24. 6. 2022 - pátek

    Na snídani už jsme měli v tmavém, vlhkém koutě daleko více místa, protože odjela Matička s Jurou. Až odpoledne odjedou i Kozli, budeme mít celý ten náš kout jídelny s manželkou jen pro sebe. Když už jsem se zmínil o Jurovi, přejdu rovnou k odpoledni, kdy mi Maruška sdělila, že Jura už to má za sebou. Hrklo ve mně. Ještě včera vypadal naprosto zdravě a byl plný sil, tak jak mohlo dojít k takové tragédii? Následně se ale vysvětlilo, že Jura má za sebou zkoušky a stal se z něj profesionální včelař s titulem. Nevím, jestli je inženýr přes včely nebo magistr, ale v podstatě je to jedno. Hlavně, že se těší plnému zdraví.

    Lýdie s Jirkou odjeli hrát tenis a Pásci kamsi na kola. Matterovi odjeli po snídani domů a zbytek naší výpravy nasedl do aut a jeli jsme do Sloupu v Čechách. Mě, Marušku a Pivoše svezl Vojevůdce. Ve Sloupu se všem podařilo zaparkovat mimo placené parkoviště. Jen my a Kozli jsme platit museli, protože už jsme se nikam nevlezli. Parkovné, pokud se prý budeme pohybovat jen v okolí parkoviště a nejdál půjdeme na hrad, vyšlo na 50 Kč. Vstupenka na hrad Sloup na 100 Kč. Ale měli jsme to i s průvodcem. To byl takový užvaněný strejda, který mluvil o všem možném, ale poslouchat se to dalo. Provedl nás celým hradem. Začali jsme v kostele. Průvodce nám sdělil, že se tu konají romantické svatby. Pivoš opáčil, že my už plánujeme jedině rozvod a ptal se, jestli i ten může být romantický. Průvodce odvětil, že o tom nic neví a trochu znejistěl. Bylo jasné, že má ve skupině rebely a narušitele výkladu. Pak jsme se přesunuli na skalní plošinu s pamětní deskou umístěnou zde u příležitosti návštěvy císaře pána Františka Josefa a jeho ctěného pana bratra Maxmiliána. Postupně jsme se dostávali výš a výš a končili na vyhlídce se sochou poustevníka. To už se průvodce dostal do ráže a vyloženě si vymýšlel. O tom jak bratr toho poustevníka, nějaký Jákob, chodil do nedalekého zámku Kinských navštěvovat paní hraběnku. Scházeli se nejen na zámku, ale i v poustevníkově jeskyni. A svoji myšlenku rozváděl dál a hovořil o tom, co tam dělali, a jak. Protože mě takové drby nezajímají, vydal jsem se zase dolů na terasy s vinicemi. Zrovna se tam fotila nevěsta s několika svatebčany. Dnes se totiž na hradě konala svatba. Do kostela přišli svatebčané, krátce poté, co jsme jej opustili. Než jsme ale byli s prohlídkou hotovi, už nazdobená auta odjížděla. Byl to asi velmi rychlý a hlavně romantický obřad.

    Z hradu jsme se pěšky vydali k Lesnímu divadlu. Tím jsme porušili slib, že se nevzdálíme od parkoviště, ale nikdo to neřešil. Minuli jsme studánku Vodní chrám a pěšinkou vystoupali k Lesnímu divadlu. Prolezli jsme celé zákulisí, tedy chodby vytesané ve skále, kudy herci přebíhají z jedné strany scény na druhou. Na rozhlednu už nikdo jít nechtěl a preferována byla nějaká jakákoli restaurace. Ta nejbližší – U Studničků – byla zavřená. Otvírali až ve tři. Absence hospod Otíka značně znervózněla a velel k rychlému návratu k autům a přesunu do Svitavy, kde měla být další nejbližší restaurace. K té vedlo několik cest. Buď severní trasa přes Lindavu, nebo jižní trasa přes Svojkov. Ať jste zvolili tu nebo tu, stejně jste zabloudili, protože cílový bod nebyl tak úplně ve Svitavě, jak tvrdil Otík, ale v Lindavě. Nakonec ale velká většina dorazila do plánované Sklářské krčmy. Jen Bob a jeho osádka (Lenka, Zdeněk a Táňa) chyběli. Skončili v nějakém údolí, kde nebyl signál a upřesnit si místo srazu tedy nemohli. Chvílemi se ale mobil chytal, tak Bob vymazal Otíka ze skupiny KD ve Whatsappu. Což asi byla pomsta za nepřesně udanou lokaci. Navíc jsme si toho hned všimli a pochopili, že Bob chybí. Obdivovali jsme drzost s jakou vymazal vedoucího, ale navenek jsme jeho jednání odsoudili. Přes Whatsapp jsme mu poslali adresu té hospody. Dál už si Bob musel pomoct sám.

    Sklářská krčma byla luxusní hospodou. V jednom rohu velkého sálu žhnula sklářská pec a sklář tu foukal nějaké vázičky. Za poplatek 190 Kč si to mohli vyzkoušet i turisté. Vedle barového pultu se pak nabízely sklářské výrobky k prodeji. I ceny za ně byly luxusní.

Sedli jsme si venku a s potěšením kvitovali, že se tu čepuje pivo z nám již známého pivovaru Born. Dal jsem si dvě sklářské osmičky a byl nadmíru spokojen.

    Po obědě jsme měli v plánu projít se k technické památce – bývalému podzemnímu náhonu. Pěšky to bylo dva kilometry tam a stejně daleko i zpět. Když připočtu průzkum náhonu a tempo některých kolegů, tak bylo jasné, že pěšky tento výlet nedáme. To bychom už nestihli výlet lodí po Mácháči v 16:40. Otík naznal, že dva kilometry vlastně stejně nikdo neujde a zavelel k přesunu auty. Projeli jsme Svitavu a odbočili na Velenice. Zaparkovali jsme u mostku přes říčku Svitávku a šli se podívat na ten podzemní náhon. Byl to cca 90 metrů dlouhý tunel se dal projít z jednoho konce na druhý. Ještě že jsme měli baterky. A o kousek dál byla další zajímavost – Pusté kostely. Bývalý lom na kámen, kde kameníci vyhloubili umělou jeskyni a aby se nezřítil strop, ponechali v ní spoustu sloupů. Opravdu to vypadalo jako v gotické katedrále. Jen strop byl nižší.

Následoval návrat na základnu. Přes Zákupy, Mimoň a Jestřebí. Dali jsme si kávičku, nějaký ten oplateček a přeposílali fotky na Whatsapp. Kozel se už balil a chystal k odjezdu. A plavba lodí po Mácháči se nekonala, protože se rozpršelo.