4. 7. 2017 - úterý
 |
Ráno byly popelnice na svých místech. To pan Hruška již před budíčkem uvedl kemp do provozuschopného stavu. Jakmile se ale vzbudily první děti, už zase začaly popelnice cestovat po celém areálu.
Na kuchyňce jedovatě zeleného mycího prostředku od Pivoše ubyla asi čtvrtina. Houbičku někdo zbavil tuku.
První, kdo vzdal výlet na lodích, byla Lída. Celou noc prý zvažovala všechna pro a proti a rozhodla se raději pro výlet do Adršpachu, kde dnes bude odhadem asi milion lidí na kilometr čtvereční. Je škoda, že Lída s námi nejede. Mlýnský náhon, který chceme jet, má totiž nejlépe nastudovaný. V noci prošla veškerou dostupnou literaturu a zopakovala si všechny vodácké dovednosti. Nakonec se ji ale podařilo přesvědčit, že voda nebude až tak náročná a že oproti přelidněnému Adršpachu, to bude balzám na nervy. Abychom mohli obě destinace porovnat, obětovali se Kahánci s Pivošem a vyrazili právě do Adršpachu. My ostatní na Metuji.
Osádky lodí:
Otík a Jolana
Kozel a Jaroušek
Hanis a Inka
Klára a Kiki
Zdeněk a Táňa + Eliška
Kamil a Adámek + Kačka
Pavel a Vlasta + Vojtíšek
Radovan a Hanička
Lída a Pepík
Robert a Adéla
Rady a Kača + princezna Eliška
Pepa a Maruška
V 9:30 na nás čekal pan Ptáček u Sepského mostu s 12 loděmi. Krom nich jsme dostali i pádla, barely a vesty. Také jeden itinerář řeky zatavený ve fólii. Nikdo se k němu nehlásil, tak jsem si jej vzal do lodě já. Během plavby jsem měl ale plné ruce práce a na nějaké studium vůbec nebyl čas. Následovala krátká instruktáž, jak si správně obléci záchrannou vestu a pan Ptáček se rozloučil a odjel. Odjeli i řidiči s auty do Dolska. Nikdo z nich sice nevěděl, kde to přesně je, ale odjeli. Dlouho jsme se nudili na břehu řeky a čekali a čekali.
Řidiči se konečně vrátili. Hanisovým Volkswagenem, který nestartuje. Už ráno jsme museli použít startovací kabely. Hanis to ale moc neřeší. Starosti si nepřipouští. Navíc se navlekl do mikiny, která mu velmi slušela, a když si natáhl kapuci, všichni si jej chtěli vyfotit.
Lodě jsme spustili na vodu (Metuje 21. říční kilometr) a mohli vyrazit. Nejprve zákrutem kolem města. Po cca 1 km nás čekal první jez s vysokými larseny (km 19,8). Škoda, že tu s námi nebyl Pivoš. Žádné komické představení se tak nekonalo. Pravdou ale je, že vylézt na lávku dá člověku zabrat. Loď se tam tlačí pod prkno, které se prohýbá a pruží. I my jsme měli co dělat a málem se vykotili. Naštěstí jen málem. Lodě jsme přetáhli pod jez a pokračovali dál.
Po dalších 1,7 km následoval další jez (km 18,1). Kamil se svojí lodí přirazil ke břehu a zmizel v kopřivách. Za chvíli se vrátil se slovy, že se to dá jet. Šlajsnou na levé straně. Čeká nás jen menší skok. Raději jsem se na to šel podívat osobně. Maruška se stejně jako většina háčků prošla po břehu. Zadáci jeli šlajsnu sami. A všichni to zvládli.
O kus dál jsem na lidi na mostě volal, jestli už jsme v Hradci. Prý ještě kousek. Někoho překvapilo, že i po téměř dvou hodinách usilovné plavby jsme stále ještě v Novém Městě. Konkrétně jsme byli v Krčíně. Na jeho konci, na 16,8. km řeky, byl další jez a u něj odbočka do Mlýnského náhonu. Než jsme do něj vlezli, dali jsme si krátkou pauzičku.
Lodě jsme přetáhli přes cestu do náhonu a vyrazili na další plavbu. Naše kánoe byla poslední. Ocitli jsme se v jiném světě. Připomínal džungli. Náhon byl poměrně úzký, strašně klikatý, sevřený stromy a větvemi dosahujícími až k hladině. Všude plno pavouků a mušek, které vám lezou po kůži a nedají se smést. Také stromy padlé do vody nebyly vzácností. Občas nám cestu znepříjemnila nějaká lávka. Padlé stromy a lávky byly překážkami nejhoršími. Někdy se daly podjet, což znamenalo zalehnout do lodě a přestat ji řídit. Někdy jsme museli přes tyto překážky vrchem, což znamenalo pracně manévrovat lodí podél kmene a pak ji přetáhnout. Jak jsem již psal, náhon je samá zatáčka. Časem jsme si s Maruškou vypracovali způsob, jak se s nimi vyrovnat. Do levé zatáčky mi manželka pomáhala najet několika záběry kontra (pádluji napravo), do pravé zatáčky mocně zabírala. Mnohdy jsme se k zatáčce blížili s lodí natočenou předem, takže jsme se sunuli do strany. Kupodivu nikdo se v této části řeky necvakl. Tato nepříjemnost potkala ještě na Metuji Lídu a Kozla.
