17. 6. 2012 - neděle

 Vstával jsem po sedmé hodině a asi o hodinu později jsme s Otou vyrazili jeho Yetim prozkoumat Horní Žďár. Místo, kde budeme zítra nastupovat do lodí. Autem jsme tak projeli velkou část trasy, po které povede dnešní cyklistická vyjížďka. Cestou jsme nalezli zkratku přes obec Otín, kde byla z důvodu rekonstrukce mostu objížďka. Ta samozřejmě vedla auta po trase přes Jindřichův Hradec, zatímco my našli silnici, kde jsme si zajeli jen asi půl kilometru. Zaparkovali jsme u fotbalového hřiště ve Žďáru a šli se podívat na Nežárku. Místo to bylo pěkné, parkoviště dostatečné a lodě se tu také daly spustit.
 Po návratu do tábořiště jsme zjistili, že je tu hluboký klid. Otík tedy sáhl po svém megafonu a sirénou upozornil všechny zúčastněné, že za chvíli, tedy v 10:00, budeme odjíždět. Protože jsme byli s Maruškou sbaleni poměrně brzy a Maruška nepatří k nejrychlejším cyklistům, nasedli jsme na kola jako první a vyrazili směrem ke campu Komorník a za ním na silničku k Leštině. Zde jsme čekali na ostatní. Tuto dobu jsem využil k zapnutí GPS a odlovu prvních dvou kešek ze série Strmilovské bunkry. Díky geocachingu jsem zjistil, že v okolí Strmilova je řada řopíků. Ve valné většině ale zničených. Někdy až do základů.
 Společně s ostatními jsme kolmo pokračovali k obchvatu Strmilova. Z něj jsme po pár stech metrech odbočili na Vlčici. Přes dvě teréní vlny jsme se dostali nad zmíněnou vesnici. Projeli jsme jí a pokračovali na Malý Ratmírov. Kozel tu zastavil u penzionu Ratmírovák, který byl postaven ve stylu jachtařských klubů na Floridě. Ačkoli tu měli otvírat až ve tři odpoledne, paní provozní přiběhla a otevřela hned. Penzion i restaurace byly opravdu luxusní. Seděli jsme na terase nad vodou a užívali si sluníčka. Zatímco ráno bylo oblačno a chvílemi to vypadalo, že může přijít i déšť, teď bylo úplně jasno. A to Otík při výletu do Žďáru s obavami hleděl na oblohu a neustále strašil, že se mu ty tmavé mraky nelíbí. Nechápal jsem, o jakých černých mracích mluví. Pak se ale ukázalo, že chyba byla v Otíkových brýlích. Zatmavovací skla nabrala takový odstín, že Otík si myslel, že se blíží nejméně tropická bouře. Situace se ale naštěstí vysvětlila a Otík si postěžoval, že tato skla nebyla dobrou volbou. V zimě na sněhu prý nevidí skoro vůbec. Skla ztmavnou úplně a brýle se stávají neprůhlednými.
 V penzionu Ratmírovák jsme se zdrželi poměrně dlouho, i když tu nebylo čepované pivo. Kamil si půjčil šlapadlo a vozil děti po rybníku. Když ho to přestalo bavit, vystřídala ho Andrea, která přijela i s malou Natálkou autem.

 Odpočali jsme si, nasedli na kola a vyrazili zase dál. Do Blažejova. Zde jsme po zelené značce s Otou odbočili k Hamerskému potoku. Měli jsem za úkol prozkoumat, zda se tudy dá projet na bicyklech do Jindřiše. Výstražné cedulky ale před takovýmto šílenstvím varovaly. Proto jsem ostatní poslali po silnici. Na zelenou trasu podél potoka se nás vydalo jen sedm. Otík, Zdenál s Matyášem v sedačce, všichni tři Páskovi a já. Netušili jsme, co nás čeká. Zprvu byla pěšina sjízdná. Pak ale postupně začalo přitvrzovat. Cestička byla plná kořenů a kamenů, takže jsem kolo musel občas tlačit. Za chvíli už jsem ho tlačil neustále. Jednu chvíli dokonce i zpět, protože jsem se rozhodl vrátit. Když mi ale došlo, jakou vzdálenost už mám za sebou, tak jsem se zase vydal původním směrem. Otík se Zdenálem byli někde přede mnou, Pásci za mnou. Uvažoval jsem, zda na ně nemám počkat, ale když jsem si uvědomil, že je tam Lída, neměl jsem obavy, že by zahynuli.
 Ale i ta hrozná cesta skončila. Úseky, kde se dalo jet, byly čím dál častější a pak už jsem jel v pohodě. Potkal jsem i dva turisty, kteří šli v protisměru, a o kousek dál jsem předjel nějakého houbaře. Byl jsem za ním už jen pár metrů, když on zakopl o větev a natáhl se úplně jak v nějaké grotesce. Spadl na břicho, po něm se překulil dopředu a nohy mu vyletěly tak vysoko do vzduchu, že jsem se bál, že se zlomí v zádech. Opatrně jsem ho objel a pokračoval dál. Vzápětí jsem uviděl Otíka se Zdeňkem. Stáli u malého jezu za mostkem. Právě dostali informaci, že zbytek výpravy, kromě Pásků, už sedí v hospodě v Jindřiši na návsi.

