19. 6. 2011 - neděle

 Po dlouhé době jsem se vyspal. Prakticky celých osm hodin, protože jsem se vzbudil až o půl osmé. V campu byl klid, nepočítám-li Krejčovic děti, které už vesele dováděly na kolech. Také Pivoš si už chystal snídani. I já si šel uvařit čaj do kuchyňky a na stůl před chatkou si nanosil vše potřebné k jídlu. Naštěstí mě Pivoš zavčas upozornil, že ve skleničce, kterou se chystám osladit čaj není med, ale hořčice.
 Vyhnal jsem obě děti z postele a doporučil jim teple se obléct, protože venku bylo dost chladno. Sice už nepršelo, ale bylo stále zataženo.
 Otík se objevil před chatkou s megafonem a spustil sirénu. Po tomto výstražném signálu následoval budíček a vyhlášení dnešního programu.  

 Pak už bez megafonu si stěžoval, že se vůbec nevyspal, protože nemohl najít svůj oblíbený polštářek, kterému říká Mycáček. Andrea si myslela, že se jedná o příslušenství chatky. Otík ho nikdy nepovléká a polštářek ležel jen tak na horní posteli. Andrea si tedy Mycáčka vzala pro Matýska. Díky tomuto omylu Otík prožil hroznou noc, v níž se mu prý zdálo o Radovanovi.

