23. 6. 2021 - středa

    Snídaně byla dnes odložena až na půl devátou, protože v osm je pro Otíka příliš brzy. Hlad nehlad, musíme se podřídit přání vedoucího. Po snídani došlo na placení pobytu. Správce si opsal do černé knihy nějaké údaje z občanského průkazu a pak od každé dvojice vybral 9.030 Kč. A to byla v ceně i snídaně a večeře. Jen první tři dvojice platily o několik set korun více, ale jakmile se chyba vysvětlila, byl jim přeplatek vrácen. Ještě že se Lýdie ozvala a na chybu upozornila. Jura zkušeně tvrdil, že listy z černé knihy budou následně vytrženy a bude to vypadat, že jsme tu nikdy nebyli. Nebo prý bude kontrolním úřadům předložena úplně jiná černá kniha, v níž bude ubytovaných hostů jen poskrovnu. Jura asi ví, o čem mluví. Mě by tohle nikdy nenapadlo.

    Čas snídaně byl posunut a stejně tak i odjezd na výlet. Aladin sliboval, že za dvě hodiny začne pršet, ale tato prognóza se nenaplnila a déšť přišel až o hodně později.

    Trasy Otík naplánoval opět podle Pivošových cyklomap, kde jsou prakticky všechny silnice, cesty, cestičky i pěšinky označeny jako cyklostezky. Chápu, že vydavatel nemůže vydat cyklomapu, kde bude jediná fialová čára označující trasu vhodnou pro cyklisty. Ještě před odjezdem jsme seděli i nad jinými mapami a korigovali trasu. Otík na to špatně viděl a dvěma prsty se snažil roztáhnout měřítko na papírové mapě. Už jsme tou digitální technikou hodně postižení.

    Maruška stále spala. Od rána jsem ji několikrát potichu kontroloval, jestli ještě dýchá. Spala spánkem spravedlivých a na snídani vůbec nedorazila. Vzbudil jsem ji deset minut před odjezdem. Déle už se čekat nedalo.

    Pivoš v té době zjistil, že si předevčírem zapomněl dobít baterii svého elektrokola, a protože tento akumulátor se nenabíjí stejně rychle jako mobil, musel vzít zavděk jen zbývající kapacitou. Jeho akční rádius tak byl velmi omezený.

    Bylo nás asi dvacet bikerů, kteří vyrazili pod Otíkovým vedením na výlet. Už ve Starých Splavech jsme na dvou křižovatkách prakticky zastavili dopravu a jeden z kamionů měl co dělat, aby dobrzdil, když Maruška bezstarostně vjela přímo před něj. Pro překonání státní silnice jsme raději zvolili přechod. Jel jsem těsně za Pivošem, který se náhle začal naklánět na jednu, pak na druhou stranu, kde se naštěstí chytil zábradlí. Cukal nohama ale SPD ne a ne povolit. Pochopil jsem, že se nemůže vycvaknout z pedálů. Inka přispěchala Pivošovi na pomoc, ale SPD držely pevně. Nakonec musel Pivoš zout botu.

    Dostali jsme se na žlutou turistickou značku a do lesa do Selské rokle. Ale už po 200 metrech Inka hlásila, že má měkké zadní kolo. Že jí zase ušlo. Že už uchází asi půl roku, ale vždy stačí jen dofouknout. Tak jsme čekali na dofouknutí a pak mohli pokračovat dál. Připadal jsem si jak v mateřské škole. Co chvíle, nějaký drobný problém.

    Opět jsem se dostal za Pivoše. Jelo se po pevném prostředku cesty, neboť po obou stranách byly vyjeté hluboké koleje navíc po dešti plné vody. Pivošovo kolo náhle sklouzlo doprava a jeho majitel tak musel nechtíc brodit. Protože se mu to nelíbilo, snažil se dostat zpět na pevnou zem, ale pouze přeskočil střed cesty a brodil v levé koleji. Ta se mi zdála ještě hlubší, protože teď bylo Pivošovo Ferrari zanořené až po brzdové kotouče. Kvalitní motor, ale Pivoše z této šlamastyky vytáhl.

    U Uhlířova dolu jsme ze žluté značky přešli na zelenou a po jakýchsi pseudocestách se došourali do Skalky. Museli jsme několikrát zastavit a kontrolovat, zda ještě jedeme po cestě a zda nebude nutno trasu korigovat. V jednom místě například Jolana nezvolila ideální stopu levou kolejí cesty a přejela do pravé. Zde se jí na kolo vzápětí namotalo tolik trávy, že to ani elektromotor nedal. A jakoby nestačil boj s vysokou trávou, přišly kopřivy a kopec. Ale projeli jsme. Na křižovatce u Skalky jsme pak čekali na zadní voj. Zvláště na Kačku a Jemnostpána. Kačce se díky jejímu handicapu v terénu jede blbě a to, že zvládla všechny trasy stejně jako my, je hodno obdivu. Vím, o čem mluvím. Zkoušel jsem zavřít jedno oko a jet jen s jedním. Nebyla to sranda. Hloubku děr nelze odhadnout. Exeprimetoval jsem tak několik set metrů. Dokud mě Petr neupozornil, že se blíží čas oběda a Otík už spěchá do hospody. Ihned jsem pokusů zanechal, neboť v případě havárie by mě Otík ponechal na místě svému osudu.

