22. 6. 2021 - úterý

    Nepředpokládal jsem to, ale na snídani dorazili téměř všichni. I ti, co se účastnili včerejšího večírku. Překvapilo mě, že vstal Pivoš s Martinem. Chyběl jen Jemnostpán a Hanys. Jura Šaman nedorazil taky. Ráno prý jen otevřel oči a zaškemral: „Brufen a vodu,“ a zase vytuhnul. Holt už není nejmladší a držet s Ostraváky krok v pití je pro normálního smrtelníka naprosto nemožné.

    Cestou ze snídaně jsem přistihl Otíka, jak běhá po chodbě, řehtá jako kůň a napodobuje jeho běh. Co to mělo znamenat – nevím.

Od rána pršelo a my čekali, že to přejde a přece jen vyrazíme na výlet auty. Trasu jsem naplánoval skvělou, ale nebylo nám dáno, abychom ji absolvovali. Už teď musím předeslat, že pršelo a pršelo a z procházky srdcem Kokořínska nebylo nic. Plánoval jsem nechat auta v Ráji, projít pěšky Bludiště, pak sejít po žluté k Pokličkám a vrátit se zpět pro auta. Těmi se pak přemístit k hradu Kokořín, abychom zjistili, co na něm Varel Frištenský viděl tak zajímavého.

    Protože pršelo a pršelo, odložili jsme odjezd až na desátou hodinu a změnili i plán. Nejprve pojedeme na Kokořín, pak si dáme procházku skalami.

    Maruška řídila, já navigoval. Nedržel jsem se rad GPS navigace, ale zvolil svoji trasu. Byla delší a asi i hůře sjízdná. Jeli jsme přes Okna, Žďár, Nosálov, Ráj a do Kokořínského údolí. Všichni byli na parkovišti dřív než my. Zastavili jsme a vylezli do deště. Schovaní pod deštníky jsme se vydali s Jolanou pomalu do kopce směrem ke hradu. Za námi nikdo. Tak jsme se postavili k informační ceduli a čekali, kdy se rozhoupe i ten pestrobarevný dav pod námi. Jenže z toho davu lidí schovaných pod deštníky a v pláštěnkách se najednou oddělila shrbená kulaťoučká postavička a drobnými rychlými krůčky se vydala směrem opačným. Tam, kde ukazatel sliboval restauraci. Postavička překonala mostek a zmizela za zatáčkou a keři. Dav se pomalu vydal za ní. Marně jsme s Jolanou volali, že hrad je naším směrem. Dav přešel mostek a zmizel taky. Museli jsme tedy za nimi. Do hospody.

    Hospoda byla pěkná, nová a jmenovala se Pobuda. Obsluha se činila. Ačkoli jsme před chvílí snídali, začalo se objednávat nejen pivo, ale i jídlo, kávy a tak podobně. Venku sice stále pršelo a nebylo kam spěchat, ale mně to přišlo jako ztracený čas. Zdrželi jsme se určitě přes hodinu. Nakonec se ale ukázalo, že to nebylo vůbec na škodu, protože slejvák neustával a svoji naplánovanou trasu jsem musel vzdát. Snad to vyjde jindy.

Konečně jsme se zvedli a vydali se do svahu po příkrých schodech ke hradu Kokořín. Šipka na ukazateli Vstup do hradu byla dost nejasná a mohla naznačovat, že máme vejít malou brankou v opevnění, nebo taky možná máme pokračovat kamsi dál podél hradby. Druhá možnost asi byla ta správná. Vstupní brána byla opravdu až na opačné straně. Ale byl k ní luxusní přístup přes dřevěný most.

    Vstoupili jsme na úzké nádvoří hradu. Než jsme se ale stačili rozkoukat a zvolit další postup, zvedla se u pokladny rázná paní a dodala, že kdo chce jít na prohlídku, ať zaplatí a jde hned, nebo pak bude hodně dlouho čekat. Koupili jsme si tedy rychle vstupenky (po 90 Kč) a mazali za průvodkyní. Vešli jsme do hlavní budovy. Paní nás vyzvala, ať si nasadíme respirátory. A to značně popudilo Otíka, který je naprostým odmítačem roušek a respirátorů. Je ochoten si je nasadit jen když musí doplnit zásoby potravin. Otík respirátor rázně odmítl a odebral se zpět do pokladny, aby mu vrátili vstupné, protože za těchto nelidských podmínek prohlídku absolvovat nebude. My ostatní jsme respirátory akceptovali. Prošli jsme všechna tři patra hlavní budovy. Pak jsme ještě obešli celou hradbu a po ní se dostali do věže, z níž mohl být krásný výhled po okolí. Ale díky dešti bylo mlhavo, takže jsme neviděli skoro nic. Jen nejbližší okolí. Z věže jsme sestoupili dolů, prohlédli si pár starých fotografií zdejšího kraje a pomalu se vraceli k autům. Stále pršelo, déšť neustával a bylo jasné, že jen tak nepřejde. Variantu pěšího výletu jsem definitivně zavrhnul. Jediné, co jsem mohl v této oblasti ještě nabídnout, byl hrad Houska.

    Drželi jsme se za Václavovým modrým Kodiaquem. Silnice byla úzká a po chvíli ještě užší. Projeli jsme Vojtěchov, Ráj a dali se nahoru na Tubož, kde jsme odbočili doprava. Zde už se víc než jedno auto na silnici nevešlo. Měli jsme velké štěstí, že jsme protijedoucí kamion se dřevem potkali v místě, kde bylo nějaké parkoviště. Stát se to jinde, tak kilometry couváme. Že by couval ten kamion, to nepředpokládám.

