3. 7. 2017 - pondělí

3. 7. 2017 - pondělí
Spal jsem celých osm hodin! To se mi doma jen tak nepodaří. Ale tady je klid, ticho, čerstvý vzduch, žádné starosti – prostě idyla. Vstal jsem odpočatý v 7:15 a vyrazil na kuchyňku. Objevil se tu zelený mycí prostředek z Tesca za 9 Kč a houbička na nádobí. Obojí věnoval Pivoš. Za což mu děkuji. Houbičku už ale někdo použil a asi s ní umýval hrnec plný sádla, neboť byla úplně obalená tukem. Ten nešel rozpustit ani tím mycím prostředkem, ani zdejší teplou vodou. Ta sice tekla, ale její teplota a množství byly odvislé od toho, jak moc si vedle v umývárce někdo pustil sprchu. Většinou ji po ránu využíval Pivoš a Lída. Ta ranní sprchu preferovala před nákupem pečiva. Tímto úkolem byla sice oficiálně pověřena, ale za celý týden nikomu nedodala ani rohlík.
Když už jsem byl po snídani a připraven na cyklistickou vyjížďku, probudil se konečně Pivoš, s vervou sobě vlastní vyrazil z chatky a spustil budíček: „Když ráno, raníčko.“ Pak na nástěnku připíchl článek ze včerejších novin. Jednalo se o rozhovor s prezidentem Zemanem, po jeho návštěvě na elektrárně Dukovany. Pan prezident v něm vyjádřil radost z toho, že průměrný plat zaměstnanců EDU je 57 000 Kč. Nejsou to sice velké peníze, ale to dopoledne jsem si vyslechl spoustu jízlivých komentářů a někteří na mě koukali vyloženě nenávistně. Jako bych já za to mohl. Kdybych uvedl, jaké platím daně, spíše by mě ostatní litovali. Škoda, že pan prezident neuvedl medián. Ten by vypovídal o mzdách na EDU víc. Průměr je určitě zkreslený platem pana ředitele a vedoucích odborů.
Otíkem naplánovaného cyklovýletu se dnes nezúčastnil akorát Václav.  Ten se opět věnoval manažerským povinnostem, a aby prý nepřetěžoval zdejší wi-fi, odešel na náměstí do cukrárny, kde měli lepší signál. Další čtyři účastníci na kolech vyrazili přímo z kempu a mířili do Police nad Metují. My ostatní jsme na bicyklech popojeli k Sepskému mostu, kam po chvíli dorazil i postarší Orlobus s vlekem pro čtyřicet kol. Bylo nás tolik, že jsme ještě dvě kola museli vzít dovnitř do autobusu. Cestou do Police jsem chtěl doplnit statistiku v kronice a začal počítat, kolik lidí jede autobusem. Poprvé mi vyšlo 39. Což bylo divné, protože kol bylo 42. Počítal jsem tedy znovu a dospěl k různým hodnotám: 39 – 43 lidí. Jára prošel autobusem taky a napočítal dokonce jen 32! Vezmu-li tedy medián napočtených hodnot, jelo nás busem 40. Vím, že to nesedí s počtem kol, ale tak to bylo.
V Polici nás autobusák vyložil u benzinky na konci města (směr na Bukovice). Zde jsme naskočili do sedel a vyrazili přes město k muzeu Merkuru. Cestou nás zaujala různá místa. Například některé nápisy:
Pejskár výrobce trvanlivých salámů – z čehopak ty uzeniny vyrábějí?
pamětní deska zasloužilého kronikáře Jana Gege – potěšilo mě, že kronikářům je tu věnována patřičná úcta. Ostatně i já už mám svoji ceduli.
pamětní deska MUDr Adolfa Prouzy oblíbeného bratrance Al. Jiráska.
U muzea jsme zastavili. Na dlouho, protože část výpravy šla na prohlídku. Čekání jsem si krátil hledáním keší. Zvláště ta na náměstí u pramene Julinka se mi líbila. Bylo tu spousta mladých maminek na procházce. Pak už jsem nevěděl, jak bych se zabavil, a tak jsme se s Maruškou připojili k elitní skupině, která už vyrážela na cestu. Tato skupina byla tvořena samými vysportovanými KáDéčkáři. V pelotonu jel R. Ivasjuk, R. Kahánková, R. Krupa, R. Pásek – prostě samá R, samá zvučná jména. Proto jsem nabádal Marušku ke spěchu a nedovolil jí žádný odpočinek.