Zdržení Kačky a Petra neviděl však Pivoš v Kaččině handicapu, ale tvrdil, že se tam vzadu odehrávají jakési hrátky spojené s hady, kopřivami a blátem.

    Popojeli jsme do Korců a odtud dlouhým sjezdem do Nedamova, kde jsme zakotvili u zdejšího rybníku, u něhož se nachází i občerstvení. Bufet byl poměrně malý, ale obsluha makala a odsejpalo to. Přijel jsem mezi posledními a doufal, že už budu mít na stole pivo a jídlo. Ale manželka se zakecala s Vojevůdcem a na prodlužující se frontu vůbec nekoukala. Do fronty jsem tedy musel já. Za mnou už stáli jen Bobasjuci a Vaňci. Dal jsem si dršťkovku. Rohlíky už prý nejsou. A chleba? Jo ten jo, ale za příplatek 4 Kč. Že jsem před tím dal prodávající pěkné spropitné, už bylo zapomenuto. Zdeněk se moc těšil na holandský řízek, ale vzhledem ke své pozici v kolejce se obával, že už na něj tento řízek nezbyde. Nezbyl.

Kozlovic dvojčata krmila kačenky na rybníku a my se zatím nakrmili taky. Naštěstí tentokrát Otík nespěchal a na konzumaci bylo dost času. Ale jsou to vždy nervy a mnohdy musím jídlo zhltat ještě horké, abych nezaostal.

    Osedlali jsme kola a pokračovali dál. Protože trasa nebyla ani tady jasná, zastavovali jsme téměř na každé křižovatce. Otík uděloval velmi rozporuplné pokyny. Nejprve nás nabádal, že se ho musíme držet jako klíšťata, protože bychom se mohli lehce dostat na nesprávnou cestu. Když pak vyrazil z křižovatky na průzkum, pro změnu na nás křičel, ať za ním pořád nejezdíme.

    Z Nedamova jsme museli vystoupat do Ždírce. To bylo asi pět kilometrů. Ale v pohodě po asfaltu. Očistec měl teprve přijít. Ze Ždírce Otík nalezl v mapě další báječnou cyklostezku do Oken. Nejprve se jednalo o polňačku, kterou jézédáci vysekli, takže bylo jasné kudy vede. Na konci pole, v místě kde cesta začala klesat, už vysečeno nebylo a my se zanořili do vysoké trávy. Držel jsem se Otíka jako to klíště. Mezi ním a mnou jela ještě Ivanka, ale z té jsem viděl jen jasně žlutou přílbičku, která občas vyskočila nad úroveň porostu.

    Brzy jsme se dostali do nejnižšího bodu trasy, kde se nacházely nepříjemné bažiny. Jakmile jsem dal nohu na zem, měl jsem botu plnou vody. Místy jsem musel i tlačit. To když jsem nezvolil optimální stopu a skončil v hlubokých vyjetých rozbahněných kolejích od traktoru. Ale i tyto útrapy skončily a cesta začala zase stoupat a byla stále lepší. A v hlavě mi zněla Pivošova slova, že cyklistika s Otíkem je jen pro cyklisty s křovinořezem.

Za chvíli jsme byli v Oknech. Zde Otík opět chvíli tápal, pak ale nalezl zelenou turistickou značku, po níž jsme se vydali dál. Museli jsme překonat železniční trať a pak i státní silnici. To už jsme jeli borovým lesem, kde nebylo bláto, ale pro změnu písek. Kola se bořila a každý hledal pevnějšé zem. Zvláště trpěli ti, co měli úzké pneumatiky. Mířili jsme k cestě s červenou turistickou značkou (Máchova cesta od Bezdězu do Doks). I zde byl písek. Zdeněk v jednom sjezdu prokličkoval mezi stromy a zatáčka ho vynesla až doprostřed cesty, kde byl písek nejhlubší. Kozlovic dvojčata skandovala: „Zdeňku, Zdeňku!“ Zdeněk přibrzdil, aby zjistil, co se děje. „Šlapej, šlapej,“ dodaly holky. Ale to už bylo téměř nemožné.

    Jen jsme se dostali do Doks, začalo poprchávat. A tak jsme se rozdělili. Kahánci, Bobasjuci a Inka si vybrali jako úkryt kavárnu na náměstí a za chvíli se na Whatsapp objevily veselé tváře a v rukou Aperol. Romana pak při výjezdu od kavárny prý nedokázala správně vykroužit oblouk a narvala to mezi nějaké betonové roury na protější straně ulice.

