20. 6. 2011 - pondělí

 Počasí bylo ráno opět dosti nepřívětivé. Zataženo, občas i pár kapek a nevypadalo to, že by se mělo zlepšit. Teploměr ukazoval 59F. Pan Ptáček z půjčovny lodí nám nabídl přeložení vyjížďky na lodích na zítra, čehož jsme využili a změnili plán na dnešní den. Pan Hruška ale přišel se špatnou zprávou, že Aladin predikuje na zítra počasí obdobné.
Jako cíl nově stanoveného autovýletu jsme si zvolili Skalne grzyby v Polsku. Tato destinace se nachází asi 30 km od hranic. Konkrétně pár kilometrů severně od města Szczytna. Pan Hruška nám ale doporučoval výlet na Scielinec a tím vznikl v celé organizaci výletu chaos. Každý mluvil o něčem jiném. Také zvolená trasa nabyla několika variant a zprvu jsem se divil, proč máme jet na Karlow, když Grzyby jsou nad Szczytnou.
 Další doporučení pana Hrušky znělo – odbočit za Vrchovinami druhou odbočkou vpravo na Bražec, čímž se dostaneme v Náchodě těsně před kruháč, který je příčinou dlouhých kolon. Kromě zpráv o počasí přinesl pan Hruška i rohlíky, kterými nás po celý týden zásoboval, abychom nemuseli skrz objížďku jezdit nakupovat sami. Na snídani jsme měli času dost. Odjezd byl stanoven na jedenáctou.
 V danou hodinu se v campu seřadila dlouhá kolona. Na jejím čele se usadil Otíkův bílý Yeti. Za burácení motorů jsme vyrazili z brány a pod Otíkovým vedením sjeli do Rezeckého údolí a jakousi novou zkratkou si střihli tu nešťastnou objížďku. Proti nám v úzké uličce mířil skříňový náklaďák Iveco. Jeho řidič ale pochopil, že uhnout bude muset on, a tak začal couvat. Projel pozpátku celou ulici a pak uhnul k nějaké fabričce. Cesta tak byla volná.

 Před lázněmi Rezek vedoucí vůz nečekaně odbočil vracečkou doprava na lesní cestu. Po ní jsme se kodrcali několik set metrů. Napravo byl prudký svah dolů a nedej Bože, abychom potkali auto v protisměru. Minuli jsme několik chat a za nimi jsme Otíka ztratili. Na křižovatce (polních cest) typu T jsem bílé auto už neviděl ani napravo ani nalevo. V koloně se ozvaly hlasy, že máme jet doleva. Znovu jsme se motali po polních cestách až do čtvrti nazvané Ve Vilách, kde jsme minuli Jurkovičovu vilu a za chvíli už byli na silnici od Blažkova. Yeti tu na nás čekal.
 Jakmile jsme jej ale dojeli, vyrazil a ostatní řidiči měli co dělat, aby se udrželi. Trošku jsme zabloudili ve výše zmíněném Bražci, kde Otík vjel do areálu nějakého závodu. V Náchodě jsme se dostali jen kousek před kruhový objezd, brzy jej projeli a mířili k polským hranicím. Zde nastal opět zmatek. Viděl jsem Hanysovo auto, že stojí u první směnárny, kterou jsme míjeli. Otík ale pokračoval dál. Náhle uviděl mezeru mezi dvěma kamiony, které jsme míjeli, odbočil do ní a my museli za ním. Dle Kozlovy rady jsem si vyměnil 1000 Kč za 158 zlotých. Rychle jsme zase skočili do auta, abychom Otu neztratili a valili za ním. Směnáren (kantorů) tu bylo ještě aspoň deset a nebylo vůbec potřeba kličkovat mezi náklaďáky.