Otíkova druhá podřad… neelitní skupina zvolila jinou trasu než my. Prakticky stále podél Metuje až do kempu. Tedy bez zbytečných výškových metrů, kterých my si užili až až.
Po silnici jsme dojeli do Bazděkova a zde odbočili na cyklostezku, která byla trochu drsnější a navíc končila ve Vysoké Srbské. Zde nás čekalo legendární 18% stoupání. Před pár lety jsem ho vyjel bez problémů. Dnes jsem uvažoval, že by bylo lepší kolo tlačit. Ale odolal jsem tomuto pokušení a vyjel až nahoru. Předpokládám ale, že za takové dva roky, už to snad ani nevyjdu.
Když se nahoru doplahočili i poslední opozdilci, mohli jsme pokračovat. Pro změnu prudkým sjezdem do Žďárek. Zde to Pepík Pásek pustil bez brždění a dole málem skončil někomu v bazénu na zahradě. Zachránil jej až pád těsně před živým plotem.
Ze Žďárek vedla cyklostezka po silnici na kraj vesnice Velké Poříčí. V této části trasy mě zdrželo hledání dvou keší, takže mi ostatní ujeli. Dohnat je bylo nad mé síly, a tak jsem jel po krásné cyklostezce mezi Metují a hranicí s Polskem prakticky sám. Jen občas jsem potkal jiné cyklisty či inlinisty. Projel jsem Bělovsí a dostal se do Náchoda. Zde jsem zastavil, vytáhl telefon a zkoušel volat na různá čísla, abych zjistil, kam se jde na oběd. Maruška měla vybitý, takže vypnutý, mobil. Hanis mi to nezvedl. Inka mi to nezvedla. Radovan mi to nezvedl. Nikoho dalšího jsem v seznamu uloženého neměl. Sedl jsem tedy na kolo a smutný pokračoval po cyklostezce Náchodem směrem k Peklu. Když jsem byl na konci města, volal Radovan, že jsou v hotelu U Beránka. Otočil jsem to a mazal zpět. Dvakrát jsem se sice musel zeptat kolemjdoucích, kde že je hotel Beránek, ale nakonec jsem se tam dostal.
Jídlo i pivo bylo v hotelu výborné, a tak jsme tam poseděli poměrně dlouho. Pak jsem se nechal ukecat a vydal se s Pásky, Hanisem a Klárkou šílenou cestou do Pekla. Zatímco ostatní jeli po rovince podél Metuje, my šlapali do ještě horších kopců, než byl ten ve Vysoké Srbské. Několikakilometrové stoupání mě stálo hodně sil. Asfaltka přešla v lesní cestu, navíc horší a horší. Musel jsem šlapat ve stoje. Zadní kolo si občas hráblo, když jsem přisedl, zvedalo se to přední. Pár metrů před vrcholem jsem málem skončil v křoví a jen tak tak vytrhl nohu z pedálu. Zbylých 15 metrů jsem vytlačil. Ocitli jsme se na parkovišti u Jiráskovy chaty. Ostatní se rozhodli pro dobrodružný sjezd po turistické značce. Já zvolil bezpečnější cyklostezku 4037 do Jizbic a Lipí. Následovala krásná asfaltečka až do Pekla. Nikdo známý už tu nebyl, tak jsem usilovně šlapal do kempu. V Novém Městě jsem ještě nalezl keš na vyhlídce hotelu Rajská zahrada a po chvíli už se řadil do fronty před sprchou.
Cítil jsem se dost unaven, ale dobrák Pivoš mi uvařil kávičku tak silnou, že jsem měl rázem oči jak vlk a byl plný energie.
Během večerního posezení nám Otík s Jurou povyprávěli, jak Otík málem zahynul, když navštívil Juru s Matičkou. Ti dva vygruntovali návštěvní pokoj, povlekli čisté povlečení a Ing. Králíka, který tu normálně bydlel, uklidili hodně daleko. Otíkovi bylo ale v noci zima a začal hledat něco, čím by se ještě přikryl. Nakonec nalezl jakousi deku, do níž se celý zabalil. Netušil, že je to deka, v níž lehává právě Ing. Králík. Ráno Otík nechápal, co se s ním děje. Že je alergický na králíky (nebo říkal inženýry?), dosud tušil jen mlhavě. Teď neviděl, nemohl dýchat a nevěděl, zda vůbec přežije.
