18. 6. 2012 - pondělí

 Opět jsem se vzbudil brzy ráno. Už před šestou hodinou. Měl jsem aspoň dost času, abych došel na záchod. Je to přeci jen lán světa. Po snídani jsem se zašel podívat na molo k vodě. Byla teplá. Neodolal jsem a zaplaval si. Pak jsem vzal knížku (samozřejmě elektronickou), ležel na vyhřátých prknech mola a četl si. Naprostá pohoda.
 Na výlet na lodičky jsme jeli okolo půl jedenácté, tak abychom byli v celou v Horním Žďáru. Do auta jsme měli vzít Zdeňka s Matýskem. Pak se to změnilo a měl s námi jet Otík. Pak se to zase změnilo a my měli naložit Kozla s Jarouškem. Ti ale nastoupili k Páskům. Už jsem na další pokyny nečekal a jeli jsme s Maruškou sami.
Pan Hloušek ze suchdolské půjčovny Tramp už byl na místě. Na vleku přivezl sedm červených plastových kanoí. Složili jsme je a já dostal logistický úkol - přesun aut dolů po proudu. Zorganizoval jsem přejezd pěti automobily k Fähnrichovu mlýnu s tím, že čtyři tam zůstanou a jedním se vrátíme zpět. Mapu jsem měl nastudovanou, ale odbočku jsem stejně netrefil. Za Stráží nad Nežárkou jsme se museli otočit, zajet k benzince a až od ní dolů k mlýnu. Čtyři auta tu zůstala a naší Kiou jsme se vrátili do Žďáru.
 Lodě již byly připravené, zbývalo je jen spustit na vodu. Od včerejška ale hladina v řece poklesla. Možná i o 10 cm.

 Osádky lodí:
 Otík, Zdeněk a Matyáš
 Radovan, Pepík a Lída
 Kozel, Jaroušek
 Kamil, Eva a Adam s Kačenkou
 Pepa, Maruška
 Lukáš, Rosťa a Zuzanka
 Rady, Kača a Eliška
 
Postupně jsme nasedli do kanoí a vyrazili na 12 km pouť po Nežárce. Zprvu jsme si byli jisti, kterým směrem řeka teče. Ale protože se jednalo o naprostý olej a vítr hnal vlnky proti nám, začínali jsme pochybovat. Otík se začal obávat, abychom nepřijeli k jezu odspodu. Polilo mě horko. Co když opravdu nejedem správným směrem? Nechtěl bych tu tupou pádlovačku absolvovat zase zpět. Naštěstí jsme k jezu přijeli shora.

 Jezů bylo po trase několik. Napočítal jsem jich devět. Většinou přes ně netekla žádná voda nebo jen minimum. Jen asi tři se daly sjet, ale za cenu těžkého drhnutí.
 Po 2,5 km pádlování jsme zakotvili u jezu nad hospodou U černého čápa v Horní Lhotě. Na to, že dědinka to byla malá, restaurace byla více než luxusní. Členitá, plná terásek, s posečenými trávníčky, upraveným okolím a pod stříškou byla dokonce kuželna. Sedli jsme k venkovním stolkům, objednali si česnečku a pivo nebo kofolu.
Po občerstvení jsme vyrazili na další cestu. Nežárka stále netekla. Jeli jsme tedy od jezu k jezu po olejích, jezy jsme stahovali a pak někdy i několik set metrů táhli lodě dál korytem, protože pod splavem netekla žádná voda. Jednou jsme se dokonce museli prodírat hustou džunglí rákosu a bedlivě se držet ztrácející se stružky vody.
Díky těmto překážkám a nevyrovnané síle posádek lodí jsme se courali se značnými rozsetupy. Výhodu měl Radovan, který měl sice na háčku Pepíka, ale když potřeboval zrychlit, zavelel: „Přidat plyn,“ pádla se chopila Lída a už uháněli s větrem o závod.
Dívky zase oslňovaly svým půvabem. Zuzanka měla na sobě trikot, který prý zdědila po Romaně. Byl v pastelových barvách – růžové a zelené a doplněn byl kšiltovkou se zástěrkou chránící zátylek před přehřátím. Škoda, že jsem jej nikdy na Romaně neviděl.
Vedro bylo téměř nesnesitelné. Okolo 30C. Ještě že byl aspoň vítr. Ten se naštěstí stočil tak, že nám foukal do zad a my s ním nemuseli bojovat. Pomalu jsme pádlovali po řece a posouvali se kilometr za kilometrem k cíli naší cesty. Ke konci už jsem nevěděl, jak si sednout. Tvrdá prkenná sedačka mě tlačila a nohy jsem si díky příčce nemohl natáhnout. Ulevilo se mi ve chvíli, kdy jsem uviděl věž zámečku ve Stráži.
Otík už od Černého čápa jel tahem a ani na oběd nezastavil. K jezu většinou dorazil jako první, loď se Zdeňkem hbitě stáhl a upaloval dál. My museli poslušně za ním. Krátká přestávka byla až pod posledním jezem, kdy už to bylo do cíle jen asi kilometr. Rychle jsme vytáhli občerstvení. Já dostal od manželky chleba s máslem a salámem. Bylo to horké, máslo mi teklo po rukou a pak i po bradě. Až Ota mě musel upozornit, ať si utřu pusu, protože takhle se mnou nikam do hospody nepůjde.