    Naše skupina sedla na zahrádce restaurace 4tuna. Otík s Pivošem a Vojevůdcem se separovali u menšího stolu, kde na nás ostatní (Joli, Kozli, Jemnostpáni, Vaňci a Pepáci) už nezbylo místo.Tak jsme si vybrali ten největší stůl, co na zahrádce byl a usadili se tam. Dali jsme si plzeňské pivo, kávičky a výborné šišky plněné mákem. Zdeněk měl pak „výborný“ nápad, že zaplatí každému panáka. A je jasné, že nezůstalo u jednoho. Maruška s Joli vypily každá čtyři vaječné koňaky. Dále se pila hruškovice, Jegr či Becherovka. Ale bylo veselo a Jemnostpán nám líčil, jak proběhlo ráno placení pobytu, o němž jsem se už výše zmínil. Jemnostpán měl ale speciální požadavek, že zaplatí jen pět dní, protože přijel o dva dny později. Vedoucí opáčil, že takhle to nejde, protože ten pokoj by už stejně nikomu nepronajal. Jemnostpán opáčil, že to ho nezajímá. Tento argument pan vedoucí uznal, částku 9.030 Kč podělil sedmi, vynásobil pěti a vyšlo mu 10.200 Kč, s kteroužto sumou byly obě strany spokojeny.

Jakmile jsme doplnili promile alkoholu v krvi a jakmile přestalo pršet, mohli jsme se konečně přesunout k penzionu. Ale abychom si výlet ještě užili, zvolili jsme objížďku kolem Mácháče ze severní strany. Jolana už včera celé jezero objela a cestu znala, takže neměl být problém. První nastal hned na mostě u poloostrova Klůček, kde jsme se s Materovými fotili, zatímco přední část výpravy šlapala dál. Pak už jsme je nemohli nalézt. Motorkáři u nedalekého kempu nám sice poradili, kudy se dala skupina před námi, ale hned na další křižovatce jsme byli opět ztraceni. To už se ale pro nás Otík vracel a následně nás vedl k dalšímu kempu Porcelánové manufaktury Bílý kámen, v němž jsme před 15 lety bydleli. Chatky, které jsme měli tehdy pronajaté, jsou po rekonstrukci. Ale ty níže ve stráni byly stále ve stejném stavu.

    Jolana nás pak vedla kousek po silnici a pak opět písčitými pěšinkami a asi 50 metrů jsme museli kola tlačit po prkenné lávce. Ani zde Pivoš neudržel kolo na chodníku a dvakrát mu sjelo vedle. Nakonec jsme se vynořili v obrovském kempu, kde byla chatka vedle chatky. Místy tvořily celé řadovky. Na dnešní covidové poměry tu bylo i dost lidí. To už jsme se ale dostali na silnici a do Starých Splavů. Za prvními domy Otík odbočil do vedlejší ulice, přejeli jsme lávku a louku a byli prakticky u penzionu Na Slunci.

    Kola jsme ostříkali hadicí. Samozřejmě jsme začali špatně. Stříkali jsme je na trávníku a Otík nás poučil, že to máme dělat v malém bazénku, aby tráva nebyla tak rozmáčená. Jakoby to po tom dešti nebylo jedno. Ale přesunuli jsme se do bazénku. Ať je klid. Mohli jsme si užívat zbytek odpoledne. Seděli jsme u baru, a zatímco Vojevůdce si dopřával již několikáté pivo, Pivoš v jejich pokoji vysával a uklízel.

    U ohně jsem večer seděl s Otíkem a Jurou. Utvořili jsme skupinku starších pánů a trochu se oddělili od těch padesátiletých mlaďasů, kteří pařili u baru. My jsme probírali situaci kolem Covidu, neschopnost vlády, a nejen té naší, stanovit nějakou linii, nějaký postup. Otík pak téma změnil a líčil nám, že stále nemůže spát. Přes den neusne vůbec, protože mu v hlavě neustále křičí hlásek: „Otíku, je den, nespi!“ V noci taky spát nemůže. Celé noci probdí a usne až dvacet minut před tím, než mu zvoní budík. Navíc se mu zdají divné sny, v nichž se lidé různě proměňují, objevují se a zase mizí. Další den celé toto tvrzení trochu popřela Jolana, když mi říkala, že Otík jen přišel na pokoj, okamžitě vytuhnul a začal hrozně chrápat. To chrápání natočila a pustila je Otíkovi do ucha. Ten se v hrůze probudil, křičel, kopal a mával kolem sebe rukama. Bylo to prý dost strašidelné. Navíc jsem se dozvěděl, že Otík chodívá spát se slepicemi. Tak nevím, kde je pravda a jaký podíl na Otíkově špatném spaní má jeho manželka.