V kempu ale králíci nebyli, takže Otík byl v pohodě a s nadšením fotil naši skupinu u ohně. Fotku pak posílal všem přátelům, které má v Messengeru uložené. Mně to neposlal, protože mě má prý uloženého v nepřátelích.
Ochlazovalo se, a kdo se pořádně neoblékl, trpěl zimou. Pobavilo mě, když jsem pohlédl směrem, kde seděli Otík s Pivošem. Pod dekou se tam choulili dva staříci. Rázem jsem se vedle nich cítil o deset let mladší. Otík nám pak povyprávěl další historku, která se udála před mnoha lety. Taky už jsme ji mnohokrát slyšeli. Byla o tom, jak Otíka v nemocnici navštívila Joly s Pivošem a vedle ležící pán si myslel, že za Otíkem přišla manželka a tatínek. Pivoše toto vyprávění rozčílilo a volal, že to má za svoji ochotu a že už Otíkovi do nemocnice víckrát instantní jitrnice neponese. Může někdo jiný než Pivoš vymyslet instantní jitrnice? :-) Kače jsem hned doporučil, že až bude princezna Eliška slavit narozeniny a budou shánět nějakého entertainera, tak ať si najmou Pivoše.
Kaču tato myšlenka zaujala, a protože Rady šel spát, přisedla si k Pivošovi. Nezkoušela jej ale najmout, nýbrž naopak. Podbízela se a chtěla, aby Pivoš zaměstnal ji. Že prý když s ní uzavře poměr (pracovní), tak ji může vozit do práce, může jít dát pěr týdnů dovolené a případně i další benefity. Zato mu bude ona dělat jen pomyšlení. Jestli na dohodu došlo – nevím.
Zima byla čím dál vlezlejší, a tak jsme na sebe navlékali další vrstvy oblečení. Bárt se mi přiznal, že už má na sobě všechno kromě pyžama.
Děti se zahřály sportem. Celý večer hrály fotbal za naší chatkou. Kozel tam měl zaparkovaného Pathfindera. Duněly tedy nejen popelnice, ale občas i Nissan.
    Spal jsem celých osm hodin! To se mi doma jen tak nepodaří. Ale tady je klid, ticho, čerstvý vzduch, žádné starosti – prostě idyla. Vstal jsem odpočatý v 7:15 a vyrazil na kuchyňku. Objevil se tu zelený mycí prostředek z Tesca za 9 Kč a houbička na nádobí. Obojí věnoval Pivoš. Za což mu děkuji. Houbičku už ale někdo použil a asi s ní umýval hrnec plný sádla, neboť byla úplně obalená tukem. Ten nešel rozpustit ani tím mycím prostředkem, ani zdejší teplou vodou. Ta sice tekla, ale její teplota a množství byly odvislé od toho, jak moc si vedle v umývárce někdo pustil sprchu. Většinou ji po ránu využíval Pivoš a Lída. Ta ranní sprchu preferovala před nákupem pečiva. Tímto úkolem byla sice oficiálně pověřena, ale za celý týden nikomu nedodala ani rohlík.
Když už jsem byl po snídani a připraven na cyklistickou vyjížďku, probudil se konečně Pivoš, s vervou sobě vlastní vyrazil z chatky a spustil budíček: „Když ráno, raníčko.“ Pak na nástěnku připíchl článek ze včerejších novin. Jednalo se o rozhovor s prezidentem Zemanem, po jeho návštěvě na elektrárně Dukovany. Pan prezident v něm vyjádřil radost z toho, že průměrný plat zaměstnanců EDU je 57 000 Kč. Nejsou to sice velké peníze, ale to dopoledne jsem si vyslechl spoustu jízlivých komentářů a někteří na mě koukali vyloženě nenávistně. Jako bych já za to mohl. Kdybych uvedl, jaké platím daně, spíše by mě ostatní litovali. Škoda, že pan prezident neuvedl medián. Ten by vypovídal o mzdách na EDU víc. Průměr je určitě zkreslený platem pana ředitele a vedoucích odborů.
