19. 6. 2012 - úterý

 Po ránu jsem byl trochu potrénovat. Proběhl jsem se po cestě ke Kunžaku a pak kus po protějším břehu. Chaty jsou prakticky kolem celého rybníka. Po tréninku jsem se šel osprchovat. S obavami jsem vhodil žeton do přístroje. Voda po včerejším zásahu majitele campu tekla pod tlakem. Jenže opět nejprve ledová, pak vařící. Než jsem ji našteloval, uběhla spouta času, takže na samotné osprchování mi zbylo jen pár sekund.
 Těsně před desátou hodinou jsme vyrazili na kolech do Kunžaku. Zde byla krátká pauza, abychom zformovali útvar a Otík doplnil zásoby. Blanka totiž žádné rohlíky nedodala a také Lída si bez jasných pokynů netroufla Otovi něco koupit. Co kdyby už měl nějaké rohlíky od Bužků? Co by dělal s dalšíma dvěma?
Čekal nás asi dvoukilometrový úsek po státní silnici do Lomů na nádraží. Kolem nás se hnala rychlá auta i obrovské kamiony. Nic příjemného. Náhle koukám, že Blanka stojí na silnici a telefonuje. „Co ta blondýna blbne?“ říkal jsem si. Až když jsem k ní dojel, bylo jasno. Píchla zadní kolo a sháněla pomoc. Blanka měla náhradní duši, a tak jsme ji rychle vyměnili. Jenže po usazení kola do patek, se nechtělo volně točit. Nebylo mi jasné proč. Naštěstí už tu byl Lukáš s autem, a tak jsme kolo dali na nosič a valili na nádraží. Až tam Rosťa odhalil příčinu netočivosti zadního kola. Technické podrobnosti nemá cenu uvádět.
 I přes to zdržení s defektem, jsme měli do odjezdu vlaku dost času. Mohl jsem si odskočit i otřít umazané ruce. Překvapilo mě, že mi Maruška podala vlhčený ubrousek, který vytáhla odkudsi z kapsičky. A to mi ráno tvrdila, že si nic nepoveze, že nic nepotřebuje. Přesto měla i takovéto vybavení.
 Vláček byl tvořen zelenou dieselovou mašinkou, dvěma osobními vagony a jedním nákladním pro přepravu kol. Ta jsme začali okamžitě nakládat. Václav nosil všechna kola, která na nádraží viděl. Když jsme pak odjížděli, stála na perónu nějaká maminka se dvěma holčičkama, které plakaly. Asi se jim ztratily bicykly.

 Přeprava nebyla drahá. Průvodčí si účtoval za dospělého 16 Kč, za kolo 20. Cesta vláčkem ubíhala rychle. Projížděli jsme známými zastávkami. Senotínem, Hůrkami, Kaprounem, Albeří a zastavili v Nové Bystřici.
 V Bystřici jsme se vybatolili z vlaku, osedlali kola a vyrazili směrem na Albeř. Hned po startu ale Ota zazmatkoval a v rychlém sledu provedl několik manévrů, což rozhodilo Radovana jedoucího za ním. Ten havaroval a odřel se, protože už se nestihl vycvaknout.
 Na nádraží v Albeři jsme museli krátce zastavit, abychom si pohladili bílého ponyho. Pak už jsme uháněli k rybníku Osika. U prvního bufetu ve zdejším campu byla přestávka na občerstvení. Zdrželi jsme se tu poměrně dlouho. Otík koupil pár bonbonů a rozdával je dětem. Ty na něj pak ukazovaly maminkám se slovy, že bonbon dostaly od té hodné tety.
 Od Osiky jsme jeli po silnici směrem na Klenovou. Odtud jsme pokračovali dalších pět kilometrů do Rožnova. Od naší poslední návštěvy se to zde hodně změnilo. Z polorozpadlých budov, které snad byly kdysi zámečkem, ale spíš JZD, je vystavěn penzion s wellnes centrem. Za penzionem jsou obrovské výběhy pro bizony. Toto zvíře má zdejší areál i ve znaku.

 V  zahrádce oplocené kamennou zídkou jsme si odpočali a občerstvili se. Pivem, nanuky a klobásami. Dokonce jsme si mohli i zdřímnout. Jen děti dováděly na trampolíně. Jareček to vydržel celou hodinu a půl. Když se pak velelo k odjezdu, byl celý rudý a zplavený. Na jeho další cyklistický výkon to ale nemělo vůbec žádný dopad. Naopak. Řekl bych, že ho trénink na trampolíně nakopl.

