21. 6. 2012 - čtvrtek

 Na cyklovýlet se vyjíždělo v obvyklých deset hodin. Abych se nemusel drbat s upínáním kol do našich nedokonalých nosičů, nabídl nám Otík, že nás sveze Yetim. Přes Kunžak, Mosty a Český Rudolec jsme zamířili do Slavonic. Zaparkovali jsme na kraji obce u bývalé školy. Na malém prostoru se tu poskládalo osm aut.
 Už na kolech jsme dojeli na náměstí. Na prohlídku podzemí jsme nebyli předem objednáni, takže jsme museli vzít zavděk jediným volným termínem ve dvanáct hodin. Do té doby ale bylo ještě dost času, a tak jsme se šli zatím rozhlédnout z věže. Vstupné se platilo až nahoře a vstupenku jsme dostali tak maličkou, že bych na ni potřeboval lupu. Z věže jsme zamávali Romaně, která dole hlídala kola.
 Na jídlo a pivo jsme sedli na zahrádce před hotelem uprostřed náměstí. Potěšilo mě, když jsem u vedlejšího stolu uviděl kolegu z práce Míru B. Prý je tu s kamarády na kole a provozují cyklistiku. Okres Třebíč je odtud už jen asi 10 km, a tak není divu, že zde potkám někoho z elektrárny.

 Před samotnou prohlídkou slavonického podzemí bylo potřeba navléct na sebe dlouhé gumáky (broďáky) a pláštěnku. Vypadali jsme v tom jak protichemická rota. Ještě jsme se vyfotili. Zajedno jsme v tom vypadali komicky, za druhé kdyby se někdo ztratil, tak jsme měli přehled, kolik nás do podzemí vlastně lezlo. Pak už jsme se vydali na dobrodružnou pouť odvodňovacími kanály. Trasa byla sice jen 130 metrů dlouhá a doba prohlídky byla srovnatelná s dobou oblékání do atombordelu, ale užili jsme si to. Paní průvodkyně šla první, já poslední. Někdy jsem se ocitl v naprosté tmě. Dostali jsme sice několik baterek, ale ty jsme dali dětem a na chvostu výpravy byl Radovan, Otík a já. Dítě ani jedno. Chodbičky byly nízké a uzoučké, takže ti dva přede mnou je dokázali světlotěsně ucpat. Brodil jsem se opatrně vodou a dával pozor, kam šlapu. Nerad bych zahučel do nějaké díry. V jednom místě byly stěny chodby tak blízko sebe, že jsem vzal zavděk radou průvodkyně a snažil se procpat dle jejích pokynů. Tedy pokrčen, pravým ramenem napřed. Podařilo se. Musel jsem asi nějaké to kilo přibrat, protože když jsem tu byl před pár lety, tak jsem žádný problém neměl. V druhé půlce cesty takové tiesňavy už nebyly. Abych vyvolal aspoň nějaké veselí, vykřikl jsem při dalším postupu vodou, že mi přes nohu přeběhla krysa. Nikdo se nesmál.
 Na náměstí jsme vylezli z úplně jiného domu, než byl ten se vchodem do podzemí. Šli jsme odevzdat pláštěnky a já zjistil, že Míra B. už sedí zase na jiné zahrádce. Kdo ví, jak je to s tou jeho cyklistikou.

 To my jsme opravdu na kole jezdili. Ze Slavonic do Maříže. Bylo to sice jen 3 km, ale muselo se tu zastavit. Matky s dětmi šly malovat hrnečky do keramické dílny, my ostatní si dali zase něco k jídlu a zase nějaké to pivo nebo kofolu. Z Maříže jsme dlouho stoupali ke Trojmeznímu kameni (Čechy – Morava – Rakousko). Zde jsme se fotili a cpali se borůvkami. Na ty jsme chodili přes hranice do Rakous, abychom si ty naše šetřili.
 Po stezce pro běžkaře jsme pokračovali do Starého Města pod Landštejnem. Zprvu jsme si užívali hladkou asfaltku, ale pak jsme byli nuceni odbočit na pěšinu vedoucí vysokou trávou. Navíc poměrně z kopce. Tak tak jsem to ubrzdil před ohradníkem. Dál cesta vedla přes výběh s krávami. Ty se ale pásly daleko, takže jsme ohradník otevřeli a projeli pastvinou. Bohužel tu krávy občas něco zanechaly a nám se to hrozně lepilo na pneušky.

