24. 6. 2011 - pátek

 Protože se večerní halekání u ohně pro některé značně protáhlo, vstával jsem ráno jako jeden z prvních. Jen z protější chatky bylo slyšet žvatlání malého Matyáška. Pak to Zdenál nevydržel a prcka vystrčil ven. Ať se nějak zabaví. Matýsek bloumal campem, zkoumal broučky a všech kolemjdoucích se ptal, jestli už vstávají jejich děti.
 Ani v deset ještě nebyli všichni schopni vyrazit na cyklovýlet. Odjezd Otík bez jakékoli konzultace posunul na později. Vyjížděli jsme tedy o necelou hodinku později. Přes plechovou lávku za campem, kde jsme se rozdělili. Někteří jeli za Otíkem vpravo, ostatní za mnou vlevo. Naše trasa byla sice o 50 metrů delší, ale kopec nebyl tak prudký. Naše skupina tedy získala náskok a než se ta Otíkova vyhrabala do prudké stráně, byli jsme už na půl cestě do Pekla. Nejlepší variantu zvolily Maruška a Simonka. Ty si vybraly jako dopravní prostředek automobil a jely úplně jinudy.
 V Pekle jsme se znovu všichni sešli (krom Marušky a Simči). Ale dlouho jsme se tu nezdrželi. Opět došlo k rozdělení výpravy. Rodinky s malými dětmi volily cyklostezku směrem na Náchod. Já s Peťou, Matička, Sirénka, Otík, Pivoš a Zdenál se všema holkama jsme se vydali po cyklostezce 4037 směrem na Lipí a Jizbice. Na okraji Pekla jsme minuli restauraci Čertovka a začali stoupat do prudkého kopce. Profil stezky sliboval převýšení 300 metrů na necelých 5 kilometrech. Cílem byla Jiráskova chata a pevnost Dobrošov.
 Stoupání bylo opravdu dost příkré, takže někteří museli i místy tlačit. V místě, kde se rekonstruovala cesta a byl na ni navezen makadam, jsem tlačil taky. Asi po kilometrovém úseku jsme zastavili, odpočali si a pak zase pokračovali dál. Nejprudší část byla v obci Lipí. Ale i tu jsme zdolali. V Lipí jsme najeli na širší silnici a pokračovali do Jizbic. Zde jsme odbočili na pěšinu vedoucí přímo k Jiráskově chatě. Museli jsme, protože bylo po poledni a Otík by s prázdným žaludkem prohlídku Dobrošova nepřežil.
Svah začal utahovat. Petra jedoucí přede mnou naříkala, že je vysílená. Dýchala strašně rychle a já se bál, aby se jí něco nestalo. Najel jsem vedle ní a trochu ji tlačil. To už k cíli zbývalo jen asi 400 metrů. Ještě dva prudší trháčky a byli jsme nahoře. Jiráskova chata vypadá po rekonstrukci pěkně. I výhled z terasy je nádherný. Než dorazili ostatní, měli jsme už s Peťou odlovenou i kešku.
Protože se už zase blížil déšť, zapadli jsme do hospody. Bylo dost plno, takže jsem si s Petrou sedl k nějakému pánovi, který byl u stolu sám. Vzápětí dorazila i Maruška se Simčou. Přijely od Náchoda po silnici. Ten pán se zvedl, vzal si pivo a šel si sednout ven na terasu. Měl můj obdiv, protože tam bylo chladno a chvílemi spadlo pár kapek.
Obslouženi jsme byli poměrně rychle. Jen o pivo jsem si musel říct třikrát. Řízky ale byly připraveny v cukuletu. Jen ten pro Simču chyběl. Museli jsme ho několikrát připomenout. Mezitím se nám přišel omluvit veškerý personál restaurace. Před zaplacením se mě paní vrchní zeptala, zda jsem měl tři piva. Odpověděl jsem, že jen jedno. Tak dvě odečetla a bylo to OK.
Ještě před odchodem z chaty jsme se rozhodli navštívit rozhlednu. U recepce jsem se zeptal slečny, kolik budeme platit. Protože Maruška s Petrou šly na záchod, stál jsem u pultu jen se Simčou. Té se slečna zeptala, kolik let jí je. Dozvěděla se, že 12. Recepční přejela prstem ceník vstupného, zastavila se u kolonky „Děti do 6 let“ a prohlásila, že to bude mít Simča zdarma. Já budu platit 20 Kč. Dodal jsem, že s námi půjde ještě manželka a dcera. Já myslel dcera Petra, recepční se domnívala, že tou dcerou myslím Simonku. „Takže budete tři?“ zeptala se. „Ne, čtyři,“ odpověděl jsem, čímž jsem ji zmátl dokonale. Nakonec se ale vše vysvětlilo, zaplatil jsem 60 Kč a byli jsme vpuštěni na schodiště vedoucí na vížku nad chatou.
Rozhlédli jsme se po okolí. Na západě byly vidět i vrcholy Krkonoš. Nad nimi se blýskalo a vlna deště se rychle blížila k nám. Sešli jsme tedy dolů a protože Petra už na kole pokračovat nechtěla, dala jej Maruška do auta a všechny tři holky se přesunuly autem k pevnosti Dobrošov. Já zatím odlovil několik kešek schovaných podél silnice (opět jsme byli na trase té 100 keškové série). Zjistil jsem, že jsem už deset krabiček minul na trase z Lipí do Jizbice. Vracet se mi ale nechtělo.
U pevnosti Dobrošov jsme se zase všichni sešli. Kola jsme schovali pod střechu, protože už zase lilo a Radovan u pokladny dojednal hromadnou vstupenku. Průvodce nás pak vzal na prohlíkdu tvrze. Začali jsme v dělostřelském srubu Zelený. Následně jsme sestoupili po 171 schodech hluboko do podzemí. Chodbami jsme prošli plánované sklady munice a ubikace vojáků.  

