1. 7. 2017 - sobota

1. července začínají dětem prázdniny a nám začínala kolektivní dovolená. Vždy na toto datum se mi vybaví básnička, která byla otištěna na přelomu 70. a 80. let v Sedmičce pionýrů:

 

Ptal jsem se jednoho učence,

zda má léto svátek prvního července.

Odpověděl – jen podle data v kalendáři,

ale pro jistotu jej slavte dál až do prvního září.

 

Tím chci říct, že léto je tady a my můžeme vyrazit za novými zážitky. Tentokrát jsme s Maruškou vyrazili v 11:15 a čekalo nás 168 km do Nového Města nad Metují. Cesta by to nebyla až tak dlouhá, nebýt několika problémů. Už před Velkým Meziříčím jsme se připojili na konec kolony tvořené asi dvaceti auty svatebčanů. Courali se dvacítkou a občas vesele troubili. Troubové. Že za nimi někteří lidé spěchají, je vůbec nezajímalo.

Dalším problémem byla častá rychlostní omezení a pak pardubicko, kde nás GPS vedla nějakými okreskami. V Hradci už jsem byl tak nervózní, že jsem projel křižovatku na červenou a netrefil správný odbočovací pruh. Nakonec jsme se ale vymotali a mířili k cíli naší cesty.

V Novém Městě už jsme zabloudit nemohli. V kempu nás vítali zatím jen Krejčovi – Kamil, Adámek a Kačka. Ostatní ještě nedorazili. Od pana Hrušky, který se za těch šest let vůbec nezměnil, jsme si vzali klíček od chatky U Kocoura (č. 11) a vybalili se. Pan Hruška se při předání klíčů sám zmínil, že jsme tu už dlouho nebyli a že jsme raději dali přednost Chorvatsku. To mi zatrnulo, protože jsem se bál, aby nechtěl vědět, jak jsme si to tam užili. Otík totiž před lety panu Hruškovi nalhal, že příští rok už nepřijedeme, jelikož naše manželky chtějí jet do Chorvatska. A teď hrozilo, že budu muset lhát a vymýšlet si. Což rozhodně neumím a každý na mě hned pozná, že nemluvím pravdu. Ale pan Hruška byl taktní. Jen se vševědoucně pousmál a podal mi klíče.

Maruška odešla s Krejčovými na oběd do města a já zůstal v kempu sám. Valila se na mě spousta vzpomínek a padla na mě nostalgie. Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale mně to připadalo, že jsem do ní vstoupil. Do Nového Města jsem se těšil a opět mě nezklamalo. Kemp byl pořád stejný. Jen na každém sloupu se objevily dvě kamery, které dohlížely na naši bezpečnost. Nevím, jestli se někde na serveru ukládá záznam z dění v kempu, nebo zda pan Hruška osobně doma na monitorech vše sleduje. Ještě musím zmínit ohniště. Už to nebyl hluboký kráter, ale normální ohniště. Víko od kanálu na překrytí té původní hluboké díry, které měl přivézt Lukáš, tak zůstalo nevyužito.

Sedl jsem si na lavičku před chatkou a vytáhl kroniku, abych si oživil naše předchozí zdejší pobyty. Ale přečetl jsem jen dvě strany a dorazili Vaňci a Staňci. Od Zdeňka jsem hned dostal lahváč Ostravaru. Následně přijeli Kahánci, Jura s Matičkou, Otíci, Pásci, Hanisi a Skřečci. Do naší chatky se do dvoulůžkového pokoje nastěhoval Pivoš. Podmínkou bylo, že zůstane po většinu času zavřený na pokoji, nebude zbytečně vycházet a sociální zařízení bude využívat jen ve stanovené hodiny.

Jura dotáhl sud piva Pernštejn Premium hořký, a abychom jej měli kde narazit, bylo třeba postavit párty stany. Ty letos dodal Pavel Staněk. Stavět červený stan byla radost. Stačilo jej jen roztáhnout, vysunout nožičky a bylo hotovo. S bílým bylo práce víc, ale i tato stavba se nám zdařila. Otík později dle MÉHO návrhu smotal bočnice stanu tak, aby tvořily okapy a mohli jsme narazit první sud.

Krom výše zmíněných osob se v kempu objevil i bílý Jolanin bišonek. V domnění, že je to Mia, volal jsem na ni tímto jménem. Adámek mi vysvětloval, že je to šelma. Když mi to tvrdil už potřetí, odbyl jsem ho, že vím, že je to šelma – šelma psovitá konkrétně – a tím to pro mě skončilo. Až večer u ohně jsem viděl bišonky dva. Necítil jsem se zas až tak pod vlivem alkoholu, abych viděl dva téměř stejné psy, a tak jsem se Otíka nenápadně zeptal, jestli je vidí taky. „Ty nevíš, že si Jolana pořídila ještě Šelmu?“ Tak to jsem nevěděl a teprve teď jsem pochopil, co se mi Adámek snažil celé odpoledne naznačit. Šelma s velkým Š je jméno druhého bišonka!

Pak přišel déšť a my se museli ukrýt pod párty stany. Pilo se pivo a Kapitán Morgan a plánovalo se, co budeme podnikat v dalších dnech. Hlavně musíme navštívit pivovar Primátor. Zařídit exkurzi byl jasný úkol pro Václava. Vlak zabookuje Lída. Není sice jisté, že přes Nové Město vede trať, ale ona už si nějak poradí. Jet do pivovaru auty se minule moc neosvědčilo. Zatímco ostatní se pěkně zmastili, já pil jen limonády.

Lída se nám pochlubila, že v zimě se začala učit jezdit na snowboardu a přihlásila se do dvou kurzů. Kromě ní tam byly jen samé děti, které Lída nijak nepřevyšovala svým vzrůstem, ale rozhodně svou výkonností. V závěrečném závodě všechny s přehledem porazila. Děti byly smutné a rodičům vyprávěly, že vyhrála ta stará paní.

Když bylo vytočeno poslední pivo Pernštejn, přišel na řadu můj sud Náměstkovo Létající Oný . Jednalo se o světlé filtrované pivo 12. Zdálo se mi více hořké než Premium hořký Pernštejn. Holt chlapci z Červené Lhoty chmelem nešetřili. Množství vypitých piv, rumů a slivovice se už na některých začalo podepisovat. Třeba Maruška se převrátila na záda i s židlí a jen těžko se zvedala zpět. Konkrétně jsme první večer dali více jak 30 litrů piva, 1 litr Kapitána Morgana, 0,7 litru rumu Jack Sorrow a 0,7 litru slivovice.

Stejně jako v roce 2009 to vypadalo, že nás čeká studené, mokré počasí. Liják, který se spustil, to naznačoval. Nakonec se ale tato prognóza nenaplnila a my prožili pohodový týden za docela slušného počasí.