22. 6. 2012 - pátek

 Na výlet se dnes odjíždělo již v devět hodin. Cíle byly ale různé. Rady s rodinou odjel už večer. Pásci a Krejčovi jeli opět do Slavonic podívat se na bunkry. Otík, Slukovi, Kozlovi a my jsme jeli do Lomů u Kunžaku, kde jsme nechali auta a dál pokračovali úzkokolejkou do Jindřichova Hradce. Cesta tam trvala asi tři čtvrtě hodiny. Z nádraží jsme pak šlapali další skoro půl hodinu na náměstí T. G. Masaryka a dál přes náměstí Míru až k zámku. Ten jsme si prohlédli jen zvenčí. Vylezli jsme se jen na Černou věž (vstupné 25 Kč), odkud je pěkný výhled na město, rybníky Vajgar a hnízdící čápy na nedalekém komíně.

 Sestoupili jsme dolů a začali se shánět po restauraci, kde bychom poobědvali. Nakonec jsme si vybrali restauraci U Bílé paní a sedli zde na zahrádce.
 Po jídle jsme navštívili Jindřichohradecké muzeum. Hlavně jsem chtěl vidět Krýzovy jesličky – největší mechanický betlém na světě. Ty se sice spouští každou půlhodinu, ale pán z kasy nám nabídl, že je spustí už ve 13:10, abychom nemuseli dlouho čekat. Při sledování všech těch postaviček, které se v betlémě pohybovaly, jsem si uvědomil, že Vánoce jsou už za půl roku a všem to připomněl. Zvláště děti hned začaly uvažovat, co si budou od Ježíška přát. Kromě Krýzových jesliček je v muzeu i několik dalších expozic, ale mě už zaujala jen ta, která se věnovala letecké bitvě nad Jindřichohradeckem.
 Protože čas kvapil a vlak zpět nám jel ve 14:30, museli jsme muzeum opustit a mazat na nádraží. Já si ještě skočil odlovit jednu keš nedaleko Vajgaru. Na nádraží jsem dorazil značně žíznivý. V automatu jsem si koupil půllitrovku kofoly a hned ji otevřel. Jakmile jsem ale pootočil víčkem, kofola téměř vybuchla. Polovina náplně se rozprskla po čekárně a já se raději vytratil, abych to ještě nemusel uklízet.

 Vláčkem jsme se courali do Lomů. Cestou jsem si pěkně zdřímnul, takže když jsme vystoupili, cítil jsem se odpočatý. Využil jsem toho a po návratu do campu ještě sedl na kolo a šel se projet. Před tím jsem ale cestou z nádraží ukecal Otíka, že znovu zajedeme hledat keš venovanou právě letecké bitvě v okolí Strmilova. Otík remcal, ale nic nezmohl. Dnes jsem řídil já. Naštěstí jsem moc nezdržoval, protože krabičku jsem měl na první sáhnutí. Nechápu, jak jsem včera mohl být tak slepý.

Na kole jsem si naplánoval trasu přes Leštinu, dále po zelené značce do Jalovčí. Pokračoval jsem do Olšan a Maršova. Zde jsem zjistil, že vedlejší vesnicí je Brandlín, kde bydlí moji příbuzní, tak jsem ještě odbočil tam. Z mojí návštěvy měli radost. Do campu jsem se vrátil přes Horní Němčice, Horní Meziříčko a Malý Jeníkov. Udělal jsem jen 25 km, ale trasa to byla příjemná a téměř bez aut.
 Vrátil jsem se na poslední chvíli, abych se rozloučil s Pásky a manželkou. Radovan právě platil vyúčtování elektřiny. Auto už měli naložené a chystali se k odjezdu. Protože jsou to hodní lidé, vzali sebou i Marušku. Cestou na Ostravu ji vyložili v Třebíči u Kauflandu.
 Nás nás zbylé čekalo poslední posezení u ohně. Ostravar došel a další sud jsme už narážet nechtěli. Došly i lahváče, které někdo nakoupil. Otík s Andreou proto zajeli do Strmilova doplnit jejich zásobu. Popíjeli jsme pivo, hleděli do ohně a všichni už mysleli na to, co je čeká po návratu. Samé příjemné věci. Pracovní povinnosti, plná mailová schránka, praní prádla atd. Ani v campu už nebyla ta správná pohoda. Z protějšího pionýrského tábora duněla muzika, od Kunžaku hřměly motory aut připravujících se na nějakou rally. Takže jsme ani dlouho neposeděli a šli raději spát.