23. 6. 2011 - čtvrtek

 O půl desáté se dlouhá kolona aut vydala objížďkou přes Rezek do Nového Města a dále směrem na Českou Skalici. Zde se odbočovalo na Zlíč, kde zůstaly dva vozy, a to u jezu na řece Úpě. Řidiči těchto aut si přesedli k ostatním a jelo se dál. Přes Hoříčky, Libňatov do Havlovic, kde jsme zaparkovali u dalšího jezu.Pan Ptáček už nafukoval oba rafty . Lodí jsme měli objednán nadbytek. Kdyby bylo o dvě méně, úplně by to stačilo. Rafty nebyly dostatečně obsazené a ani o ně nebyl zájem. Andrea sice o projížďce na raftu uvažovala, ale šla se zeptat Matýska, jestli se chce projet na lodičce či raftu a ten si vybral lodičku. Colorada zbyla na nás a Kamila.
Osádky raftů:
Kamil – Jolana, Pivoš, Adámek, Kačenka
Pepa – Maruška, Petra, Simonka, Natálka
Ostatní jeli na kanoiích ve stejném složení jako minule.
Obsazení raftů bylo slabé, takže o nějakém usilovném pádlování nemohlo být ani řeči. Tak se obě Colorada rychle propadla na konec pelotonu a tam se držela až k Bělidlu.
 První jez nás čekal už 600 metrů po startu. Zastavili jsem u nějakého tábora na levém břehu Úpy a lodě přetáhli po trávě o něco níž. Od tohoto jezu na 28. km následovala dlouhá štreka až na kilometr 22. bez jezů. Díky včerejším bouřkám byla v řece voda. Těsně nad minimální doporučený stav, ale stačilo to. Drhli jsme jen občas.
 Poměrně hbitě jsme sjížděli po proudu dolů. Také u dalšího jezu jsme zastavili a šli si ho prohlédnout. Někteří se rozhodli loď přetáhnout, někteří jez jeli. Nejprve šel na řadu náš raft. Zamířil jsem k pilíři uprostřed řečiště, objel jej zprava a podél dlouhé klády po pravé ruce namířil šikmo na spádovou desku. Potřeboval jsem se dostat z pravé části řeky nalevo, abych se vyhnul šutrům pod jezem. Sešoupli jsme se po spádové desce, dole vjeli do proudu, protáhli se pod dvěmi větvemi a zakotvili tak, abychom viděli na další odvážlivce. Za námi následoval Rady, Otík, druhý raft a pak na Sambě oba Kozli. Když se jejich kanoe dostala do proudu pod jezem, Jaroušek sklouzl ze sedačky dozadu a bylo vidět jen jeho holínky, která trčely k nebi. Kratičké pádlo pustil z ruky a to bylo vzápětí vyplaveno až na břeh na protější straně řeky. Abychom je vytáhli, vyzkoušeli jsme si traverzování. Natočil jsem Colorado mírně šikmo proti proudu, holky pádlovaly a já držel raft tak, aby nás proud tlačil ke druhému břehu. Šlo nám to skvěle. Pádlo jsme vylovili a traverzovali zpět.
 Pokračovali jsme v dalším splouvání Úpy. V jednu chvíli jsme uvízli na šutru trčícím těsně nad hladinu. Raft se na něm usadil a odmítal pokračovat dál. Nakláněli jsme se k jedné straně, abychom z kamene sklouzli, ale nepomáhalo to. Za námi už byla jen poslední loď – Zdenál s rodinkou. Nevím, zda to byl záměr nebo malá chybička kormidelníka, ale jejich loď do nás naprala bokem a rázem jsme byli volní. Poděkoval jsem za pomoc a sledoval, jak se Andrea zoufale drží špičky toho balvanu, Matyášek křičí a Zdenkovi nabíhají na spáncích žíly, jak bojuje s proudem. To už jsme ale od nich byli desítky metrů daleko a pomoc jim oplatit nemohli.
Simonce opět nebylo dobře. Klepala s ní zimnice, takže pádlovat nemohla. Také Nataly už moc nezabírala. Zato pusu nezavřela a sypala se z ní jedna historka za druhou. Protože chodí do školy, kde se všechny předměty kromě češtiny vyučují v angličtině, občas některé slovo srandovně vyskloňovala. Pokud některé slovo česky neznala, použila anglický ekvivalent. Dozvěděli jsme se tak třeba, že v ZOO byli seali (tuleni).
 U Viktorčina jezu (17. km) nastala tlačenice u místa pro vytažení lodí.. Tentokrát na pravé straně řeky. Náš raft byl stažen proudem do náhonu, a tak jsme vystupovali až poslední. Neobešlo se to bez ostrých výtek. Ale v lodi může být jen jeden kormidelník a je nepřípustné, aby mu do jeho práce stále někdo kecal a radil mu.