Celou dobu mě trápilo, že jsem zapomněl z naší Kie přeložit Matyášovu autosedačku do jednoho z aut, která čekala u Fähnrichova mlýna. Ke konci cesty jsem si to dovolil opatrně oznámit Zdenálovi. Jeho reakce mě ale mile překvapila. Nedělal z toho vědu a obvinil Andreu, že za to může ona. Přitakával jsem, že přesně to jsem si myslel a byl rád, že mě neroztrhl jak hada.
Na hraně jezu u Fähnrichova mlýna jsme naše putování po Nežárce ukončili. Lodě jsme dotáhli k zaparkovaným autům. Vzápětí tu byl pan Hloušek s vlekem. Svěřil se nám, že lodě půjčuje už 20 let, ale v tomto místě ještě nebyl. Také se zajímal o to, jaká je Nežárka vlastně řeka. Normálně prý po ní nikdo nejezdí. Ani se nedivím. Její obtížnost byla méně než ZWC, spíše ZWD, kdyby takováto kategorie existovala.
Lodě jsme naložili na vlek, rozloučili se s majitelem půjčovny a Lukáš mu vrátil mobil. Tvrdil, že ho našel. Pak jsme odešli do hospody. Ochotně nás usadili ke stolkům ve dvoře. Jenže ani tady nebyli na takový nával připraveni. Hospodský občas čepoval, občas si zapisoval objednávky a pak s nimi běhal do protější budovy do kuchyně. Na jídlo jsme si museli počkat déle, než je obvyklé, ale my nikam nespěchali. Děti si hrály na písku a byly taky spokojené. Matyáše musela Kača zachraňovat, neboť náhle na houpačce visel hlavou dolů. Kača si při záchranné akci poškrábala ošklivě nohu.