 Výsledkem výměny peněz bylo, že jsme se rozdělili. Z kolony deseti aut jsme zbyly jen tři. Projeli jsme Kudowu Zdrój, Jeleniów, Duszniki Zdrój a před Szczytnou odbočili doleva na Ležyce. Podle mapy to bylo moc brzy. Měli jsem odbočit až na konci města. Maruška na Otíka troubila, blikala, ale ten zastavil až na křižovatce na červenou. Maruška vyskočila z auta a běžela k Yetimu, ale osádka tohoto vozu drze tvrdila, že jedeme správně. Pokračovali jsme tedy po úzkých a strašně rozbitých silničkách ve stráni nad Szczytnou. Jednu chvíli jsme vjeli zpět do Szczytne, abychom o kousek dál opět začali šplhat do zalesněného kopce. K mému údivu jsme se opravdu dostali do dědinky Batorówek – bránu do skal. Parkoviště tu bylo zdarma a stála tu jen dvě auta. Teď už tedy pět. Z naší výpravy jen Otík, my a Kozlovi. Kde jsou ostatní, jsme neměli tušení. Čekání jsme si zpříjemnili házením aportu jakémusi vlčákovi, který k nám přiběhl. Při pohledu na to psisko jsem si vůbec netroufal mu odporovat a když se chtěl bavit, tak jsem mu poslušně házel klacek. Otík zatím zvedal telefony. Nejnešťastnějším byl Rady, který bloudil kdesi po Polsku a cítil se osamělý a ztracený. Nikoho z výpravy už dlouho neviděl. Hanys volal, že už se blíží. Vzápětí projel okolo, minul parkoviště a zmizel kdesi v lese. Lukáš jej následoval. Pak se náhle objevilo několik dalších vozů a my u silnice mávali, aby nás také neminuli. V této části výpravy byl naštěstí i Rady s rodinou. Hanys s Lukášem se po asi deseti minutách vrátili.
 Byli jsme tedy všichni a mohli vyrazit na pěší výlet. Nejprve po široké lesácké cestě, z níž jsme odbočili na cestičku vedoucí ke skalám. Bohužel, těch jsme letos moc neviděli. S Blednymi skalami se to vůbec nedalo srovnat. Navíc občas sprchlo a neustálé oblékání dětí do pláštěnek postup nijak neurychlovalo. Pustil jsem GPS a zjistil, že tu jsou minimálně dvě kešky, které máme na trase.
 Vyrazil jsem napřed, abych nezdržoval hledáním. Když jsem se ale dostal ke skalce, na níž měla být krabička schovaná, nemohl jsem ji najít. Musel jsem počkat na ostatní. Jakmile dorazila naše Peťa, nebylo co řešit. Měla ji hned. K další schovce se se mnou vydalo i několik dětí. Samé holky. O kluky je tu nouze. Ale holky hledání keší bavilo. Neváhaly i odbočit z hlavní trasy a kousek si zajít, jen aby se mohly kouknout, co poklad skrývá.
 Zbytek výpravy na nás čekal u členité skály, po níž se dalo i šplhat. Když jsem dovedl děti k této skále, Otík právě organizoval hledání Jolany. Prý se ztratila. Nakonec sešlo z pátrací výpravy a celé hledání se vyřídilo sborovým voláním: „Jolano!“ a „Řízek!“ Proč právě „řízek“ - jsem nepochopil. Volání bylo bezúspěšné. Kde a kdy byla Jolana nakonec nalezena, nevím. Ale večer v campu jsem ji viděl.
 Nakonec jsme narazili i na nějaké ty Skalne grzyby. Ale bylo jich dost málo a navíc děti už byly značně unavené. A to nás ještě čekala cesta zpět na parkoviště. Dlouhá přes dva kilometry. K autům jsme dorazili s Krejčovýma a Hanysama poslední, takže se nelze divit, že ostatní už byli pryč. My se dohodli, že ještě zajedeme do Smažalnje pstraga U Žána.