 Lodě byly dotaženy pod jez skoro ke Starému bělidlu. Předpokládal jsem, že popojedeme a zastavíme až u mlýna, kde zajdeme posvačit ke stánku u sousoši Babičky s vnoučaty. Ale všichni už se uložili k odpočinku a dál se nejelo. Ke stánku se pěšky vypravil jen Radovan se Zdenkem. Mladá průvodkyně jim sdělila, že bufet je asi půl kilometru. Když ti dva odešli, zamyslela se a dodala, že si není až tak úplně jistá. Je tu prý jen krátce. Na mapě jsme odečetli kilometr a půl. Nezbývalo než čekat. Zdenál se naštěstí za chvíli vrátil, protože občerstvení se mu zdálo moc daleko, ale Kubrt pokračoval sveřepě dál. My se zatím povalovali v trávě nebo si našli pohodlnou polohu v raftech. Jenže Otík ležící v raftu je pro děti moc lákavý cíl a brzy se na něj sesypaly. Bylo po siestě.
 Radovan se stále nevracel, tak jsme se domluvili, že pojedeme dál bez něj. Inka půjde Kubrtovi naproti a nasměruje ho k lávce přes řeku, kde jej vyzvedneme. Rychle jsme hodili raft na vodu a valili dál. Tak jsme se na chvíli dostali na čelo skupiny. Do cíle už zbývaly jen dva kilometry. Lodě jsme vytáhli na břeh a řidiči bleskově vyrazili do Havlovic pro auta. Než se s nimi vrátili, pan Ptáček už byl i se svým nákladem pryč.
 Pro cestu zpět jsme bohužel nezvolili dobrý směr a zakufrovali. Místo na silnici na Náchod, jsme se dostali do centra České Skalice a vzápětí mířili do Jaroměře. Brzy jsem ostatní ztratil a pak se některými míjel ať už v tom či onom směru. Sám jsem si zajel jen maličko, někteří ale projeli i Jaroměř a teprve pak odbočili na Nové Město.
 V Novém Městě jsem zastavil u obchodu se zeleninou, aby mohla Maruška nakoupit. Okamžitě byl u mě Cikán a podával mi parkovací lístek. Za půl hoďky jsem zaplatil 5 Kč. Když nic horšího. O kus dál jsem pak vyložil všechny holky a ty šly na oběd k Paďourům. Já zajel do campu, vyložil věci z auta, osprchoval se a vyrazil k Paďourům taky. Holky sice měly objednáno, ale jídlo ještě nedostaly. Takže jsem jedl jen krátce po nich. Z hospody jsem šli s Maruškou pěšky. Petra se Simčou se nasomrovaly do auta k Pivošovi. U divočauruse jsem přeložil jedno prkýnko s přáním a zatahal si i za páku, abych se pokochal chrochtáním prasete. Po protější straně šla paní, která mě pozorovala a shovívavě se usmívala. O kousek dál jsme u internátu obdivovali obrovský párty stan, který připomínal spíše šapito. Bohužel stál na soukromém pozemku a okolo byly výstražné cedule, že je střežen bezpečnostními kamerami. V té době Otík už zaplatil lodě u pana Ptáčka (210 + 386 Kč za loď) a vracel se do campu. Jenže se mu už strašně chtělo na velkou a se staženými půlkami se blížil k divočaurovi. Chtěl si přeložit polínko s přáním, aby se nepo. Zde ale stály tři důchodkyně, přebíraly prkýnka a hlasitě rozmýšlely, co si mají přát. Jedna radila druhé: „Maruško, máš tam ještě jedno polínko, tak si něco přej.“ Když konečně vymajzly, sáhl Otík do zásobníku a v něm – nic. Všechna polínka byla vypotřebovaná. Drobnými krůčky pokračoval dále ve své strastiplné cestě. Jestli se mu přání splnilo i bez polínka, nevím.
 Navečer jsem zase v chatce usnul. Když jsem se probral, byl v campu nezvyklý halas. Všechny naše ženy se odebraly do města na dámskou jízdu a chlapi se ujali vlády nad dětmi. Vlastně spíše naopak. Děti se zmocnily megafonu, pouštěly sirénu a hulákaly do něj. Dospělé posílaly spát. Hlavně Otíka. Když ten vyrval z megafonu baterie, bylo jasné, že daleko neuteče. Hodil je proto Radymu, ale ani ten těm malým upírům neutekl. Baterie šly zpět do magafonu a řev pokračoval. Nakonec ale byl přece jen zabaven. Už za chvíli na nástěnce vedle Pivošova programu visel jiný napsaný dětskou rukou. Stálo tam: Děcká pařba za chatkou U tří housliček. Pěkné vzory v nás děti mají. Zatímco my jsme si v mládí hráli na Čtyři z tanku a pes, dnes si děti hrají na pařby. Za chatku odtáhli snad všechny židličky a lavičky plus nějaký stůl. Co tam konzumovali jsem raději nekontroloval.
 Nakonec se ale ty malé upíry podařilo zpacifikovat. Tátové si je rozebrali a jali se je uspávat. Já zatím hrál se Simčou a Peťou slovní hru Město, moře, kuře. Některé děti usnuly, jiné ne, někde usnuli tátové. Hanys ale byl opět čilý a večer přišel zahrát nějakou tu písničku. Krom toho naléval do štamprlat v cvrlikači zelenou, kterou dozdoboval šlehačkou. Prý se tomu říká Matterhorn. Klárka o něm prohlásila, že je prase.
 U ohně nás sedělo jen pár. Ale protože ženské se neumí samy zabavit, byly již o půl desáté zpět. Slyšet je bylo už od silnice. Trochu v rozpacích jsme čekali, co bude. Ale manželky se usadily u ohně a po několika poznámkách se vše vrátilo do normálu.