 Na cyklovýlet se mělo vyjíždět v deset hodin a čas byl kupodivu dodržen. Než jsem se ale vypravil, byli už všichni pryč. Naštěstí plánovaná trasa vedla prvních pět kilometrů do kopce, takže jsem ostatní je dohnal už po několika stech metrech. Bylo to ale v místech, kde byla ukryta keška a já musel zastavit, abych ji odlovil. Zespodu po silnici přiejlo auto,  minulo mě, a vzápětí zastavilo u posledního z pelotonu cyklistů. Ten se všemožně snažil, aby auto zastavil. Neviděl jsem přesně, kdo to je. Ale ten cyklista po několika slovech, které prohodil s řidičem, posadil kolo nahoru na střechu vozu, upevnil je v nosiči kol a s výkřikem: „Teď je převezeme!“ skočil na místo spolujezdce. Auto mi pak zmizelo za zatáčkou. Až při večerním posezení jsem se dozvěděl, že to byl Otík. Zastavil auto, v němž mířila Romana pro Václava na nádraží. Ota se tímto manévrem bleskově propracoval z posledního místa na první. Pivoš říkal, že si měl vylézt do sedla na střeše vozu a odtud koučovat celý peloton megafonem. Jeho poznámka mi připomněla komedii s panem účetním Fantoccim.
Musím zmínit, že výše zmíněná keška nebyla jedinou na trase, ale že ze Starého do Nového  Města nad Metují je podél silnice po cca 300 m ukryto 100 keší. Já začal odlov od té poslední a dokud jsme se pohybovali po trase, tak jsem odlovil jen v první fázi 20 keší. To jsem už projel Jestřebí a Sendraž. Zde jsem musel zavolat Marušce, kam mám jet dál. Zjistil jsem, že oni už jsou u rozhledny, která se tyčila na kopci za vesnicí. Vydal jsem se tam. Než jsem se ale vyhrabal až nahoru, začalo pršet. A to dost silně. Musel jsem zastavit a z batohu vytáhnout nepromokavou bundu. Nadával jsem jako špaček.
 Část výpravy stála v lese a skrývala se pod stromy, část už se vrátila do vesnice a schovalal se pod přístřeškem u hospody. Když déšť ustal, vystoupal jsem po 150 schodech na rozhlednu. Výhled byl nádherný. Bylo vidět několik údolí – Rezecké, Klopotovské a Pekelské. Za nimi Rozkoš a roviny směrem k Hradci. Na druhé straně pak Orlické hory. Otík zespodu hulákal, kam že jdou mraky a jestli bude ještě pršet. Potěšit jsem ho nemohl. Za předchozí deštivou frontou se už hnala další.
 Od rozhledny jsem sjeli zpět do Sendraže, kde se výprava zformovala a pokračovala na Mezilesí. Opět jsem zaostal, neboť jsem pokračoval v odlovu kešek. Až v Mezilesí jsme uhnuli z keškové trasy a po úzké silničce se dostali k ohradě s kozama, muflonama a pštrosy emu. Museli jsme zastavit. Už kvůli dětem.
 Další cesta nás přivedla k Rokoli. To je poutní mariánské místo, takže i zde jsme zastavili, abychom se napili ze zázračného pramene a vyfotili se u malého kostelíka. Opět jsem zapnul GPS a zjistil, že kešek je v okolí spousta. Vrátili jsme se na výše zmíněnou trasu plnou pokladů. Tentokrát jsem zaostal definitivně. Ještě že mi Petra zavolala, že Otík změnil plánovanou trasu. Zalekl se kopce do Nového Hrádku a rozhodl, že sjedeme přímo do Pekla podél říčky Olešenky. Mám prý odbočit doleva ještě před cedulí Okres Náchod, a to na silnici, u níž stojí mapa. Byl jsem rád, že mi to popsala tak podrobně, protože křižovatka tu byla složitá a stačila jediná chybička a ocitl jsem se v Polsku.
 Podél Olešenky se jelo úplně v pohodě. Asi šest až sedm kilometrů jsem jel stále z kopce a nemusel skoro šlápnout. Kilometr před Peklem jsem konečně někoho dohnal. Byli to Krejčovi, kteří tlačili kola, protože Adámek píchnul.
 Poseděli jsme u stánku s občerstvením. Dali jsme si gulášovku a langoše a pak jsme pokračovali dál směrem na Nové Město. Většina výpravy zamířila do centra na prohlídku zámeckých zahrad. Naše rodina ale sjela mezi zahrádkami k Metuji a přes mostek do campu. Uložili jsme kola, převlékli se a šli do města pěšky. Zvolil jsem cestu po schodech pod hradbami. Jsou tu krásné skály. Simča ani Peťa neodolaly, aby po nich nelezly.
 Ulicí Na Zadomí jsme dorazili na náměstí. Hrála tu dechová kapela složená z nějakých mládežníků a hráli moc pěkně. Před pódiem stál poměrně slušný počet lidí, kteří poslouchali. Náhle z těch diváků jeden vystoupil a vyrazil ke mně. Pozdravil a začal na mě mluvit. Už už jsem mu chtěl říct, že to musí být nějaký omyl, když v tom jsem si uvědomil, že je to Vojta Korotvička, s nímž jsem chodil na vysokou. Vím, že je z Dobrušky, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že ho tady potkám. Prý je tu u sestřenice na návštěvě. Chvilku jsme pokecali a ani se spolu nevyfotili. Kdo ví, kdy ho zase uvidím.
 Nalezli jsem kešku na protější straně náměstí nedaleko sochy zakladatele města Jana černčiského z Kácova. Koukli jsme do středověkého rezervoáruna vodu a pak s holkama prošli zámecký park a prohlédli si sochy služebnictva od Matyáše Bernarda Brauna. Ani jsme si nevšimli, že z věže mávají někteří členové výpravy.
 Courali jsme se městem zase zpět do campu. Tam probíhaly obvyklé podvečerní rituály. Přípravy večeře, sprchy atd. Jen Pivoš, aby dostál nápisu na své ceduli Caffébar Mgr Pivoše Tichovského (nechápu, proč Pivoš má na ceduli titul a já ne), musel ještě připravovat kávičku pro jednotlivé zájemce. Za tímto účelem si přivezl malý presovač. Nevěřili byste, jak byl Pivoš u přítomných dam oblíbený.
 Navečer přijely i Matička se Sirénkou a nastěhovaly se do chatky č. 12, tedy k Pivošovi. Navíc přivezly i inženýra králíka, kterého si Pivoš i Otík chodili zálibně prohlížet. Občas ho i cvičně obkládali cibulí a česnekem.
 Počasí bylo stále nejisté, takže jsme večer raději seděli pod párty stanem. Popíjela se – nebo spíše nepopíjela – Radovanova hruškovice, kterou Pivoš překřtil na Fukushima Daichii. O trochu větší úspěch měl náš calvados s vylouhovaným medem. Tomu Pivoš říkal Dukovany Daichii. Témata hovoru byly různé. Znovu se probírala Otíkova závislost na Micáčkovi, když vtom se zvedla Lída, převrhla stůl a s ním na druhé straně sedícího Pivoše a Radyho. Ti se vzápětí váleli v trávě až u plotu. Proč to Lída udělala, se do dnešního dne nevysvětlilo.
 Otík se ještě dožadoval toho, že musím v závěrečné statistice zavést novou kolonku, pro počet lidí s rovnátkama. Ptal jsem se koho má konkrétně na mysli. Zatím jsem si nikoho nevšiml. Překvapilo mě, když Ota jmenoval i lidi jen o pár let mladší než jsem já. Dosud jsem si myslel, že v tomto věku jde o to, mít vůbec nějaké zuby. Rovnat je, mi připadá už dost zbytečné.