 V Kudowě jsme se nechali zmást nějakou jinou smažalnjou, ale jakmile jsme zjistili, že to není ta pravá, pokračovali jsme dál. Za chvilku jsme už parkovali U Žána. Samotné parkování se stejně jako loni neobešlo bez určitého nervového vypětí, ale podařilo se a my mohli nahodit udičky a lovit pstruhy.
 Ryby braly jako divé, takže jsem nestíhal obíhat jednotlivé rybáře a vytahovat pstruhům háčky z tlamiček. I Peťa se Simonkou chytly po kousku, takže jsme je mohli nechat vykuchat a odnést do kuchyně, aby je kuchařky připravily. Byli jsme až poslední v řadě, takže jsme hlad museli zahnat aspoň hranolkama, jejichž příprava byla rychlejší.
Děti si zablbly na trávníku. Jen Jaroušek přišel, že má plné holínky vody. Prý Adámek chtěl, aby vlezl do potoka.
Za půl hodiny jsme měli pstruhy na stole. Byli krásně propečení a chutnali skvěle. Zapili jsme je pivem Lech (nealkoholickým) a pak se loudali do auta a jeli zpět do ČR. Těsně před hranicemi jsme zastavili u benzinky Shell, abychom utratili zbylých téměř sto zlotých. Když jsem sáhl po pistoli s Naturalem 95, vyběhl od kasy prodavač a začal mi vysvětlovat, že tento benzín došel. Nabízel mi Shell V-power. Byl sice o něco dražší (místo 5,09 stál 5,55), ale co jsem měl dělat. Navíc mi prodávající slíbil, že odečte rabat. Dal jsem mu do ruky peníze, které mi zbyly, a on to šel napočítat. Pak mi osobně načerpal něco přes 18 litrů.
Hned za hranicemi, už na naší straně, jsem zamířili do nákupního centra a doplnili potřebný proviant. Simonka si pořídila krom toho krabici s tisícovkou plastových céček. Domníval jsem se, že tato móda 80. let se už nemůže opakovat, ale jak je vidět, mýlil jsem se.
V Novém Městě jsme po zkušenosti z minula holky vyložily nedaleko půjčovny lodí, aby došly do campu pěšky a sami se vydali objížďkou. Zkusil jsem tu z rána. Už mi nepřipadala tak hrozná a navíc jsme u Divočauruse suduse holky zase dohnali.
Před naší chatkou už byla zábava v plném proudu. Později jsme se přesunuli k ohništi, ale drobný déšť nás zahnal pod párty stan. Simonka obsluhovala cvrlikač, v němž chybělo jedno štamprlátko. To prý na některé předchozí akci rozbila Sirénka a nové stále nedodala. Simča štamprlata po každém použití umyla v misce s vodou a hbitě je zase doplnila. Připomínalo to kompotkovou smršť. Byl jsem rád, že mám zakázáno pít alkohol. Přesto si takovýchto hostesek musíme vážit. Pivoš rozváděl teorii, že během pár let budeme místo hostesek potřebovat zdravotní sestry, které budou obsluhovat naše umělé ledviny a šlauchy. Navíc Otík, aby se mohl převrátit z boku na bok, si prý sestrojí složitý mechanismus plný kladek a pák. Jako závaží se v něm budou pohupovat štangle Vysočiny a Uheráku.
Hanys za námi opět nepřišel. Nebýt krátké epizody během dnešního výletu, tak jsem ho prakticky ještě neviděl. Pivo měl ale stále natočené. Bylo připraveno u výčepu. Když na něm spadla pěna, obsluhující děti toto pivo vylily a natočily nové. Hanysovi samozřejmě přibyla další čárka.
Posedět přišla i Jolana, která trpěla zmutovanou Escherichia coli a nebylo jí vůbec dobře. I tak navázala na Pivošovu teorii, že čárky nám budou za pár let přibývat ne za uražená piva, ale za každý bobek. Zdenál všechny ubezpečil, že i tak bude v počtu čárek Otík stále na čele.