20. 6. 2012 - středa

 Po ránu jsem se byl zase proběhnout. Po včerejším dlouhém posezení u ohně se mi moc nechtělo, ale přinutil jsem se vstát a dát si tři kolečka ke Kunžaku. Pak už jsem si užíval slunečné ráno a odpočinkový den. Zatímco ostatní jeli na kola, já s Maruškou zůstal v campu. Přijela za námi totiž naše Martina s Radkem. Dorazili v devět hodin. Dovezli další sud piva, protože dle pesimistických prognóz nám zítra měla dojít poslední pátá bečka.
 Otík se zbytkem osazenstva odjel na Peršlák, kde provozovali cyklistiku v česko – rakouském pohraničí. Výlet to byl zdařilý, všichni se vrátili spokojeni. Jen Kozlovi byli v Jindřichově Hradci. Adélce v tamější nemocnici museli sundat dlahu z ruky. Fakt je, že mi bylo líto, že neprožiju ta báječná dobrodružství na kolech s ostatními, ale lenost zvítězila. Navíc sluníčko pálilo a když jsem si představil, že se budu někde celý den opékat, tak jsem raději volil variantu rybník a chatka.
 Marťa s Radkem si vzali šlapadlo, já s Maruškou veslici a vyrazili jsme na projížďku po rybníku. Zastavili jsme i v pionýrském táboře, na který se díváme přes zátoku. Nikdo tam nebyl. Tak jsme se vykoupali a pak závodili, kdo bude v našem přístavišti první. Šlapadlo nemělo šanci. A to jsem vesloval sám a oni šlapali dva.

 Zatímco Maruška pak chystala polévku k obědu, Marťa s Radkem se ještě koupali. Varoval jsem je, aby neskákali z mola, že je tu příliš mělko. Nebylo to nic platné. Jako kdybych jim poradil, aby tam skákali. Neuplynulo totiž ani pět minut, když Martina přišla se slovy, že jsem měl pravdu. Břicho měla úplně odřené. Ještě že nenapálila do dna hlavou.
 Po jídle a pivu jsme si zahráli nohejbal. Bylo to spíš jen takové čutání, protože u mě je úspěchem, když se trefím do míče. Nelze po mně ještě chtít, aby letěl určitým směrem.
 Pak už se Marťa s Radkem chystali k odjezdu. Sedli jsme s Maruškou do auta za nimi a nechali se vyložit ve Strmilově. Zatímco ti dva pokračovali směrem do Třebíče, my jsme se v tom hrozném pařáku docourali až na náměstíčko. Celkem pěkné náměstíčko. Maruška na autobusové zastávce zjistila, že autobus, kterým chtěla jet v pátek domů, jezdí jen v neděli. Ale našli jsme jiný spoj. Pak jsme sestoupili do Strmilovského podzemí. Vstup byl povolen, ale na vlastní nebezpečí. Jednalo se o sklepení přímo pod náměstím. Měly tu být vystaveny rukodělné práce žáků zdejší školy, ale spíše to vypadalo, že sem občas zabloudí bezdomovci.
 Prošli jsme celé centrum. Viděli jsme kostel, terasy s minigolfem, sochu sv. Jana Nepomuckého i bustu zdejšího rodáka Františka Staňka, ministra vlády ČR po roce 1918. Zajímavé je, že měl narozeniny ve stejný den jako Otík. Na oběd jsme zašli do restaurace Komorník. Obsluha tu byla velice ochotná a jídlo za lidové ceny.
 Než jsme vylezli zase ven, zatáhlo se a začalo hřmět. V dálce už se formovala nějaká multicela nebo cumulonimbus. (Jk už vím, určitě to nebyla mozzarella.) Zatím to ale na bouřku nevypadalo, takže jsme ještě stihli nakoupit a pak se vlekli ke campu. Měli jsme štěstí, protože za odbočkou na Leštinu nám zastavil Zdenál s Andreou. Marušku vzali do auta a já si ještě v pohodě odlovil dvě kešky. Obě u rozvalených bunkrů z první republiky.

 Došel jsem do našeho campu zrovna ve chvíli, kdy začalo krápat. Žádný liják to ale nebyl. Opravdu jen pár kapek. To už se z cyklovýletu vraceli i ostatní. Maruška smažila palačinky a já je roznášel k jednotlivým chatám. Bylo jich asi 60.
 Večer se znovu spustil déšť, tentokrát s větší intenzitou. Od ohně se bylo nutno přesunout pod stříšku nefunkční hospody ve vilové čtvrti. Zatímco tam všichni přenášeli věci, využil jsem zmatku a vytratil se. Potichu jsem se zavřel v naší chatce a doufal, že mě Otík nebude hledat. Těšil jsem se, jak se pořádně vyspím. O dalších událostech tedy vím jen z doslechu. Zaujala mě především ta, jak se Kozel umazal. Čepovat pivo se muselo chodit od zmíněné hospody k Otíkově chatce. Kozel načepoval tři půllitry a již ve tmě se s nimi vracel do vilové čtvrti za ostatními. Zapomněl ale, že obě části campu odděluje potůček, přes nějž je v jednom místě mostek. Ten samozřejmě netrefil a náhle zmizel ve strouze zarostlé rákosím a plné bláta. K hospodě došel úplně zmazaný. Stejně jako Otík, když drahné paměti v Blednych skalách minul cestičku a obtiskl své tělo do bahna. Kozel byl tedy dost špinavý, ale pivo nerozlil ani jedno.