25. 6. 2021 - pátek

    Snídaně dnes byla naplánována na čtvrt na devět, kterýžto čas Otík stanovil tak, aby stihnul všechny svoje obvyklé ranní činnosti. Pod tíhou odpovědnosti, že už v devět je odchod na vlak, byli na snídani téměř všichni dříve. Tuto skutečnost Otík nelibě nesl a všechny nás káral. Snad jenom Maruška dorazila až po vedoucím, a to v době, kdy už se v jídelně uklízelo.

    Zajímavé bylo Kaččino vyprávění, v něž líčila včerejší Jemnostpánův návrat na pokoj. Jemnostpán se prý vyjadřoval pouze slovy: „Dě, dě, dě,“a když si chtěl lehnout, netrefil se na postel a padl mimo ni. Petr se ohradil, že také on chce říct svoji verzi. Na pokoj prý přišel v pohodě a postel mu škodolibá Kačka v poslední chvíli podtrhla.

    V devět jsme, jak již bylo řečeno, vyrazili na nedaleké nádraží Staré Splavy, odkud nám jel rychlík do Nového Boru. Skupinovou jízdenku již včera objednal Vojevůdce. Jedna cesta pro jednoho cestujícího přišla na 49 Kč. V Novém Boru byly na programu dvě možnosti. Tou první návštěva malého pivovaru Born, tou druhou sklářské muzeum. Nechápu, proč by si někdo vybral tu druhou možnost. Ale našli se také děvuchy, co daly přednost sklu. Kdyby to bylo aspoň sklo pivní.

    Už cestou na nádraží pršelo a pršelo pak celé dopoledne. Na vlak jsme čekali poměrně dlouho, neboť souprava společnosti Arriva měla zpoždění cca 12 minut. Tak jsme zatím sledovali, jak vlaštovky krmí své mladé. Hnízda byla přímo pod střechou otevřené čekárny.

Vlak dorazil do stanice. Rozběhli jsme se k těm nejvzdálenějším dveřím úplně vepředu. Maruška v tom kvapu ztratila respirátor a celou cestu si pak na puse držela plátěnou kabelu. Nikdo ale už roušky neřešil.

    Rychlík sestával ze čtyř dvoudílných souprav. V České Lípě nabral další zpoždění, neboť se střídali strojvůdci. Měl jsem tak možnost nahlídnout do kabiny. Při výstupu v Novém Boru mě překvapilo, že vlak se zkrátil na polovinu. Asi jsme cestou dva vagony ztratili. Ještě že jsme seděli hned za pilotní kabinou.

    Protože jsme měli zpoždění, Václav velel k rychlému přesunu na hlavní náměstí, tedy náměstí Míru. Seřazeni ve dvojicích, jak výprava japonských turistů s deštníky nad hlavou, jsme mazali k pivovaru Born. Nejprve jsme si objednali jídlo a pak se nás 15 vydalo na prohlídku. Pivovárek je to jen malý. Sládek nám popsal technologii, kterou používají. Vesměs se jedná o zařízení, které odkoupili od dříve zavedených pivovarů, které si pořídily novější vybavení. Hned vedle restaurace stojí varna na 500 litrů a scezovací káď. Obojí z pivovaru Falkenštejn. Vaří tu několik osvědčených receptů. Vždy dvě várky za sebou. Tou druhou korigují nedostatky té první. Rmutují infuzně a většina piv je svrchně kvašených. Pro spodně kvašená piva mají dole speciální chladič, který udrží potřebnou teplotu 8 C. Ve sklepech stojí také několik cylindrokónických tanků na kvašení a ležení piva. Zde se začalo s ochutnávkou. Na výběr byla piva různé stupňovitosti. Od osmičky po čtrnáctku. Čtrnáctka byla jednoznačně nejlepší. Krásně voněla po citrusech. Chuť byla plná, karamelová. Barva do bronzova. Skvělé pivo, ale po dvou skleničkách už se člověk cítí nametený. Pivo mělo jméno Věž. I další vařená piva mají většinou názvy po šachových figurách. Vlajkovými loděmi byly evidentně Dáma 12 (APA) a Král 12 (ležák).

