak na koupališti v Zákupech. Vyrazili jsme na čas a brzy se dostali na modrou značku podél obory. Obora nás na našich výletech provázela prakticky celý týden. Možná by se tak mohla jmenovat letošní KD: Na cestách kolem obory U velkého dubu. A zatímco jindy jsme jen tak škrtli kousek kolem obory, dnes jsme ji z poloviny objeli. Bylo to asi pět kilometrů. U Senné brány jsme viděli daňky. Když zůstala obora za námi, pokračovali jsme po cyklostezce asi kilometr a pak odbočili doleva k Psímu kostelu. Zde nás čekala Sahara – samý písek, takže jsme několikrát tlačili. Nahoru a pak i dolů.

    Dle záznamu v kronice jsme u Psího kostela byli už před 15 lety, ale vůbec jsem si jej nepamatoval. Skála je to nevýrazná, ale je provrtaná dírami, které tvoří nízké jeskyně. Uvnitř jeskyně bylo velké ohniště. Že to ti ochranáři dovolí? S Ivankou jsem dlouho hledal zdejší keš. Nápověda „V jeskyňce pod mechem“ mě donutila vlézt do jedné z děr, která z hlavní jeskyně směřovala kamsi do útrob skály. Plazil jsem se jen po loktech a kolenou, ale nebyl to nejlepší nápad. Keš jsem tam nenalezl, a když jsem se zvedl, zjistil jsem, že mám kolena, lokty i ruce úplně olepené pískem, který nešel dolů. Nalepil se na moje zpocené a opalovacím krémem namazané tělo. Všichni už byli dávno pryč a já se snažil za hrozných nadávek sedřít písek pomocí papírových kapesníků. Manželka nic neříkala, jen mi podávala další a další kapesníky.

                    

    Kamarádi ale byli opravdu kamarádi a dole na cyklostezce na nás čekali. Bylo to štěstí, protože jsem měl v hlavě zafixováno, že musíme jet doleva. Ale my jeli doprava. Po pěkných asfaltových cestách (Stará lipská stezka) lesem až do Veselí. Zastavili jsme zde u ohrad s koňmi, kde byl i kolobar. Bylo tu nejen nářadí a pevně zabudovaná hustilka, ale i automat na nápoje. A ty jsme v tom vedru opravdu potřebovali. Stačilo vhodit patřičný obnos, navolit kód a požadované zboží vzápětí vypadlo. Automat vracel i drobnější mince. Většinou jsme si dali ovocný birrel a poseděli na kraji lesa ve stínu. Vedro bylo neúnosné a my už se těšili na koupaliště. Pískovny byly, kdo ví kde, ale Zákupy už jen kousek před námi. Čekalo nás ale ještě několik kilometrů po silnici, která sice byla v mapě kreslená jako okreska, ale provoz na ní byl poměrně hustý. Ještě jsem odlovil keš u dubu nedaleko silnice a pak už jsme s Maruškou stíhali hlavní peloton. Dohnali jsme jej až v Zákupech u železničního přejezdu.

    Společně jsme dojeli na přírodní koupaliště, kde se vybíralo vstupné. Otík vyjednal skupinovou slevu (10 Kč za osobu) a zaplatil za všechny. Takže pro něj to až tak velká sleva nebyla. Aspoň jsme mu pěkně poděkovali a hurá do plavek. Byli jsme tu téměř sami. Pláž byla písčitá, voda teplá. A skvělá! Zchladili jsme se a pomalu plavali k protějšímu břehu. Nechápal jsem, jak to Otík dělá, ale vždy a všude je první. Byl první ve vodě, byl první na druhé straně a pak také první plaval zpět. Aniž by něco řekl, ostatní jej po chvíli následují. Holt má charisma. Otík byl taky první převlečený zpět do cyklistického, seděl na kole a odjížděl, zatímco já teprve vylézal z vody.