Otíkem naplánovaného cyklovýletu se dnes nezúčastnil akorát Václav.  Ten se opět věnoval manažerským povinnostem, a aby prý nepřetěžoval zdejší wi-fi, odešel na náměstí do cukrárny, kde měli lepší signál. Další čtyři účastníci na kolech vyrazili přímo z kempu a mířili do Police nad Metují. My ostatní jsme na bicyklech popojeli k Sepskému mostu, kam po chvíli dorazil i postarší Orlobus s vlekem pro čtyřicet kol. Bylo nás tolik, že jsme ještě dvě kola museli vzít dovnitř do autobusu. Cestou do Police jsem chtěl doplnit statistiku v kronice a začal počítat, kolik lidí jede autobusem. Poprvé mi vyšlo 39. Což bylo divné, protože kol bylo 42. Počítal jsem tedy znovu a dospěl k různým hodnotám: 39 – 43 lidí. Jára prošel autobusem taky a napočítal dokonce jen 32! Vezmu-li tedy medián napočtených hodnot, jelo nás busem 40. Vím, že to nesedí s počtem kol, ale tak to bylo.
V Polici nás autobusák vyložil u benzinky na konci města (směr na Bukovice). Zde jsme naskočili do sedel a vyrazili přes město k muzeu Merkuru. Cestou nás zaujala různá místa. Například některé nápisy:
Pejskár výrobce trvanlivých salámů – z čehopak ty uzeniny vyrábějí?
pamětní deska zasloužilého kronikáře Jana Gege – potěšilo mě, že kronikářům je tu věnována patřičná úcta. Ostatně i já už mám svoji ceduli.
pamětní deska MUDr Adolfa Prouzy oblíbeného bratrance Al. Jiráska.
U muzea jsme zastavili. Na dlouho, protože část výpravy šla na prohlídku. Čekání jsem si krátil hledáním keší. Zvláště ta na náměstí u pramene Julinka se mi líbila. Bylo tu spousta mladých maminek na procházce. Pak už jsem nevěděl, jak bych se zabavil, a tak jsme se s Maruškou připojili k elitní skupině, která už vyrážela na cestu. Tato skupina byla tvořena samými vysportovanými KáDéčkáři. V pelotonu jel R. Ivasjuk, R. Kahánková, R. Krupa, R. Pásek – prostě samá R, samá zvučná jména. Proto jsem nabádal Marušku ke spěchu a nedovolil jí žádný odpočinek.
Otíkova druhá podřad… neelitní skupina zvolila jinou trasu než my. Prakticky stále podél Metuje až do kempu. Tedy bez zbytečných výškových metrů, kterých my si užili až až.
Po silnici jsme dojeli do Bazděkova a zde odbočili na cyklostezku, která byla trochu drsnější a navíc končila ve Vysoké Srbské. Zde nás čekalo legendární 18% stoupání. Před pár lety jsem ho vyjel bez problémů. Dnes jsem uvažoval, že by bylo lepší kolo tlačit. Ale odolal jsem tomuto pokušení a vyjel až nahoru. Předpokládám ale, že za takové dva roky, už to snad ani nevyjdu.
Když se nahoru doplahočili i poslední opozdilci, mohli jsme pokračovat. Pro změnu prudkým sjezdem do Žďárek. Zde to Pepík Pásek pustil bez brždění a dole málem skončil někomu v bazénu na zahradě. Zachránil jej až pád těsně před živým plotem.
Ze Žďárek vedla cyklostezka po silnici na kraj vesnice Velké Poříčí. V této části trasy mě zdrželo hledání dvou keší, takže mi ostatní ujeli. Dohnat je bylo nad mé síly, a tak jsem jel po krásné cyklostezce mezi Metují a hranicí s Polskem prakticky sám. Jen občas jsem potkal jiné cyklisty či inlinisty. Projel jsem Bělovsí a dostal se do Náchoda. Zde jsem zastavil, vytáhl telefon a zkoušel volat na různá čísla, abych zjistil, kam se jde na oběd. Maruška měla vybitý, takže vypnutý, mobil. Hanis mi to nezvedl. Inka mi to nezvedla. Radovan mi to nezvedl. Nikoho dalšího jsem v seznamu uloženého neměl. Sedl jsem tedy na kolo a smutný pokračoval po cyklostezce Náchodem směrem k Peklu. Když jsem byl na konci města, volal Radovan, že jsou v hotelu U Beránka. Otočil jsem to a mazal zpět. Dvakrát jsem se sice musel zeptat kolemjdoucích, kde že je hotel Beránek, ale nakonec jsem se tam dostal.
