29. 6. 2019 - sobota
 |
Peťa odjela stavět sokolský tábor. My naložili kabele, pak přidělali nosič na kola a dali na něj obě kola. Nejprve Maruščino elektrokolo, které si půjčila v Tour Sportu za 300 Kč na den. Pak přišel na řadu můj Scott. Kromě kabelky a blatníku jsem ani nemusel nic oddělávat. Zamkli jsme byt a jeli na Březinku pro pivo. Dvanáct lahví jsme dali do termokrabice a doplnili je ledem. Také petainer jsme dali do igelitu a do další krabice a obložili jej ledem. Led pak tekl z krabice ještě dva dny. A zatímco petainer padl během jednoho večera, láhve jsem z velké části dovezl domů.
Na cestu jsme vyrazili ve 12:30 a čekalo nás asi 230 km a čtyři hodiny v autě. Nechtěl jsem jet na KD po dálnici, protože jsem se obával kolon u Brna a Vyškova. A tak jsme vyrazili po silnici č. 360. Jenže už za Třebíčí byla uzavírka Pocoucova a než bychom to objížděli přes Budíkovice, jeli jsme raději na Náměšť n/O, Velkou Bíteš, Tišnov, Letovice, Moravskou Třebovou, Mohelnici, Zábřeh, Hanušovice, Ramzovou, Lázně Lipová, Vápennou, Žulovou, Černou Vodu. Cesta to byla hrozná a už bych ji nikdy nezvolil. Samá zatáčka, úzké silnice, místy silnice rozbité. Sotva jsme se vlekli a museli jet opatrně, aby se pivo v petaineru moc nemíchalo.
Jakmile člověk ale přejede Pomezní sedlo, ocitne se v jiném světě, kde není průmysl, místo polí většinou pastviny, málo turistů, čistá příroda. Mám ten kraj rád. Za Vápennou jsme si udělali přestávku a já se vypravil na odlov první kešky, která se skrývala v bývalé štole. Největším problémem bylo nalézt vstup do štoly, ale po krátkém bloudění se mi to podařilo. Samotná štola je zasypaná a dá se v ní projít jen asi 30 metrů. Ovšem keš D5 / T4,5 se cení. Další keš jsme dali u pomníku obětem světových válek, který se nachází mezi Vápennou a Žulovou.
Pak už to trvalo jen chvíli, než jsme dorazili k chatě Maté v Černé Vodě. Krom nás už tu byli i někteří další účastníci KD. Po roce jsem se tak mohl pozdravit s Otíkem či Pivošem. Jak ten rok rychle utekl. A jak nám pak rychle utekl i týden dovolené.
Matička, Jura + boxerka Máša
Lenka, Bob, Adéla, Adam (Bobasjuci)
Lída, Radovan, Hanička, Pepík (Pásci)
Romana, Václav, Anička, Míša (Kahánci)
Táňa, Zdeněk (Vaňci)
Vlasta, Eliška, Vojta (Staňci)
Kamil, Kačka, Adámek (Krejčíci)
Kača, Rady, Eliška
Inka, Hanys, Klárka, Kristýnka (Hanysi Skřipští)
Eva, Kozel, Jára, Ivanka a Adélka (Kozli)
Pivoš, Vojevůdce, Jemnostpán
Maruška, Pepa (Pepáci)
Nezdržovali jsme se vybalováním a šli na Bernarda 11, neb první sud byl naražen krátce po našem příjezdu. Pak jsem se musel zchladit v novém kruhovém bazénu. Když všichni koupající běhali ve vodě podél stěny dokola, vznikla divoká řeka, která vás unášela stejně jako ta v aquaparcích vytvořená silnými čerpadly.
