2. 7. 2017 - neděle
 |
Vzbudil jsem se, když do oken padlo první světlo a zjistil, že dveře do chatky a do našeho pokoje jsou doširoka otevřené, jelikož nikdo nevytáhl prodlužovací šňůru od výčepu ze zásuvky a tudíž dveře nejdou zavřít. Asi už ke konci včerejšího posezení nikdo neměl sílu.
Již od večera pršelo, takže nebylo kam spěchat. Mohl jsem se v klidu pustit do přípravy snídaně. Vařič jsme si ale nevzali, ačkoli Maruška chtěla. Ale táhnout další kufřík s tlakovou lahví jsem odmítl. Teď se mi to vymstilo. Uvařit vodu na čaj byl problém. Varná konvice na kuchyňce nebyla nejrychlejší. Páskovi mají svoji varnou konvici, i když Otík v posledním mailu, který přišel před dovolenou, konvice zakazoval. Jističe jsou prý slabé a takový odběr neutáhnou. Ukázalo se, že utáhnou. Takže Páskovi mají varnou konvici, ostatní mají vařiče a já musím chodit na kuchyňku. Tím mám ale přehled, co je tam každý den nového – a je to zajímavé.
Než se tedy ohřála voda, šel jsem si dát sprchu. Bohužel pouze ledovou vodou, protože jsem napoprvé nepřišel na to, jak nastartovat tu teplou.
Déšť nakonec ustal, a tak jsme přece jen vyrazili na cyklistickou vyjížďku. Trasa vedla přes Peklo, pak podél Olešenky do Rokole, dále na Mezilesí, Sendraž, Jestřebí a zpět do kempu. Celkem asi 24 km. Odjezd byl naplánován na 11. hodinu.
Už po prvních sedmi kilometrech jsme se museli občerstvit u stánku v Pekle. Stejně jako v kempu jsem ani tady nepozoroval žádnou změnu. Vše fungovalo stejně jako před šesti lety. Dali jsme si pivo, párek v rohlíku a Inka rakvičku. Matička si už zde stěžovala, že má od sedla otlačený zadek. A nejen ten. Další podrobnosti mi odmítla sdělit. A zatímco Kamil všem vysvětloval jak používat mobilní aplikaci na posílání pohledů z dovolené, sepsal jsem si všechny účastníky KD:
Otíci – Jolana, Otík + 2 psi (Mia a Šelma!)
Pepáci – Maruška, Pepa J.
Pásci – Lída, Radovan, Hanička, Pepík
Pivoš – Pivoš
Matička a Jura
Staňci – Vlasta, Pavel, Eliška, Vojta
Vaňci – Táňa, Zdeněk
Hanisi – Inka, Hanis, Klárka, Kiki
Kahánci – Romča, Václav, Anička, Miki
Krupátka – Kača, Rady, princezna Eliška
Krejčovi – Kamil, Adámek, Kačka
Skřečci – Katka, Lukáš, Zuzanka, Bája
Bárti – Ivana, Radim, Barborka
Bobasjuci – Lenka, Bob, Adélka, Adam
Kozli – Eva, Kozel, Jaroušek, Ivanka, Adélka
Lenka a Mexičan Alex
Napočítal jsem celkem 49 lidí, což není rekord, ale i tak je to dost.
Pokračovali jsme proti proudu Olešenky dalších sedm kilometrů do Rokole. Peloton se značně roztáhl. Hanisovi a Pásky jsem od Pekla neviděl. Vydali se nějakou delší cestou, aby najeli kilometry. Haničku sice někde cestou ztratili, ale ta se naštěstí dokázala vrátit do kempu sama. Rodiče si prý ani nevšimli, že už s nimi nejede. Václava jsem také neviděl. Ten se vrátil do kempu hned z Pekla a věnoval se manažerským povinnostem. Neviděl jsem ani Zdeňka. Ten se někde cestou ztratil. Nechápu, jak se mohl ztratit na cestě, která vede stále podél řeky, ale možné je všechno.
V Rokoli jsme dali další občerstvovací přestávku. Tentokrát z vlastních zásob. A zatímco jsme je konzumovali, sledovali jsme, jak pán s paní nosí do nedaleko zaparkovaného Jeepu jeden kanystr vody za druhým. Kanystry plnili přímo ze zázračného pramene, který tu pod mariánskou kaplí vyvěrá. Asi je u nich voda drahá, říkal jsem si. Nebo ji jezdí prodávat do Polska. Nějak si na ten teréňák vydělat museli.
Cestou do Mezilesí jsme projeli Bydlo a Dupačku a na chvíli se zastavili u farmy zvířat. Za plotem se tu pásly ovce a pobíhali pštrosi. Zvláště mě zaujala čtyřrohá ovce Jákobova. Popojeli jsme dál asi kilometr a v Mezilesí sedli do Hospody Pod kaštanem. Obsluhovala a vařila tu jen jedna paní, ale vše bylo hotovo velmi rychle a ještě s úsměvem. První dvě polévky sice nekompromisně zabavil Otík, ale na to jsme zvyklí. Ostatně na nás ostatní se dostalo vzápětí. Krom polévky měl Otík na jídlo ještě smažák. A nebyl by to on, kdyby opět neměl nějakou výjimku. Dostal dvojitou porci bez jakéhokoli příplatku.