    Zaparkovali jsme pod hradem Houska. Stejně jako na Kokoříně ani zde se nevybíralo parkovné. Asi v tom lijáku nikoho nečekali. U hradu bylo úplně mrtvo. Ale okýnko pokladny bylo otevřené, tak jsem se šel zeptat, zda je možné jít na prohlídku. Možné to bylo, ale bez průvodce. Dokonce jsme jako organizovaná skupina dostali na vstup slevu. Každý tak platil jen 90 Kč (namísto 130).

    Jak jsem již naznačil, komentované prohlídky se nekonaly. Dostal jsem jen několik listů A4 s textem, který jsem na jednotlivých zastaveních kamarádům četl. Text jsem doplňoval znalostmi, které jsem ráno načerpal z Wikipedie. Za tento počin a pěkný přednes jsem dostal i menší finanční odměnu. Nejprve jsme se zastavili na nádvoří, pak v hradní kapli, následně prošli první patro a na závěr patro druhé. V prvním patře stojí za zmínku lovecký salónek, v němž Pivoše zaujal Afrojelen. Těžko tuto skutečnou hříčku přírody popsat slovy. Pivošův název to vystihuje dokonale. Ve druhém patře byla pro změnu výstava moderního umění. Šlo o obrazy, jejichž autor musí trpět těžkými depresemi a melancholií.

                

    Po prohlídce hradu jsme se ještě zašli podívat na vyhlídku na Říp. Říp nebyl vidět ani náhodou. Všude byla stále jen mlha valící se ze zapařených lesů. Déšť už ale konečně ustal. Pozdě. Na plánovaný výlet bylo pozdě. Tak jsme se vrátili do Starých Splavů.

    Na oběd a Plzínku jsme si s manželkou zašli do restaurace Sklípek. Po jídle jsme se ještě vypravili na kešky ukryté ve stráni nad hrází Máchova jezera. Ulicí Krále Václava IV jsme se dostali ke kamennému chodníku. Jde o cestičku vysekanou v pískovci. Celkem pěkná zajímavost. Pokračovali jsme prudkým krpálem na Havraní skálu. Ale výhled ze skály stál za to. Od Máchova jezera až po hrad Jestřebí a Novozámecký rybník u Zahrádek. Náš penzion byl přímo pod námi. Na hřišti za ním se pohybovaly postavičky. Mávali jsme jim, ale nikdo si nás nevšímal. Tak jsem zavolal Otíkovi, jestli by nemohl vyjít k ohništi a podívat se naším směrem. Otík mi odpověděl, že leží. Tím to bylo vyřešeno a mávání se nekonalo.

Po návratu na penzion jsme zjistili, že pivo už je naražené a čepuje se. U baru už postával i Jura, kterému otrnulo a vypadal prakticky normálně. Večer jsme se rozdělili na dvě části. Ta první sledovala v jídelně fotbal, zápas Česko – Anglie. Zbytek seděl venku a volně debatoval. Konzumovalo se pivo, rum a proseco.

    Před pár dny mi Jura Šaman líčil, jak se Matička chtěla vdát a tuto svoji touhu vyjádřila tím, že šla na Sirénčině svatbě chytat kytici. To se jí sice nepodařilo, ale Jura pochopil, co se po něm chce. Zdeněk přidal historku z jiného soudku. Prý nakupuje pišingry a čokoládové tyčinky pro celou rodinu, ale když si pak chce něco dát, tak už nic není. Pivoš mu radil, ať si je schovává do krabic s nápisy Klínové řemeny a Pístní kroužky. Inka chtěla vědět, co je to pístní kroužek a Bárt, který toho moc nenamluví, se jí to snažil vysvětlit fyzickou ukázkou, kdy jeden prst zasouval mezi jiné. Pivoš ho okřikl, ať si ta obscénní gesta nechá na jindy. Bárt se zase uzavřel do sebe, nedozvěděli jsme se od něj už nic. Snad Inka pochopila, co jsou to ty pístní kroužky.

    Hovořilo se také o Covidu. Jak jej kdo prodělal, jaký měl průběh, jak vysoké měl teploty, jak dlouho s tím marodil. Pochopil jsem, že všichni kolem mě už Covid prodělali a někteří jsou i odpůrci očkování.

    U baru se pak rozhořela debata, jak se vyvazují jachty. Zdeněk totiž tvrdil, že přijíždí s jachtou přídí k molu, vzadu se vyváže na dva můringy a vpředu lanem k molu. Na molo se pak sestupuje přelezením zábradlí a po žebříčku. Stalo se ale, že jeho kamarád lezl po žebříčku zrovna ve chvíli, kdy se jachta zhoupla, on nezvládl seskok z žebříčku na molo a zahučel do vody. Otík se tomuto způsobu vyvazování jachet velmi podivoval. Já, ačkoli jsem držitelem licence Voditel brodici, nechtěl jsem to komentovat, neboť existují možná jachty, které mají vpředu lávku. (I když o lávce Zdeněk nemluvil.) Ale Otík se nedal a žádal další vysvětlení. Zdeněk byl neoblomný a tvrdil, že tak najíždí s jachtou vždy, a tak se začalo surfovat po Google mapách a satelitních snímcích chorvatských přístavů a hledaly se jachty, které stojí přídí k molu. Nakonec se na Cresu v ACI Marině našly tři jachty, které stály přídí k molu. Zdeněk měl pravdu. Ale já si taky nedovedu představit, jak se na takto vyvázanou jachtu nakládá bagáž, jak se pak přenáší kolem kabiny až na záď. Musí to být velmi úmorné a dle mého názoru by bylo jednodušší k molu nacouvat.