Na cestu jsme vyrazili ve 12:30 a čekalo nás asi 230 km a čtyři hodiny v autě. Nechtěl jsem jet na KD po dálnici, protože jsem se obával kolon u Brna a Vyškova. A tak jsme vyrazili po silnici č. 360. Jenže už za Třebíčí byla uzavírka Pocoucova a než bychom to objížděli přes Budíkovice, jeli jsme raději na Náměšť n/O, Velkou Bíteš, Tišnov, Letovice, Moravskou Třebovou, Mohelnici, Zábřeh, Hanušovice, Ramzovou, Lázně Lipová, Vápennou, Žulovou, Černou Vodu. Cesta to byla hrozná a už bych ji nikdy nezvolil. Samá zatáčka, úzké silnice, místy silnice rozbité. Sotva jsme se vlekli a museli jet opatrně, aby se pivo v petaineru moc nemíchalo.
Jakmile člověk ale přejede Pomezní sedlo, ocitne se v jiném světě, kde není průmysl, místo polí většinou pastviny, málo turistů, čistá příroda. Mám ten kraj rád. Za Vápennou jsme si udělali přestávku a já se vypravil na odlov první kešky, která se skrývala v bývalé štole. Největším problémem bylo nalézt vstup do štoly, ale po krátkém bloudění se mi to podařilo. Samotná štola je zasypaná a dá se v ní projít jen asi 30 metrů. Ovšem keš D5 / T4,5 se cení. Další keš jsme dali u pomníku obětem světových válek, který se nachází mezi Vápennou a Žulovou.
Pak už to trvalo jen chvíli, než jsme dorazili k chatě Maté v Černé Vodě. Krom nás už tu byli i někteří další účastníci KD. Po roce jsem se tak mohl pozdravit s Otíkem či Pivošem. Jak ten rok rychle utekl. A jak nám pak rychle utekl i týden dovolené.
Seznam účastníků KD 2019 v Černé Vodě:
Jolana, Otík + bišonci Mia a Šelma (Otíci)Matička, Jura + boxerka Máša
Lenka, Bob, Adéla, Adam (Bobasjuci)
Lída, Radovan, Hanička, Pepík (Pásci)
Romana, Václav, Anička, Míša (Kahánci)
Táňa, Zdeněk (Vaňci)
Vlasta, Eliška, Vojta (Staňci)
Kamil, Kačka, Adámek (Krejčíci)
Kača, Rady, Eliška
Inka, Hanys, Klárka, Kristýnka (Hanysi Skřipští)
Eva, Kozel, Jára, Ivanka a Adélka (Kozli)
Pivoš, Vojevůdce, Jemnostpán
Maruška, Pepa (Pepáci)
Zde musím upřesnit, že Inka přijela až ve čtvrtek večer a Jemnostpán dokonce v pátek ráno. Pro změnu my a Staňci jsme v pátek odjížděli.
Z dvoulůžkových pokojů na nás zbyl ten s číslem 11. Oblíbenou 13 si vzali Pivoš s Vojevůdcem. Asi proto, že na tomto pokoji byla lampička. Tu my neměli. Zato jsme měli na stěně malé zrcadlo. Ale umístěno bylo tak nešťastně, že jsem si v něm viděl břicho, a kdybych si klekl, tak zase jen strop. Když jsem tedy chtěl zkontrolovat svoji vizáž, musel jsem se krčit a různě kroutit. Krom zrcadla jsme měli na pokoji dvě malé skříňky, jednu skříň a dvě lůžka. Mezi nimi mezera jen 15 cm. Projít k oknu znamenalo dělat krok sun krok. Klíče od pokoje jsme neměli ani my, ani Pivoš. Prý se ztratily. To mě trochu znervózňovalo, protože po chatě se občas potulovaly i nějaké cizí osoby. Faktem ale je, že se nám nic podstatného neztratilo a všechny nepodstatné věci se pak nalezly v pokoji č. 12, tedy u Otíků.Nezdržovali jsme se vybalováním a šli na Bernarda 11, neb první sud byl naražen krátce po našem příjezdu. Pak jsem se musel zchladit v novém kruhovém bazénu. Když všichni koupající běhali ve vodě podél stěny dokola, vznikla divoká řeka, která vás unášela stejně jako ta v aquaparcích vytvořená silnými čerpadly.