Problémem bylo účtování. Pan vrchní si sedl ke stolu a chtěl s účtováním začít od kraje. Otík, který seděl uprostřed, se dožadoval toho, že on musí přece platit jako první. To jsem rázně odmítl a Otík mi se zlým pohledem začal vyhrožovat. Vyměknul jsem a ustupoval. Uložil jsem si raději hned osobní trest, že v osm musím jít spát a nesmím se zúčastnit posezení u ohně. To Otíka nadzvedlo ještě víc. Pro mě prý bude nejhorším trestem, když půjdu spát jako poslední. Už jsem raději nic neříkal. Mezitím zaplatil Rady a také my. Konečně se dostalo i na Otíka a pak i na ostatní.
Naskládali jsme se do aut. Byla plně vytížená, protože čtyři z nás měli pokračovat z Horního Žďáru naší Kiou. Ze Stráže jsem tedy jel s Radym jeho Fabií. Otík seděl na sedadle spolujezdce, já s Kačou a Eliškou vzadu. Eliška kňourala, že je jí hrozné vedro a aby tatínek pustil klimatizaci. Ta nám ale nebyla moc platná, protože Otík odmítal nasměrovat proud chladného vzduchu přes něj dozadu. Prý už i tak má knedlu v krku a nebude svoji anginózní situace dále zhoršovat.
Z Horního Žďáru jsme jeli s Maruškou sami. Zdenál s Matýskem zůstal v autě u Lukáše. Vzal si jen autosedačku. Cestou jsme se stavili nakoupit v Jindřichově Hradci a pak už upalovali do campu. Zde jsme vybalili, natáhli plavky a šli si zaplavat do Komorníka. Do vody vlezla dokonce i Maruška. To svědčí o tom, že teplota vody musela být enormní.
 Po koupeli nám vyhládlo, a tak jsme si šli opéct špekáčky. Ti co nebyli ještě dost vysportovaní, hráli nohejbal. Jednu trojici tvořili Rosťa, Maruška a Rady, druhou Lukáš, Blanka a Kamil. Druhá trojka, tuším, vyhrála. Maruška si jen stěžovala na špatně viditelné lajny a chtěla po Václavovi, aby je opravil. Ten se zděsil, že by měl vykonat nějakou manuální činnost. Ujišťoval se, zda dobře slyšel. Nakonec se uvolil, že akci „Lajny“ bude aspoň managerovat. Nějaké lidi už na to sežene.
 Děti kolem Krejčovic Adámka si rozdělaly vlastní oheň na šutru nedaleko oficiálního ohniště. Když už ale jejich hrátky přesahovaly únosnou míru, dostaly za úkol ohýnek uhasit. V tu chvíli se jako správný manager projevil pro změnu Jaroušek, který se zeptal: „Kdo jde se mnou pro vodu?“ Přihlásily se Zuzanka a Míša. Jaroušek jim podal lavórek a řekl: „Tak můžete jít spolu.“ Holčičky po chvíli přinesly trošku vody na dně lavórku. Zbytek vybryndaly cestou. Kluci vodou oheň pokropili, ale bylo to málo. Václav tedy navrhl, ať se na oheň vyčůrají. Adam, Jaroušek a Matyáš hbitě stáhli kalhoty a začali hasit. Kupodivu se k nim chtěla přidat i Zuzanka, ale byla zavčas upozorněna, že to hašení není až tak nutné.
 I když jsem měl výše zmíněný osobní trest, že nesmím k ohni a musím jít brzy spát, vydržel jsem skoro nejdýl. Dobře jsme se totiž bavili. Zvláště díky Václavovi, který se alkoholu rozhodně nebál a vyprávěl nám zajímavé historky. Třeba o jeho dětech. Proč jsou asi podobné Radovanovi? Otík ale moc nevnímal a seděl zadumán. Pak se zeptal, jak je možné, že ačkoli se Pivoš vrátil z Peru už před týdnem, tak on ještě nedostal žádný dáreček?
 Bečka z pivovaru Janáček večer došla a musela být naražena další. Tentokrát Skalák z Hrubého Rohozce. Pivo to bylo chutné, ale moc jsme si ho neužili. Jeden nejmenovaný Kozel totiž rozčepoval Rosťův půllitr a odešel si sednout k ohni. Blanka, která šla za pár minut pivo dotočit, zjistila, že kolem Otíkovy chatky je na centimetr piva a z výčepu stále volně vytéká. Půl sudu v pr…achu. Nikdo za to ale nemohl, žádný viník nebyl označen, příčiny této nehody byly objektivní a jejich náhrada bude spravedlivě rozdělena mezi všechny zúčastněné. Krom piva jsme dnes už platili dřevo (50 Kč) a lodě (360,50 Kč).
 Závěrem posezení dostala Blanka za úkol přivézt ráno čerstvé rohlíky. Je jedno zda z Kunžaku či Strmilova. Aby bylo rohlíků dost, musí si za kolo zapřáhnout vozík pro děti. Buď ten jejich nebo ještě lépe ten Kozlův, který je dimenzován na dvojčata. Otík si kromě osmi rohlíků objednal ještě pecen chleba. Vše ale musí být čerstvé a nějaké rozpečené náhražky nebudou tolerovány.