21. 6. 2022 - úterý

    V noci jsem se vzbudil zimou a kontroloval, zda nemáme otevřená okna. Nebyla. Jen ty popundeklové stěny tak strašně prochladly. Před pár dny 36 °C a teď taková kosa.

    Otík ráno vykřikoval, že vyhlašuje den bez alkoholu a že má takovou motolici, že není ani schopen nastoupit do auta. To má z toho, že večer pil pivo. My ostatní dali přednost rumům. Pil se Bártův Danish Navy a pak Dumont vonící kokosem. Láhev měla zajímavý hranatý tvar a už když jsme ji koupili, byl jsem rozhodnutý, že tu si přivezeme zpět a budeme v ní uchovávat slivovici. Když láhev doputovala ke Zdenkovi, ten prohlásil, že se mu ta láhev líbí a že si ji nechá. Po předchozích zkušenostech mi bylo jasné, že jsem o tu pěknou flašku přišel. Táňa, kterou asi trápilo černé svědomí, láhev Zdeňkovi vzala a podala mi ji. Jestli si myslí, že tím jsou její hříchy vyžehlené, tak se škaredě mýlí.

    Po snídani jsme se připravili na auto – pěšo výlet na Kokořínsko. Maruška řídila a do auta jsme vzali ještě Pivoše a Vojevůdce. Za námi vyrazilo dalších pět aut. Trasu jsme zvolili přes Tachov, Nedamov, Dubou, Tubož a zaparkovali v Ráji. Nevím, kudy jeli ostatní, ale všichni už tu byli. Nás zdržel v Nedamově malý incident. Zprava z vedlejší silničky vyjelo auto, které se cpalo ke středu vozovky, a škrtli jsme si zrcátky. Nikdo ale nezastavil a jelo se dál.

    Na malém parkovišti pod hospodou v Ráji stála policie a míst k zaparkování už moc nezbývalo. Místní dělníci opravující kamenný mostek nám ukázali, že můžeme zastavit za jejich boudou. Teď jsem si všiml, že to auto stojící za námi je dveřmi řidiče úplně nalepené na dopravní značku. „Jak mohl ten řidič vystoupit,“ vrtalo mi v hlavě. Vzápětí se vše vysvětlilo. Konaly se tu závody, v nichž pětičlenná družstva policie a záchranářů soutěžila v různých disciplínách. Krátce na to dorazil jeden tým na zdejší stanoviště a začal z toho auta nalepeného na značku vyprošťovat figuranty. Zvláště „řidička“ hrála svoji roli skvěle. Naříkala a křičela. Zraněný borec jen ležel a neříkal nic. Asi hrál mrtvého.

    Prolezli jsme mezi plotky zamezující vstup na opravovaný mostek a přešli po něm. Bylo to ale pod dohledem policie a dělníci pracující dole o nás snad taky věděli. Kdyby někdo propadl dírou uprostřed mostu, měl velkou šanci na přežití, protože tu přece cvičili ti záchranáři.

    Za mostkem jsme se vydali po žluté značce do prudkého kopce. Ráno bylo chladno, takže jsem se vybavil mikinou a v batůžku měl ještě bundu, ale v tom kopci jsem se zahřál. Mikina šla dolů a dál jsem pokračoval jen v tričku. Došli jsme k Bludišti mezi pískovcovými skalami a zanořili se do něj.

    Zastávku jsme museli udělat u další kontroly závodících policistů. Nevěřícně jsme zírali, jak každý z týmu popadl dvě pneumatiky a mazal přes kořeny do prudkého kopce. A pak zase dolů. Když ta závaží odložili, Jolana jim navrhla, aby si po takové dřině ulevili a klidně řekli: „Kurva“. Koukali na ni trochu nechápavě a hltavě pili vodu.

    Bárt nahlas přemýšlel, že by dnes byla vhodná doba na vykradení banky. Všichni policisté byli ve skalách, a i kdyby na místo činu dorazili, byli tak vysílení, že by stejně nikoho nechytili.

    Prošli jsme Bludiště, a i když tu byly jen jedny řetězy, Lenka se vyjádřila, že je to dost náročné a ona nemá takové výstupy ráda. Ale Bludiště už končilo a my se dostali na silnici, po níž jsme došli k obci Romanov, kde byla startovní čára zmíněných závodů. Zrovna tu čekalo další družstvo. Chlapi se usmívali, fotili se a netušili, co je čeká o kus dál. Vlastně, co je čeká už teď. Hned po odstartování si hodili na ramena dvě klády a poklusem s nimi valili dolů po silnici. Za chvíli už jen šli. Na otočku to bylo dvě stě metrů, a to museli klády přinést zase zpět. Když se vraceli, měli dost a nepomáhalo ani naše fandění.

    Odbočili jsme po modré značce ke Švédskému valu a k Průsečné skále. Byl tu příjemný stín a cesta vytrvale klesala. Po asi dvou kilometrech jsme se dostali k Pokličkám. Těm Kokořínským (Mšenským, Vojtěchovským – jak kdo chce). Jednotlivé páry si tu dělaly fotky s Pokličkami v pozadí, a aby byl záběr co nejlepší, stoupla si dvojice vždy až na hranu skály. Kdyby tak věděli, že také stojí na pokličce, asi by tak neriskovali. Ten kraj šutru se mohl kdykoli utrhnout. Já zatím zarezervoval dvacet míst v restauraci v obci Ráj.