I nahoře v restauraci se pokračovalo v konzumaci piva. Usměvavé servírky začaly roznášet i jídlo. Bylo pěkně veselo a venku stále pršelo. Jenže po pár sklenicích už jsem se cítil plný a potřeboval se projít. Zaplatil jsem (900 Kč + 2 x 100 Kč za prohlídku) a přikoupil pár suvenýrů v podobě petek různých piv. Stejně tak i mnozí ostatní. A protože se nám s těžkými lahvemi nechtělo tahat vlakem, naskládali jsme je k Jurovi do auta. Do kabiny, protože v kufru má své místo Máša. Rázem byla Fabie plná. Ještě že Jura s Matičkou a Tomanovými dorazil autem. Jak se ale poskládají při cestě zpět, nebylo úplně jasné.

    Na nádraží jsme nešli přímo, ale v okolních ulicích ještě odlovili dvě keše. První u starého hřbitova, druhou v místní knihovně. I tak jsme byli na nádru první. Zdeněk dorazil s obrovskými kremrolemi. Jedna zbyla i na mě a přišla mi velmi k chuti.

Vlak měl jet ve dvě, jenže opět měl pár minut zpoždění. My jsme ale byli příjemně unaveni a bylo nám to jedno. Ve vlaku jsme pak velmi rychle vytuhli.

    V podřimování většina pokračovala i po návratu do penzionu. Jen někteří se vydali na lehkou zdravotní procházku po okolí Máchova jezera. A Lída Radovanovi naordinovala 45 km na kole.

    Povalovali jsme se asi dvě hodiny. Až po páté hodině jsem se donutil vstát a společně s Maruškou jsme se taky vydali na procházku okolo Mácháče. Ale došli jsme jen k hrázi. Protože v předchozích dnech přece jen něco napršelo, přes přepad teklo hodně vody. Chvilku jsme koukali do přepadu, pak seděli na lavičce a sledovali cvrkot okolo. Jakmile jsme zjistili, že je otevřena Turnovská pivnice nad jezerem, přesunuli jsme se tam a ochutnali pivo z Turnovského městského pivovaru. To už kolem nás prošla další skupina vedená Otíkem a mířila po pěšince směrem k městské pláži.

I my jsme se vydali na tuto pláž. Zde mi naskočily vzpomínky na dobu před 15 lety, kdy jsme se sem do kvakvaparku jezdili na kole společně s dětmi koupat. Pokračovali jsme dál kolem Jarmiliny skály na červenou turistickou značku a po ní do Starých Splavů. U nádraží jsme jen díky hintu odlovili mystery keš bez jakéhokoli luštění.

    Na večeři byly kynuté knedlíky s borůvkami, polité tvarohem a máslem a posypané cukrem. Snědl jsem čtyři a žaludek mě bolel ještě několik hodin.

Večer se opět sedělo kolem ohně. Zprvu bylo rozpačité ticho, a tak Jolana vyzvala Pivoše, aby všem okolo řekl, proč tu je a co má za problém. Pivoš se přiznal, že je mu padesát a je rumový alkoholik. Do pětadvaceti žil normálním životem, pak ale potkal Otíka a od té doby to s ním jde z kopce. A skončil tady.

    Hovor, s odkazem na včerejší devastaci vesnic na Jižní Moravě tornádem, začal tématem pojišťovnictví. Stále jen platíme, ale pojišťovny odmítají vyplácet odškodnění. To se nelíbilo Jirkovi ani Lýdii. Tak jsme chtěli téma hovoru změnit a Bárt navrhl, že by se nemělo nikoho dotknout. Takže to musí být téma mimo zaměstnání a zájmy všech přítomných. Nalézt takové téma ale bylo obtížné a jediné co nám zbylo, byla kosmonautika. K tomu jsme ale zase nikdo neměli co říct. Jen Matička nám z mobilu pouštěla jakýsi odpočet z Houstonu. Co na něm bylo zajímavého, nevím.

    A tak jsem si s Vojevůdcem povídal o maljutkách a zahraničních misích naší armády. Taky jsem se zamyslel, co budu dělat zítra večer. Nebudu pít alkohol a nebudu moct čumět do ohně. Co tedy budu dělat? Už si jinak ani večer neumím představit. Václav navrhoval – knihu. Ale ta nemůže být tak zajímavá. Možná už mám podobný problém jako Pivoš.

    Po jedenácté hodině jsme se všichni zvedli a šli spát. Zítra budeme řídit a navíc nám došlo dřevo. A to jsme spálili i plaňky z plotu, které byly natřené nějakou toxickou barvou. Zbývaly jen OSB desky, které ale byly úplně nacucané vodou. Hořely by asi hodně špatně.

Kozli už byli touto dobou určitě doma. Odjeli hned po obědě, protože měli na dnešek i zítřek už jiný program.