Po jídle už zbývalo vyjet poslední stoupání a pak následoval dlouhý sjezd přes Sendraž a Jestřebí až ke kempu. Zde už nás vítali Kozli, kteří dorazili před chvílí a pro svůj pobyt si vybrali druhou polovinu naší chatky. Trochu jsem se obával velkého ruchu, ale musím říct, že jsem byl mile překvapen, jak byli tišší, spořádaní a milí.
Na sprchu se stála fronta. Na dlouho někdo zablokoval jednu ze dvou kabinek. Mám podezření, že to byly opět Kiki a Miki. Než na mě přišla řada, obešel jsem zatím s Lukášem tři nedaleké keše – Husovu lípu, Dub letní a Pavlátovu louku.
Zbytek odpoledne jsme seděli na židličkách mezi chatkami a konzumovali pivo a rum. Zájemcům jsem vysvětlil, jak je to prima logovat si vypitá piva v aplikaci Untappd, takže si ji spousta KáDéčkářů nainstalovalo taky. Následovalo mohutné logování vypitých piv a vyhledávání přátel v této aplikaci. Wi-fi byla v následující hodině naprosto nepoužitelná.
Večer jsme jako obvykle seděli u ohně. Byla pohoda rušená jen duněním popelnic, které dětem sloužily jako branky na fotbal. Adámek se Zuzkou se pro změnu předháněli, kdo dřív nalezne a dotkne se určité osoby. Ta pak musela zadat osobu další, takže ti dva se zabavili na celý večer.
Marušce jsem musel vytáhnout poslední dva stehy, které měla na zádech po vyříznutí mateřského znaménka. Plně jsem se na tuto činnost soustředil, protože jsem ji ještě nikdy nedělal, když v tom Kozel či Pivoš začali vedle stěhovat nábytek. Málem jsem vrazil manželce nůžky do zad, jak jsem se lekl.
Z množství různých historek vyprávěných u ohně mi v hlavě uvízla ta, v níž Otík popisoval Matějův let do Osla za pouhých 140 Kč. Protože tam letěl s kamarády jen na otočku, neměli žádná zavazadla a tím se stali velmi podezřelými. Hned po příletu do norského hlavního města byli odvedeni stranou a podrobeni důkladné osobní prohlídce, která prý trvala šest hodin. Na prohlídku města jim tak zbyly pouhé dvě hodiny.
Vzbudil jsem se, když do oken padlo první světlo a zjistil, že dveře do chatky a do našeho pokoje jsou doširoka otevřené, jelikož nikdo nevytáhl prodlužovací šňůru od výčepu ze zásuvky a tudíž dveře nejdou zavřít. Asi už ke konci včerejšího posezení nikdo neměl sílu.
Již od večera pršelo, takže nebylo kam spěchat. Mohl jsem se v klidu pustit do přípravy snídaně. Vařič jsme si ale nevzali, ačkoli Maruška chtěla. Ale táhnout další kufřík s tlakovou lahví jsem odmítl. Teď se mi to vymstilo. Uvařit vodu na čaj byl problém. Varná konvice na kuchyňce nebyla nejrychlejší. Páskovi mají svoji varnou konvici, i když Otík v posledním mailu, který přišel před dovolenou, konvice zakazoval. Jističe jsou prý slabé a takový odběr neutáhnou. Ukázalo se, že utáhnou. Takže Páskovi mají varnou konvici, ostatní mají vařiče a já musím chodit na kuchyňku. Tím mám ale přehled, co je tam každý den nového – a je to zajímavé.
Než se tedy ohřála voda, šel jsem si dát sprchu. Bohužel pouze ledovou vodou, protože jsem napoprvé nepřišel na to, jak nastartovat tu teplou.
Déšť nakonec ustal, a tak jsme přece jen vyrazili na cyklistickou vyjížďku. Trasa vedla přes Peklo, pak podél Olešenky do Rokole, dále na Mezilesí, Sendraž, Jestřebí a zpět do kempu. Celkem asi 24 km. Odjezd byl naplánován na 11. hodinu.
Už po prvních sedmi kilometrech jsme se museli občerstvit u stánku v Pekle. Stejně jako v kempu jsem ani tady nepozoroval žádnou změnu. Vše fungovalo stejně jako před šesti lety. Dali jsme si pivo, párek v rohlíku a Inka rakvičku. Matička si už zde stěžovala, že má od sedla otlačený zadek. A nejen ten. Další podrobnosti mi odmítla sdělit. A zatímco Kamil všem vysvětloval jak používat mobilní aplikaci na posílání pohledů z dovolené, sepsal jsem si všechny účastníky KD:
Otíci – Jolana, Otík + 2 psi (Mia a Šelma!)
Pepáci – Maruška, Pepa J.