    Po strmých dřevěných schodech jsme sestoupili až dolů k říčce Pšovce a narazili na další soutěžní zastávku. Zde tři policisté leželi na zemi, na sobě měli kládu a další dva z ní odřezávali poleno. My už ale měli hlad, tak jsme se nezdržovali a pokračovali podél Pšovky k Ráji. Byla to příjemná cesta skoro po rovince, jen trochu zdlouhavá. Jedinou zajímavostí byl rybník Stříbrník a keš u něj umístěná.

    V Ráji bylo v hospodě akorát volných míst pro naši skupinu. Na zahrádce už seděli Lydie, Jirka a Pásci, kteří jeli do Kokořínského dolu na kolech. V restauraci obsluhovala zase jen jediná servírka a člověk musel žasnout, jak to všechno stíhá. Pojedli jsme, zaplatili a během chvilky byla hospoda zase prázdná.

    Odjížděli jsme jako poslední, ale dostihli jsme Bárta a drželi se za jeho vozem. Bárt pak na křižovatce před obcí Okna odbočil doleva, zatímco my doprava. Nevím, kam Bárt směřoval, my do Oken, Doks a Starých Splavů. V kempu jsme měli ještě hodinku volno, tak jsem toho využil a zdřímnul si.

    Ve čtvrt na pět jsme se vypravili na vlak. Vlaky na trati Česká Lípa - Kolín provozují tři společnosti: Idol, Arriva a PID. My měli štěstí na druhou jmenovanou. Myslím, že takovou velkou skupinu vláček o dvou vagónkách už dlouho nepřepravoval. Zdeněk se zprvu obával, že se vlak s námi převrátí, protože už při příjezdu do nádraží měl značný náklon, ale nestalo se. Lístky obstarala Lýdie přes Internet a jedna jízdenka ze Starých Splavů do Doks přišla na 11 Kč.

    Z nádraží v Doksech jsme se přesunuli do kina Máj, které se nachází téměř naproti oblíbené 4tuně. Představení bylo prvotně určené pro důchodce, a tak jedna vstupenka stála opravdu pouhých 50 Kč. Ředitel kina nejprve vařil důchodcům kávičku, pak prodával nápoje a občerstvení, pak sám odtrhával kontrolní ústřižky vstupenek a nakonec měl ještě před představením krátký proslov o filmu. Navíc nabídl klubu důchodců dalších pět filmů, z nichž si mohou vybrat na červencovou produkci. O filmu se mělo hlasovat. Nás vzadu vyzval, abychom se hlasování nezúčastnili, protože bychom jistě těch pět důchodkyň vepředu přehlasovali. Důchodkyně pana vedoucího blahosklonně vyslechly a pak prohlásily, ať pan vedoucí něco vybere sám, že on nejlíp ví.

    Film „Poslední závod“ pojednával o Hančovi a tak trochu i o Vrbatovi a závodu, v němž oba zahynuli. Film se ale hodně věnoval i Emerichu Rathovi, o němž jsem do té doby snad neslyšel. Asi byl minulému režimu nepohodlný. Takže si o něm budu muset něco vygooglit.

    Po skončení projekce jsem ve vstupní hale ještě prohodil pár slov s panem vedoucím a pak už běžel za ostatními na nádraží. Vlak zpět do Starých Splavů jel za pár minut a pěšky bych nestihl večeři. Jen pro zajímavost uvádím, že v nádražní restauraci čepovali pivo Březňák. 10stupňové přišlo na 24 Kč, 12stupňové na 26 Kč. Opět neuvěřitelná cena.

    Ještě před příjezdem vlaku jsem Otíkovi poslal SMS, ať už pustí chlazení a začne točit pivo. On odpověděl, že nejde elektřina, takže nic dělat nemůže. Napsal jsem jen: „Nesranduj“ a doufal, že se zvedl z postele a šel to chlazení zapnout.

    Průvodčí ve vlaku, kterým jsme do Doks přijeli, byla mladá a pěkná holčina. Zpět s námi jela silnější a nepříjemná paní. Když jsme si chtěli kupovat lístky po jednom, navrhla, ať zaplatíme za všechny. Chtěla hned vědět, kolik nás je. Lýdie řekla, že 24, čímž několik osob zatajila. Ale dráha si to kompenzovala tím, že lístek pro jednoho už stál 16 korun. Ohradili jsme se, že je to nějak moc, že předtím jsme platili jen korun 11. Průvodčí opáčila, že jsme si asi koupili lístek přes internet a navíc to byl asi jiný dopravce. Takže není na co si stěžovat. Škoda, že jsme netrvali na prodeji lístků každému zvlášť. Než by průvodčí vyúčtovala první čtyři místa, tak bychom vystupovali.

    Otík chlazení naštěstí zapnul, hned po příchodu se mohlo čepovat pivo a mohlo se jít na večeři. Po ní jsme sedli opět u ohně. Chrousti neotravovali a útočili jen na Kačku, která asi vylučuje nějaké feromony, které ty brouky přitahují. Takže my ostatní jsme měli od chroustů klid. Čemu jsme ale nedokázali zabránit, byly kousky popela, které vyletovaly z ohně a za chvíli jsme měli všechno šedé a pokryté popelem. Jako kdyby nedaleko vybuchl Vesuv.