24. 6. 2021 - čtvrtek

    Snídaně byla opět o půl deváté. Pro Pepíka Páska trochu pozdě, pro Matičku brzy. (O Marušce nemluvím.) Matička se po ránu všemu divila. Proč prý je snídaně tak pozdě, když vždy byla v osm? Lepší by ale prý bylo, kdyby byla až v devět. Matička se dále podivila, že je k snídani máslo. To ale bylo nachystáno každý den, a tak si myslím, že Matička měla nějakou slabší chvilku. Pokud ale řeší jen takové blbosti, tak je to ještě v pořádku.

Jako poslední se na snídani dostavila i Maruška, kterou jsem po včerejší zkušenosti raději několikrát budil. Se zlou jsem se potázal. Prý se nemám starat, má nastaveného budíka.

    Vojevůdce zjistil, že si včera sice umyl své cyklistické boty, ale pak je zapomněl venku a díky noční bouřce je má plné vody. Zapomenutými botami to začíná a srážkou vlaků, či spíše srážkou raket středního doletu to končí. Méně alkoholu by asi nebylo na škodu. V deset měl být odjezd na cyklovýlet, ale teprve za pět minut deset půjčil Pivoš Vojevůdci svůj fén na vlasy a my museli čekat, až budou tretry aspoň trochu vysušené.

Vyrazili jsme po obvyklé trase. Ze Starých Splavů na modrou turistickou značku, kolem obory, kde se dnes páslo velké stádo daňků a několik muflonů, pak k železničnímu přejezdu před Provodínem. Pěšinka kolem trati byla jedna dlouhá kalužina, takže jsme museli brodit. Kupodivu nikdo neremcal. Naopak užili jsme to.

    Pokračovali jsme po silnici do Jestřebí, kde jsme kola vytlačili až ke hřbitovu pod hradem a šli navštívit zříceninu, která se vypínala na skalním suku vysoko nad okolní krajinu. Vylezli jsme postupně z vyhlídky v mezipatře až na vyhlídku na vrcholu skály, kde jsme udělali i společné foto. Keš pod hradem jsme ale nenalezli.

    Bárti už touto dobou jeli vlakem na Bezděz a po jeho prohlídce se po červené značce vrátili do penzionu. Kahánci jeli pro změnu do Mělníka a na Říp.

    Ale vraťme se k výletu majoritní skupiny. Trasa dále pokračovala z Jestřebí po hlavní silnici č. 9 do vesnice Újezd. Rozdělili jsme se na skupiny po třech až pěti, aby nás auta mohla snáze předjíždět. Mezi skupinami jsme nechávali asi stometrové rozestupy. Já byl v družstvu č. 3 společně s Pivošem a Maruškou. Zprvu jsem těm dvěma elektrikářům skoro nestačil, ale jakmile jsem to rozšlapal, musel jsem ještě brzdit.

Jak pokračovat dál z Újezdu na Popelov nebylo vůbec jasné. Otík nalezl na mapě jakousi polní cestu, ale ta mířila do oploceného sadu, byla rozbahněná a asi ne moc používaná. Nedaleko u skladu jablek seděli dva lidé a Radovan se jich ptal, kudy do Popelova, jestli můžeme jet po té cestě sadem. „Nět, tudá daróga nět.“ Pak jsme se ale dozvěděli, že se sad projet dá a že se máme držet podél plotu napravo. Asi deset se nás vydalo na tuto dobrodružnou vložku. Zbytek si to drandil dál po hlavní silnici.

    Jak už jsem naznačil, místy byla cesta sadem rozbahněná, takže jsem jeden ze tří kopců musel vytlačit, protože mi zadní kolo začalo v blátě prokluzovat. Ostatně všechna tři stoupání byla výživná, ale bojovali jsme. Projeli jsme višňovým sadem, pak i tím jabloňovým. U asfaltky na konci sadu jsme potkali zbytek výpravy. Rychle jsme tu odlovili keš a mířili do Popelova.

    V Popelově nastal opačný problém. Jak dolů? Pěšinka prudce klesala a mizela mezi baráčky. Opět jsme většinou tlačili. Když už se dalo jet, nasedli jsme a cestičkou ve svahu klesali níž a níž. V zatáčce někdo natáčel na mobil, ale já měl plné ruce práce s řízením, a tak ani nevím, kdo. Dostali jsme se až do údolí, kde stály výstavní roubené chaloupky. Ale moc jsme si jich neužili. Otík náhle odbočil doleva a zde nás opět čekalo prudké stoupání po cestě dlážděné buližníky. Je to technická památka, ale klouže jako sviňa. Držel jsem se při levém kraji cesty, kde byla občas tráva, v níž kolo neprokluzovalo. Mnozí opět tlačili.

    Po několikasetmetrovém výjezdu jsme se dostali do Pavlovic. V této obci je památková zóna, ale nám stačila nedaleká restaurace U Lípy. Otevírala až v pět, ale Otík domluvil, že nám natočí aspoň pivo. Když majitelé, mimochodem velmi milí lidé, viděli pětadvacet žíznivých a hladových cyklistů, nabídli, že i něco uvaří. A my si to nemohli vynachválit. Po prožitých útrapách jsme pivo a jídlo jen hltali a snažili si užít života, než zase pod Otíkovým vedením vyrazíme na další cestu. V hospodě jsme se zdrželi poměrně dlouho a vypadalo to, že jsme dosáhli cíle výletu a dál se nepojede. Cpali jsme se klobásami, topinkami, hamburgry a palačinkami. Je jasné, že tržba hostince za tento den se vyrovnala té za minulý měsíc.