Jídlo i pivo bylo v hotelu výborné, a tak jsme tam poseděli poměrně dlouho. Pak jsem se nechal ukecat a vydal se s Pásky, Hanisem a Klárkou šílenou cestou do Pekla. Zatímco ostatní jeli po rovince podél Metuje, my šlapali do ještě horších kopců, než byl ten ve Vysoké Srbské. Několikakilometrové stoupání mě stálo hodně sil. Asfaltka přešla v lesní cestu, navíc horší a horší. Musel jsem šlapat ve stoje. Zadní kolo si občas hráblo, když jsem přisedl, zvedalo se to přední. Pár metrů před vrcholem jsem málem skončil v křoví a jen tak tak vytrhl nohu z pedálu. Zbylých 15 metrů jsem vytlačil. Ocitli jsme se na parkovišti u Jiráskovy chaty. Ostatní se rozhodli pro dobrodružný sjezd po turistické značce. Já zvolil bezpečnější cyklostezku 4037 do Jizbic a Lipí. Následovala krásná asfaltečka až do Pekla. Nikdo známý už tu nebyl, tak jsem usilovně šlapal do kempu. V Novém Městě jsem ještě nalezl keš na vyhlídce hotelu Rajská zahrada a po chvíli už se řadil do fronty před sprchou.
Cítil jsem se dost unaven, ale dobrák Pivoš mi uvařil kávičku tak silnou, že jsem měl rázem oči jak vlk a byl plný energie.
Během večerního posezení nám Otík s Jurou povyprávěli, jak Otík málem zahynul, když navštívil Juru s Matičkou. Ti dva vygruntovali návštěvní pokoj, povlekli čisté povlečení a Ing. Králíka, který tu normálně bydlel, uklidili hodně daleko. Otíkovi bylo ale v noci zima a začal hledat něco, čím by se ještě přikryl. Nakonec nalezl jakousi deku, do níž se celý zabalil. Netušil, že je to deka, v níž lehává právě Ing. Králík. Ráno Otík nechápal, co se s ním děje. Že je alergický na králíky (nebo říkal inženýry?), dosud tušil jen mlhavě. Teď neviděl, nemohl dýchat a nevěděl, zda vůbec přežije.
V kempu ale králíci nebyli, takže Otík byl v pohodě a s nadšením fotil naši skupinu u ohně. Fotku pak posílal všem přátelům, které má v Messengeru uložené. Mně to neposlal, protože mě má prý uloženého v nepřátelích.
Ochlazovalo se, a kdo se pořádně neoblékl, trpěl zimou. Pobavilo mě, když jsem pohlédl směrem, kde seděli Otík s Pivošem. Pod dekou se tam choulili dva staříci. Rázem jsem se vedle nich cítil o deset let mladší. Otík nám pak povyprávěl další historku, která se udála před mnoha lety. Taky už jsme ji mnohokrát slyšeli. Byla o tom, jak Otíka v nemocnici navštívila Joly s Pivošem a vedle ležící pán si myslel, že za Otíkem přišla manželka a tatínek. Pivoše toto vyprávění rozčílilo a volal, že to má za svoji ochotu a že už Otíkovi do nemocnice víckrát instantní jitrnice neponese. Může někdo jiný než Pivoš vymyslet instantní jitrnice? :-) Kače jsem hned doporučil, že až bude princezna Eliška slavit narozeniny a budou shánět nějakého entertainera, tak ať si najmou Pivoše.
Kaču tato myšlenka zaujala, a protože Rady šel spát, přisedla si k Pivošovi. Nezkoušela jej ale najmout, nýbrž naopak. Podbízela se a chtěla, aby Pivoš zaměstnal ji. Že prý když s ní uzavře poměr (pracovní), tak ji může vozit do práce, může jít dát pěr týdnů dovolené a případně i další benefity. Zato mu bude ona dělat jen pomyšlení. Jestli na dohodu došlo – nevím.
Zima byla čím dál vlezlejší, a tak jsme na sebe navlékali další vrstvy oblečení. Bárt se mi přiznal, že už má na sobě všechno kromě pyžama.
Děti se zahřály sportem. Celý večer hrály fotbal za naší chatkou. Kozel tam měl zaparkovaného Pathfindera. Duněly tedy nejen popelnice, ale občas i Nissan.