Pak jsme po 262 schodech šlapali nahoru. Péťa vynesla malého Matyáše téměř až nahoru! Matyáš se držel jako klíště a nechtěl se pustit, přes veškeré Zdenálovo naléhání. Rovněž tak Peťka nechtěla dítě dát a statečně s ním šlapala nahoru. Otík šel hned za ní, a na úzkém schodišti tak nebylo jak pustit Zdenka s Andreou před něj. Navíc malý bestiáš neustále řval a nechtěl se pustit. Otík trnul hrůzou, že by se při násilné manipulaci synovec vysmekl a padal šachtou dolů.

Dostali jsme se do srubu Můstek. Na něm Němci v roce 1943 zkoušeli průrazné střely Refling, ale ani ty si s kvalitním československým železobetonem neporadily. Prakticky bunkr poškodily jen velmi málo. Ze střechy bunkru byl opět výhled do okolí, ale my hleděli především na Kozla, který se objevil na nedaleké cestě, za bicyklem táhl vozík s dvojčaty a usilovně dřel do kopce. Pak nám zmizel z očí. My už se nezdržovali a šli pro kola. Déšť už naštěstí ustal.
Maruška s holkama odjela autem do Náchoda na zámek, ostatní na kolech zamířili od pevnosti po silnici směrem na Českou Čermnou. Já jel stejným směrem, ale sám, protože jsem pokračoval v odlovu keší. A to právě až do České Čermné. Přesně jsem nevěděl, kudy dál. Odbočil jsem tedy na zelenou turistickou značku, která vedla k Peklu. Kilometr jsem jel po polních cestách okolo vesnice a pak se dostal na krásnou asfaltku – cyklostezku – vedoucí do Pekla. Následně jsem pět kilometrů nemusel šlápnout a jen sjížděl dolů až ke známé Jurkovičem navržené restauraci. Po zdolání této trasy mohu říct, že už jsem z Pekla projel či prošel skoro všechny cesty. Včetně žluté značky k vyhlídce Koníček. Tu bych profilem přirovnal k horské túře. Chybí mi jen červená turistická značka vedoucí přímo do Jizbic a modrá na Sendraž (další horské túry).
Z kamarádů jsem potkal v Pekle jen Pásky. Ostatní prý pokračovali do Nového Města. Vydal jsem se tedy za nimi. Dohnal jsem je až v kopci u odbočky ke campu. Mezi zahrádky odbočila jen Matička se Sirénkou. Ostatní jeli na kafe někam na náměstí. Já sjel přímo do campu. Maruška ještě nedorazila, takže mi chatičku musel odemknout pan Hruška.
 Václav zúčtoval vypitá piva. Jedno letos přišlo na 13,888 Kč. První místo v množství zkonzumovaných piv obsadil Kozel (52 kousků). Za ním se umístili Otík s Jolanou (41) a Zdenál (29). Neztratil se ani Rady (27). Maruška byla se 17 na čtvrtém místě od konce. Kromě vybrání peněz za piva vypitá, stihnul Václav ještě dovézt poslední soudek. Tentokrát měl jen 30 litrů, ale na večer to stačilo.
 Kromě piv jsme museli zaplatit i za pobyt v campu. Ačkoli byla letos cena za noc a osobu zvýšena na 140 Kč, nám pan Hruška účtoval obvyklých 115. Tímto mu ještě jednou děkujeme. Zaplatil jsem 3220 Kč.