Z Pavlovic jsme pokračovali po silnici směrem na Holany. Sjeli jsme do dalšího údolí, kde chtěl Otík ještě po zelené značce projet zdejší přírodní památky, ale tato cesta byla cyklistům zakázána. Určena byla jen pěším turistům. Zákaz není zeď, tak jsme to kousek zkusili. Po sto metrech bylo jasné, že to nepůjde a vrátili jsme se na silnici. Nabrali jsme směr Loubí. Těsně před ním nás čekalo již třetí prudké a dlouhé stoupání. Několik cyklistů to vyjelo, ale většinou se tlačilo. I Pivoš tlačil své elektrokolo, které je možná třikrát těžší než to moje obyčejné. Naštěstí i na tuto alternativu výrobce pamatoval a na řídícím pultu bylo možno navolit režim: Chůze. Kolo tak prý vedle Pivoše kráčelo samo!

    U vodárny v Loubí jsme se zase zformovali do jednotného útvaru a po cyklostezce 211 teď už opravdu mířili do Holan. Cesta to byla polní a navíc na ní nějaký zemědělec zrovna vypouštěl fekální vůz. Ti první ještě projeli v pohodě, ale co my vzadu?

    V Holanech jsme udělali zastávku v hospodě na návsi. Výčepní tu byl sám. I kuchař si prý někam odskočil. Ale pivo a limonády stíhal točit v dobrém čase. Chvilku jsme si odpočinuli a pokračovali dál. Drželi jsme se cyklotrasy 211 mezi Milčanským rybníkem a rybníkem Nohavice do Hostíkovic. Odtud jsme chtěli jet až nad Kozelskou rokli. Jenže Evě Kozlové se sklopilo sedlo a bylo nutno vrátit jej zpět do vodorovné polohy. To nás zdrželo a zbytek výpravy už jsme nemohli dohnat. Potkali jsme jen Otíka, který na nás čekal na jedné z křižovatek. Otík bědoval, že zbytek výpravy poslal špatným směrem. A to netušil, že je tam i dost špatná cesta. Jolana si v jednom blátivém úseku pěkně ustlala.

My odbočili správně a drželi se zelené turistické značky. Dostali jsme se tak z lesa až na nově vyasfaltovanou silnici. Po ní jsme dojeli do obce Kozly, kde se stále ještě asfaltovalo a já si vyslechl poučení, že tady nemají cyklisti co jezdit. My ale žádný zákaz vjezdu neprojeli. Při výjezdu z lesa na silnici žádný nebyl. Byla to už několikátá jedovatá poznámka, kterou jsem na adresu cyklistů musel vyslechnout. Protože jsem pěkný cholerik, nenechal jsem žádnou z nich bez jízlivé odpovědi.

    Po silnici jsme dojeli do Kvítkova (trasa č. 3086) a po úžasné hladké cyklostezce sjeli lesem do obce Karba. Odtud už po známé cestě jsme se vyloupli do Zahrádek. A ejhle, on tu zbytek naší výpravy. Dorazili krátce před námi. Sice nějakou kratší trasou, ale pády a bloudění je zdrželo. Společně jsme pak podjeli silnici od České Lípy, minuli Novozámecký rybník a makali na Provodín. Minuli jsme Sluneční dvůr, oboru a byli kousek od Starých Splavů. Eva s Adélkou navrhli zkratku, která není tak písčitá jako cesta po modré značce. Písčitá byla opravdu méně, ale zkratka to nebyla. Ujeli jsme asi o dva kilometry navíc. Odměnou ale byla zmrzlina u stánku na ulici Dalibora z Myšlína na okraji Starých Splavů.

    Po 51 km jsme se vrátili zpět do penzionu Na Slunci. Kola jsme ostříkali, osprchovali se a dali si pivo. Někdo donesl i rum. Pro ten není tento týden nikdy daleko – viz závěrečná statistika. Pivo došlo, ale Václav z výletu kromě krásných zážitků dovezli i 30litrový soudek Svijany 11.

Bouřka nás minula a my mohli až do večeře konzumovat (pivo a rum). Tuto činnost krátce přerušila večeře – rajská omáčka s těstovinami a sekanou. K ohni Hanys konečně donesl kytaru a zazpíval nám několik oblíbených songů.

    Už odpoledne začaly chodit zprávy, že se mnohými místy České republiky přehnaly bouřky. Z Třebíče mi přišly fotky asi dvoucentimetrových krup. Jinde ale padaly kroupy velikosti pingpongových až tenisových míčků. U Temelína srazil vichr tři stožáry vysokého napětí a druhý blok vypadl. Vrcholem všeho ale bylo tornádo, které se prohnalo od Břeclavi přes obce Hrušky, Moravskou Novou Ves, Mikulčice a Lužice. Vítr měl rychlost přes 220 km/h a bral vše. Střechy stovek domů, auta, autobus i traktory. Záběry z postižených míst vypadaly jak z válečné zóny. Naštěstí náš kamarád Jirka Fiala z pivovárku Na Vyhlídce v Moravské Nové Vsi postižen nebyl.