 Ze Starého Města nás čekalo další dlouhé stoupání do Stálkova. Mnozí už toho měli plné zuby, a tak se cestou muselo odpočívat. Nakonec jsme se ale do Stálkova dohrabali. Za ním jsme odbočili na žlutou turistickou značku a Otík nás dovedl až k rybníku Velký Troubný. Hned vlezl do vody, ale té tam bylo po kolena. S Otou a Kozlem jsme se ještě podívali ke Grázlově sluji a u nedalekých Schillerových kamenů jsem odlovil kešku.
 Od rybníka jsme do Slavonic volili různé cesty. Většina jela po silnici přes Stálkov. Otík s Pásky jel po zelené značce lesní pěšinou, já s Maruškou po úzké asfaltce lesem. Všichni jsme ale skončili v Bejčkově mlýně na kraji Slavonic. Byla tu malá ZOO víceméně s domácími zvířaty. Ovcemi, osly, kachnami, ale i s pštrosy a vietnamskými prasaty. Ta měla zrovná malá selata, která nebyla větší než morče.
 Kolem muzea samorostů jsme dojeli do Slavonic a zamířili k našemu autu. Dorazili jsme tam ale jen s Otíkem a Maruškou. Ostatní se někde zdrželi. Ota musel zavolat Lukášovi, aby si přeparkoval, protože nám brání ve výjezdu. Navíc, jak už dříve zjistili Kahánci, nechal Lukáš otevřené okno auta a bylo by dobré zkontrolovat, zda něco nechybí. Seděl jsem u Yetiho a čekal. Náhle mi na levé noze přistála obrovská barevná moucha. Nejprve jsem si myslel, že je to sršeň, ale pak jsem se ujistil, že je to opravdu moucha patřící do řádu dvoukřídlých. Asi nějaký tropický druh. Dost bolestivě mě bodla. Ohnal jsem se po ní, ale netrefil. Čekal jsem, zda mi začne noha modrat či otékat, ale naštěstí se nestalo nic.

 Cestou do campu jsem Otíkovi navrhl zastavit u hřbitova mezi Kunžakem a Strmilovem. Je tam pamětní deska věnovaná letcům z Liberatoru, kteří tu byli sestřeleni v roce 1944 po bombardování Pardubic. To Otíka zaujalo a než si prohlédl desku, já z ní odečetl potřebná data a vyluštil souřadnice zdejší kešky. Hned jsem odběhl ji odlovit. Bohužel jsem nebyl úspěšný, Otíka jsem neúměrně zdržel a on vytušil, že jsem ho tak trochu zneužil. Celý zbytek cesty mi to vyčítal.
 I tak jsme se do campu vrátili jako jedni z prvních. Opět jsem se zkusil osprchovat v umývárkách. Vhodil jsem žeton pečlivě osušený, protože mokré prý nefungují, a neteklo vůbec nic. Vzpomněl jsem si, že v takových případech je potřeba na tu kouzelnou bedýnku zabušit. Řezal jsem do ní, že jsem ji málem urval ze zdi, ale nic. Šel jsem zase do rybníka.
 Večer se u ohně pil Ostravar. Ale jen krátce, protože jsme se museli přesunout do vedlejší chatové osady, kde byla televize a kde jsme mohli sledovat další fotbalový zápas mistrovství Evropy. Hráli naši proti Portugalsku o postup do semifinále. Bohužel postoupili Portugalci.