Pásci – Lída, Radovan, Hanička, Pepík
Pivoš – Pivoš
Matička a Jura
Staňci – Vlasta, Pavel, Eliška, Vojta
Vaňci – Táňa, Zdeněk
Hanisi – Inka, Hanis, Klárka, Kiki
Kahánci – Romča, Václav, Anička, Miki
Krupátka – Kača, Rady, princezna Eliška
Krejčovi – Kamil, Adámek, Kačka
Skřečci – Katka, Lukáš, Zuzanka, Bája
Bárti – Ivana, Radim, Barborka
Bobasjuci – Lenka, Bob, Adélka, Adam
Kozli – Eva, Kozel, Jaroušek, Ivanka, Adélka
Lenka a Mexičan Alex
Napočítal jsem celkem 49 lidí, což není rekord, ale i tak je to dost.
Pokračovali jsme proti proudu Olešenky dalších sedm kilometrů do Rokole. Peloton se značně roztáhl. Hanisovi a Pásky jsem od Pekla neviděl. Vydali se nějakou delší cestou, aby najeli kilometry. Haničku sice někde cestou ztratili, ale ta se naštěstí dokázala vrátit do kempu sama. Rodiče si prý ani nevšimli, že už s nimi nejede. Václava jsem také neviděl. Ten se vrátil do kempu hned z Pekla a věnoval se manažerským povinnostem. Neviděl jsem ani Zdeňka. Ten se někde cestou ztratil. Nechápu, jak se mohl ztratit na cestě, která vede stále podél řeky, ale možné je všechno.
V Rokoli jsme dali další občerstvovací přestávku. Tentokrát z vlastních zásob. A zatímco jsme je konzumovali, sledovali jsme, jak pán s paní nosí do nedaleko zaparkovaného Jeepu jeden kanystr vody za druhým. Kanystry plnili přímo ze zázračného pramene, který tu pod mariánskou kaplí vyvěrá. Asi je u nich voda drahá, říkal jsem si. Nebo ji jezdí prodávat do Polska. Nějak si na ten teréňák vydělat museli.
Cestou do Mezilesí jsme projeli Bydlo a Dupačku a na chvíli se zastavili u farmy zvířat. Za plotem se tu pásly ovce a pobíhali pštrosi. Zvláště mě zaujala čtyřrohá ovce Jákobova. Popojeli jsme dál asi kilometr a v Mezilesí sedli do Hospody Pod kaštanem. Obsluhovala a vařila tu jen jedna paní, ale vše bylo hotovo velmi rychle a ještě s úsměvem. První dvě polévky sice nekompromisně zabavil Otík, ale na to jsme zvyklí. Ostatně na nás ostatní se dostalo vzápětí. Krom polévky měl Otík na jídlo ještě smažák. A nebyl by to on, kdyby opět neměl nějakou výjimku. Dostal dvojitou porci bez jakéhokoli příplatku.
Po jídle už zbývalo vyjet poslední stoupání a pak následoval dlouhý sjezd přes Sendraž a Jestřebí až ke kempu. Zde už nás vítali Kozli, kteří dorazili před chvílí a pro svůj pobyt si vybrali druhou polovinu naší chatky. Trochu jsem se obával velkého ruchu, ale musím říct, že jsem byl mile překvapen, jak byli tišší, spořádaní a milí.
Na sprchu se stála fronta. Na dlouho někdo zablokoval jednu ze dvou kabinek. Mám podezření, že to byly opět Kiki a Miki. Než na mě přišla řada, obešel jsem zatím s Lukášem tři nedaleké keše – Husovu lípu, Dub letní a Pavlátovu louku.
Zbytek odpoledne jsme seděli na židličkách mezi chatkami a konzumovali pivo a rum. Zájemcům jsem vysvětlil, jak je to prima logovat si vypitá piva v aplikaci Untappd, takže si ji spousta KáDéčkářů nainstalovalo taky. Následovalo mohutné logování vypitých piv a vyhledávání přátel v této aplikaci. Wi-fi byla v následující hodině naprosto nepoužitelná.
Večer jsme jako obvykle seděli u ohně. Byla pohoda rušená jen duněním popelnic, které dětem sloužily jako branky na fotbal. Adámek se Zuzkou se pro změnu předháněli, kdo dřív nalezne a dotkne se určité osoby. Ta pak musela zadat osobu další, takže ti dva se zabavili na celý večer.
Marušce jsem musel vytáhnout poslední dva stehy, které měla na zádech po vyříznutí mateřského znaménka. Plně jsem se na tuto činnost soustředil, protože jsem ji ještě nikdy nedělal, když v tom Kozel či Pivoš začali vedle stěhovat nábytek. Málem jsem vrazil manželce nůžky do zad, jak jsem se lekl.
Z množství různých historek vyprávěných u ohně mi v hlavě uvízla ta, v níž Otík popisoval Matějův let do Osla za pouhých 140 Kč. Protože tam letěl s kamarády jen na otočku, neměli žádná zavazadla a tím se stali velmi podezřelými. Hned po příletu do norského hlavního města byli odvedeni stranou a podrobeni důkladné osobní prohlídce, která prý trvala šest hodin. Na prohlídku města jim tak zbyly pouhé dvě hodiny.
—————