2. 7. 2019 - úterý

     Dnešní výlet auty do Račího údolí a Javorníku jsme s Marušou začali odlovem dvou keší ve Vlčici. Díky nim jsme se podívali do pěkného parku, který se v této obci nachází. Na druhou stranu jsme se ale zdrželi a ostatní pak vždy viděli na odchodu, když my teprve přicházeli.
    Prohlédli jsme si Tančírnu a dali další keš, pro niž jsem musel brodit přes potok. Pak jsme se prošli Račím údolím až na hrad Rychleby. I zde byla keška, kvůli níž jsme museli počítat mostky, sloupky v zábradlí, schody na vyhlídku atd. Maruška měla pocit, že když její mobil nemá signál, bude asi něco se SIM kartou a telefon je třeba restartovat. Provedla restart a zjistila, že si nepamatuje PIN, takže už si nezavolá vůbec. Aspoň byl klid. Nechtěně se tak oprostila od všech Facebooků, Whatsupů, Messengerů a dalších pitomin.
    Popojeli jsme do Javorníku, zaparkovali na náměstí a šli do Taverny na oběd. Seděli tu i všichni ostatní. Tato restaurace je prostě jistotou.
    Zbytek výpravy jsem pak viděl až večer, protože jsme se s Maruškou vydali na odlov zdejších nových keší. Těšil jsem se na ně, ale byl jsem zklamán. Vesměs šlo o petky, které ani nebyly na pěkných místech. Nejvíc mě naštvala ta v bývalé plynárně, kde jsem se při prodírání větvemi nabodl na trubku, která tu byla skrytá. Ownerovi jsem to v logu pěkně vytmavil. Divím se i revieworovi, že takové keše publikuje. Další dvě už byly lepší. I když ta u Žabince byla špatně zaměřená.
    K poslední jsme jeli skoro až na polskou hranici. Auto jsme nechali na parkovišti a pěšky se vydali po náspu uprostřed rybníka Střední díly. Násep ale skončil a ke krabičce to bylo ještě asi 40 metrů přes vodu. Obcházet rybník se nám nechtělo, tak jsem se vysvlékl do naha a na druhou stranu přeplaval. Voda byla příjemně teplá. Vylezl jsem na břeh a opatrně našlapoval po ostrých kamenech. Jen jsem se vyškrábal na cestičku, projel kolem pár na kolech. Po těch ostrých šutrech jsem zase poskakoval k vodě. Mládežníci zastavili nedaleko a šli se koupat. Nahý jsem pobíhal po břehu a nemohl nic najít. To už se blížila další paní na kole. Plaval jsem tedy zpět, oblekl se a rybník jsme přece jen obešli. Krabka byla asi dva metry od místa, kde jsem se před půl hodinou vynořil z vody.
    Bylo pět hodin, když jsme se vrátili na chatu Maté. Otík už se plně věnoval opékání kýty nad ohněm. Čirou náhodou jsem se dostal k jednomu z prvních ořezů a vzal si několik kousků masa. Ale bylo prorostlé, a tak jsem ty tučnější kousky dával Mie a Šelmě. A to s laskavým svolením paní vedoucí. Ta projevila obavu, že z toho možná budou psi zvracet. Hanys dodal, že až přijede Inka a uvidí ten bordel na pokoji, bude zvracet určitě.
    Rady zapomněl koupit cukr na výrobu cukrové vaty. Jako náhradu zvolil pytlík bonbonů Bon-pari, které roztloukal v nerezovém hrnci pivní sklenicí. Po hodině bušení měl na dně hrnce drť z bonbonů a skleněných střepů. Cukrová vata se tak stala i vatou skelnou. Neviděl jsem, že by ji děti vyhledávaly. Asi jim nechutnala.
    Několik dní jsem odmítal Lídinu aplikaci v Excelu na objednání pečiva. Stejně tak i apku do mobilu a komunikaci mailem. Lída tedy zavedla ručně psaný sešit. Ovšem dnes se ukázalo, že mám problémy i s ním. Bez brýlí jsem totiž nemohl přečíst nabízený sortiment, a tak jsem tam čísla (počet kusů pečiva) sázel náhodně. Doufám, že jsem tím nezpůsobil chaos.

    Úkol na příští rok: navést Lídinu mailovou adresu do spamu.