 Brzy jsme do této hospody dorazili i my. Na návsi byly hospody dvě. Prakticky rovnocenné. Pro pivo a občerstvení jsme si museli chodit k pultu, protože hospoda byla bez obsluhy. Čepovala tu paní s dcerou a byly velmi ochotné. Jen nebyly zvyklé na takový nával. Když dorazila ještě další cyklistická skupina, bylo jasné, že musíme jet dál. A to jsem se objednaných topinek ani nedočkal. I na nakládaný hermelín se čekalo půl hodiny.
 Museli jsme vyšlapat kopec nad Jindřiš. Maruška kousek tlačila. Kamili a Lukáš se Zuzankou se rozhodli, že pojedou do Lomů u Kunžaku vláčkem, takže se naše výprava rozdrobila. Naše trasa vedla přes Blažejov, kde jsme odbočili na Hospříz a dále na cyklostezku směrem ke Krvavému rybníku. Provoz tu byl minimální. Protože u rybníka se čekalo na ostatní, využil jsem volné chvíle a vyrazil odlovit kešku Protržená hráz. Na kole jsem projel kus lesa a pokračoval pěšky po hrázi až k úkrytu. Zrovna když jsem logoval, projížděl okolo vláček. Koukal jsem, zda uvidím Kamila nebo Lukáše, ale neměl jsem štěstí. Zbytek cyklovýpravy už v tu dobu stál u trati u střížovického nádraží a byl úspěšnější. Mohl kamarádům zamávat.
 Sedl jsem na kolo a rychle šlapal, abych se dostal zase do pelotonu. Projel jsem Střížovice a zde jsem v kopci dohonil aspoň Kozlovi. O kus dál už stáli i ostatní. Pokračovali jsem na Budkov a dostali se na silnici Kunžak – Strmilov. Odtud to bylo do campu jen kousek. Všichni tam zamířili. Jen já s Maruškou se ještě vydal na odlov dalších kešek z bunkrové série. Byla to ale velmi úmorná činnost, protože sluníčko pálilo a k některým skrýším jsem se musel prodírat přes pole řepky a skrz vzrostlé kopřivy.
 Když jsme dorazili k naší chatce, ostatní už se koupali v Komorníku a užívali si teploučké vody. Otík její teplotu měřil u hladiny (24C) i u dna (22C). Aby se nemusel ke dnu potápět, držel teploměr mezi prsty u nohou, a tak si nejsem jist, zda měření nebylo ovlivněno jeho tělesnou teplotou.

My si museli nejprve natočit pivo, protože jsme byli značně dehydratovaní. Ještě jsme také museli zaplatit paní provozní veškeré poplatky. Za parkování auta 175 Kč, místnímu úřadu 154 Kč a zálohu na elektřinu 100 Kč. Nakoupil jsem další žetony do sprchy, takže jsme se mohli večer osprchovat. Díky manželce jsem zjistil, že ženy mají v umývárce daleko luxusnější sprchu, a tak jsme šli tam. Vhodili jsme žeton a snažili se naladit teplotu vody. Nejprve tekla ledová, pak horká, pak se nějak ustálila na přijatelném stupni. Rychle jsme se namydlili a Maruška se i opláchla. Pak vylezla ze sprchového koutu, kam jsem si pro změnu zalezl já. Jenže manželka si pustila vodu v umyvadle, čímž poklesl tlak v systému a ze sprchové růžice už ani nekáplo. Než byl uzavřen kohoutek u umyvadla, vypršel mi čas (3 minuty) a bylo po sprchování. Musel jsem ze sebe mýdlo opláchnout právě v tom umyvadle.
Paní provozní asi čula nějaký problém, a tak nám přišla dát školení, jak se správně osprchovat. Vhodila do krabičky na stěně žeton, voda začala téci, ale než se paní provozní podařilo pomocí kulového ventilu na potrubí nastavit teplotu vody, přišla Blanka a u kohoutku na vnější straně budovy si začala napouštět kanystr. Sprcha opět zůstala na suchu a vzápětí uplynuly i 3 minuty, takže školení dopadlo fiaskem. Provozní se nám velice omlouvala a problém se sprchováním vysvětlovala tím, že jsme v lese. Mávnul jsem nad tím rukou a šel do rybníka.
Rady volal, že už je u Jihlavy a míří k nám. Pak se na několik hodin odmlčel. Otíkovi to nedalo a zavolal mu zpět, aby se ujistil, že to bylo určitě u Jihlavy a ne u Ilavy. Krupovi už ale byli tou dobou u campu Komorník a za chvíli i mezi námi. Přijeli v plné sestavě. Z auta vystoupil Rady, Kača i malá Eliška. Ta od loňska dost vyrostla, ale její lehký úsměv byl stále stejný.
Zbytek večera jsme proseděli u ohně.Opékali jsme špekáčky a kecali. Sud piva Harrach z Velkého Meziříčí už došel a musel být naražen další. Tentokrát Patriot z pivovaru Janáček v Uherském Brodu.
Vzpomínali jsme na předešlé vodácké výpravy a probírali i vybavení chatek. Zjistil jsem například, že Pásci mají v chatce tekoucí vodu. Holt lepší společnost. Pásci a Kahánci totiž mají chatky až ve vilové čtvrti za mostkem. Pásci ale musí spát v patře, takže při rychlých akcích prý sjíždí Lída dolů po požárnické tyči. Má prý na to speciální punčochy, které Radovan rád zespodu fotí a při tom využívá zoomu.
Otík odeslal pomocí MMS jednu z fotek ratmírovského penzionu Jemnostpánovi a Pivošovi s tím, že je zdravíme z Trogiru. Jemnostpán se hned ozval, že je mu divné, že v Trogiru mají na slunečnících reklamy na pivo Kozel a že neslyšel o tom, že by se tam toto pivo čepovalo. Pozorný kluk. Pivoš se neozval vůbec. Dle pozdějších informací se prý s Jemnostpánem ožrali tak, že Pivoš dokonce blinkal. Na Trogir asi neměl ani pomyšlení.