    Taky jsem se převlekl a odlovil nedalekou keš věnovanou právě tomuto koupališti zbudovanému roku 1933. Pak už jsme mířili do centra Zákup, kde jsme asi sto metrů před náměstím zakotvili v pizzerii. Už tu seděli Lydie, Jirka, Romana, Václav a Inka. Měli objednanou pizzu a pizzu jsem si objednal já i Maruška. Jediný obsluhující měl najednou plné ruce práce a nestíhal. V malé pizzerii bylo strašné, ale fakt strašné vedro, ale jinou fungující hospodu nikdo v Zákupech nenašel. Zbylá část výpravy se pod Otíkovým vedením vydala na strastiplnou pouť do Mimoně, kde Pivošova mapa slibovala hospodu a cestu k ní po pěkné cyklostezce. Ani jedno nebylo pravda. Otíkova skupina najela spoustu kilometrů, když zjistila, že cyklostezka končí před zoraným polem. Do Mimoně to nešlo, tak pokračovali velkými oklikami do Hradčan. A odsud se dostat do Starých Splavů taky nebylo jednoduché. Takže nakonec byli rádi, když se dostali zpět na cestu, po níž jsme jeli do Zákup.

    Zákupy mi připadaly jako pohraniční město. Mrtvo, bez hospod, oprýskané baráky. Pouze zámek sliboval něco lepšího. Zajeli jsme se tam podívat. Kromě našé party z pizzerie se tu objevila i Eva s Kozlem. Podívali jsme se na nádvoří, zámek byl v lešení. Zato v příkopu jsme mohli obdivovat kozičky a ptáky. Každý dle svého zaměření. Do zahrady jsme jen nakoukli. Část ve francouzském stylu byla hned před námi. Dále se rozkládal obrovský anglický park. Ale na ten jsme už neměli síly. Ačkoli si nikdo nestěžoval, bylo jasné, že všichni už touží vrátit se na penzion a zalézt do stínu. Sedli jsme tedy na kola a po té frekventované silnici mířili zpět k Veselí. Šlapali jsme jako o život, jen abychom už byli pryč.

Zastavili jsme až U kolobaru. Nacpal jsem do automatu 35 Kč, a protože jsem si pamatoval, že kód ovocného birellu je 3-5, namačkal jsem jej. Já hlupák. Nezkontroloval jsem si, jestli je toto zboží ještě k mání. Nebylo. Spirála vysouvající plechovky se teď jen naprázdno zatočila a nevypadlo mi nic. Ani ty peníze. Musel jsem si od Lýdie půjčit, abych měl na nějakou jinou plechovku.

    Nic jsme nevymýšleli a i na další cestě se drželi dopolední trasy. Vynechali jsme jen písčitou odbočku na Psí kostel. Několikrát jsme cestou zastavovali, aby se naše skupina neroztrhala. Delší pauza pak byla až skoro u cíle. V oboře se tu páslo velké stádo daňků a ti vesele vrtěli ocásky. Jirka říkal, že takhle s ocáskem ještě mrskat neumí. Načež se rozhodl, že pojede napřed, aby si už konečně odpočal na pokoji. Lýdie mu doporučila, aby svůj ocásek začal procvičovat. Až prý dorazí na pokoj, tak Jirku přezkouší.

Dojeli jsme na kraj Starých Splavů. Teichmani zastavili na zmrzlinu. Zbytek výpravy si pro změnu dal ve Sklípku Plzeň. Ledová káva tu za moc nestála, ale pivo bylo skvělé. Vychlazené. A čepované zřejmě do vychlazených sklenic. Dali jsme si jedno až dvě a konečně dorazili do kempu.

    S Materovými a Maruškou jsme se pak ještě vypravili vykoupat do Mácháče. Věděl jsem od včerejška, že musím na hrázi odbočit doleva. Vpravo před hotelem se prý za koupání platí. Ale neplatilo. A tak jsme se koupali tam. Přímo u mola a před luxusním hotelem Nad Jezerem. Připadal jsem si jako někde v Řecku na dovolené.

    Po důkladném vyčvachtání jsme se pomalu courali zpět k penzionu. S Maruškou jsem vysanitovali výčepní zařízení. Zásaditým roztokem a vodou. Pak jsme narazili sud z Kamenice nad Lipou. Čepovala se lehká jedenáctka. Dali si všichni. Kromě Adélky a Ivanky samozřejmě. Dětem bych alkohol nikdy nenalil.

    Večer se sedělo u ohně. Za zajímavou považuji informaci, že Pivoš si pořídil další nemovitost. Tentokrát penzion v Jablunkově. Spát jsem odešel ve tři čtvrtě na dvanáct, ale ve skutečnosti to bylo za pět minut dvanáct. Pak se totiž u baru strhla rumová smršť a zpívalo se dlouho do noci. Protože máme okna jen pár metrů od baru, myslel jsem si, že ani neusnu. Zazněly snad všechny Pivošovy oblíbené písně a ozýval se strašlivý řev.