 Z Rožnova jsme jeli přes kopec směrem na Zvůli. Místo do campu jsme ale odbočili doleva ke Kunžaku. Několik kilometrů jsme jeli z kopce dolů a samotný dojezd do Kunžaku byl už tak strmý, že pro děti bylo problémem to ubrzdit. Již známou trasou kolem Komorníka jsme se vrátili k našim chatičkám. Čekalo nás koupání. Dokonce jsem vyzkoušel i šlapadlo. Otíkovi se ale zdálo, že šlapadlo jde ztuha. Vzal tedy WD spray a všechna ložiska a čepy promazal. Pak lehce šlapal do pedálů a projížděl se po klidné hladině s půllitrem piva v ruce.

 Zdenál zatím provedl výměnu ledničky. Ta jeho mrazila takovým způsobem, že všechno v ní uložené bylo zmrzlé na kost. Vyměnil ji tedy s chladničkou z chatky č. 6, která zůstala volná.
 Jak jsem již psal výše, v podvečer byla hladina rybníka jako zrcadlo a krásně se v ní odrážely okolní lesy. Ležel jsem na molu a užíval si tu pohodu. Trochu mě rušili hráči nohejbalu, kteří po zápasu naskákali do vody, aby ze sebe smyli pot. Ale dalo se to přestát. Pak se ovšem přikolébal Otík. Vvracel se ze záchodu. Se slovy, že si jde umýt zadek se začal svlékat. Veškerá romantika skončila. Zvedl jsem se a šel něco dělat.
 Zbytek večera se ale Ota pochlapil. Vytáhl z chatky obří plynový vařič a několik hodin nám smažil topinky. Zároveň se projevil i jako odborník přes domácnost. To když Rosťovi poradil, že fleky od smůly vyčistí nejlépe perchloretylenem. Ženským spadla brada. O takovém prášku nikdy neslyšely. Otík je poučil, že v dobrých drogeriích jej určitě mají. Andrea zrovna odcházela kojit a Otík za ní ještě volal, aby neprochladla a nesrazilo se jí mléko. Andrea nad tím jen kroutila hlavou a Blanka dodala, že v době, kdy kojila ona, chodila i do sauny. A mléko se jí nesrazilo. Tomu Otík odmítal věřit a nechápal, že některé matky jsou až tak nezodpovědné.

 Posezení u ohně nám každý večer znepříjemňoval vítr. Ne že by byl silný, ale jak se točil, hnal kouř hned na jednu, hned na druhou stranu. Dnes tomu nebylo jinak. Ale vítr si za svůj cíl vybral Romanu. Ať si sedla kamkoli, kouř šel jejím směrem. Vedle Romany za chvíli nechtěl nikdo sedět. Ta chudák celý večer proslzela. Někdy i smíchy, protože bylo opět veselo. Zaperlil Radovan, který z nějakého meteorologického serveru vyčetl, že dnes nás minul zvláštní bouřkový útvar zvaný mozzarella. To se nám vůbec nezdálo, ale Radovan trval na svém. Prý se tak opravdu ten útvar jmenuje a formuje se nad Alpami. Na mobilu se hned připojil k internetu, aby nám dokázal, že tomu tak opravdu je. Když se konečně proklikal na příslušný server, musel svůj výrok trochu poopravit. Útvar se sice zformoval nad Alpami, ale nejmenoval se mozzarella, nýbrž multicela. Smáli jsme se tomu hodně dlouho a někdo poznamenal: „Ještě, že tu nebyla Lída.“ Ta totiž k ohni dnes vůbec nedorazila a usnula brzy večer.
 Další vtipný výstup začal Rady, když dotáhl na spálení několik kusů rozbité postele. Prý včera s Kačou prožili divokou noc a tohle jsou následky. Prkna začal házet do ohně. Došlo i na část, která vypadala jako obrovský příložník. Asi tak 2 x 1 m. Vyslovili jsme pochybnost, zda je to opravdu část postele. Možná to byl opravdu příložník, který tu včera zapomněli geometři při vyměřování pozemku. Otík velel, že se příložník musí z ohně okamžitě vytáhnout. Rady oponoval, že příložník je od slova přiložit a trval na tom, že musí být přiložen do ohně. A bylo po příložníku.
 Kupodivu jsme se dnes večer dožili i Havlíčka. Jak poznamenal Radovan, dříve se Havlíček zpíval někde v půlce pařby. Dnes je problém se ho vůbec dočkat. A když už, tak dáme ztěží dohromady slova. Nějak jsme to ale nakonec odzpívali. Bylo nás stejně jen sedm, kteří vydrželi až do půlnoc (jak říkávala naše Marťa). Jména těchto hrdinů budiž zaznamenána: Otík, Romana, Maruška, Radovan, Kozel, Václav a já. (Nutno dodat, že Václav s Romanou jen procházeli okolo do umývárky a zpívat jsem je moc neslyšel.)