Krátce před půlkou cesty Mlýnským náhonem jsme mezi křovinami zahlédli siluetu polorozbořeného mlýna. Pokyn z itineráře zněl jasně. Zastavit na levém břehu a lodě přenést. Podařilo se. Jen mě trochu děsilo, že síly docházejí a jsme teprve v půli té divočiny. Pokračování v plavbě nepřineslo nic nového. Jen křoví, křoví a křoví. V jednu chvíli jsme se dostali do místa, kde přes koryto náhonu ležely dokonce dva spadlé stromy. Lodě se to nahromadily a museli jsme čekat, než tuto překážku postupně zdolají. „Běž se podívat, jak to tam vypadá,“ přikázal mi háček. Vylezl jsem tedy na břeh a okamžitě byl obsypán výše zmíněnými muškami. Lezly mi všude. Ve chvíli, kdy jsem se je nesnažil smést a zvedl oči, uviděl jsem Kaču, která lezla po jednom z kmenů asi čtyři metry vysoko nad řekou. Vypadala jako Tarzan. Pak mi ale zmizela v husté zeleni. Naskočil jsem zpět do lodě a další výlety na břeh odmítal. Krupova loď už byla pryč a přes stromy teď lezli Staňci. Pak i my. Opět jsme nástrahu zdolali bez ztráty kytičky.
Konečně jsme se dostali k lávce nízko nad vodou. Pamatoval jsem si ji z minulé plavby. Krátce za ní už bude konec tohoto trápení. Lávku jsme nějak podlezli a za chvíli se vynořili z džungle. A to přímo u starého mlýna, který současný majitel (z 8. generace mlynářského rodu) přestavuje na hospodu. Ovšem na nás nebyl připraven. Sice rychle pustil chlazení a začal točit jeden půllitr za druhým, ale pivo bylo teplé. My ale měli strašnou žízeň, a tak jsme se s teplotou vyrovnali. Na čepu tu byl Rampušák z pivovaru v Dobrušce. Utopenci byly prý pro změnu studené a málo uleželé. Výčepní byl ale ochotný a komunikativní. Dozvěděl jsem se například, že provozuje vodní turbínu o výkonu 37 kW. Musí to být něco titěrného. S našimi parními turbínami 220 MW se to nedá srovnat.
Už jsme se chystali k odjezdu, když nás ve mlýně vystřídala skupina vodáků z Blanska. Ti jeli už druhý den, a to z Hronova. Nás čekalo posledních 15 minut k ústí Mlýnského náhonu do Metuje. Voda tekla poměrně svižně, takže nebyl problém. Přistáli jsme podle instrukcí vpravo před mostem v Dolsku. Lodě jsme vytáhli na břeh a Otík se z nějakého nepochopitelného důvodu pustil do důkladného vyčištění svého plavidla. Pak mi pořád předhazoval, že takhle má vypadat předávaná loď. A ne jako ta naše, která byla zaflákaná od bahna zvenku i zevnitř. Kontroval jsem, že nemáme houbu, a když otravoval dál, odkázal jsem ho na háčka. Ten je přeci odpovědný za čistotu lodi.
Z Dolska jsme se vrátili auty do kempu. Následovala sprcha, pivo a procházka do města. Večeři jsme si dali v pizzerii na náměstí. Pepík zde převrhl misku s příbory. Ihned přiběhla obsluhující černoška. Byla velmi milá a utěšovala Pepíka, že se nic nestalo. Jak se snažila dát věci do pořádku, vyletěla jí z ruky vidlička a jako vystřelený šíp mířila na Jarouškovu hlavu. Tu jen o milimetry minula. Jaroušek to neřešil a nevzrušeně nám něco povídal dál. Ani Kozel si ničeho nevšiml. Ležel na obrubě kašny uprostřed náměstí s telefonem na uchu a taky si stále něco povídal.
Po jídle jsme se přesunuli do kavárny o 30 metrů dál. Kromě kávičky bylo objednáno i Prosecco a byla pohoda. Servírka nám udělala i skupinové foto a pak se zeptala, jestli budeme chtít ještě další skleničku tohoto vína. Musela by pro něj totiž skočit do Coopu.
Jakmile jsem dopil, vydal jsem se odlovit ještě tři kešky v okolí. Maruška se mnou šla alespoň pro první z nich. Byla ukryta na parkovišti pod zámeckou zahradou. Zrovna když jsem se natahoval přes plot pro krabičku, zastavilo nedaleko auto městské policie. Strážníci vystoupili a změřili si mě přísným pohledem. Dělal jsem, že nic a oni se tedy věnovali svým povinnostem. Konkrétně uzavření brány do zahrady. Sám jsem pak ještě zašel pro keš na druhém břehu Metuje a také na Dvořáčkovu vyhlídku. Byla už skoro tma, když jsem se vrátil do kempu.
Ostatní už seděli u ohně a Hanis je bavil hrou na kytaru. Oblíbené dětské písničky, ale naše ratolesti nezaujaly. Hrály totiž na schovávanou. Nejlepší schovka byla na střeše Pathfinderu.
Otík poručil otevřít láhev Diplomatica, a když rychle zmizela, tak další. Tento drahý venezuelský rum, jak Otík neustále zdůrazňoval, tu tekl jak voda. Otík se opil a tvrdil, že dnes do patra na postel nepoleze a bude muset spát dole s Joli. Nám to ale bylo úplně jedno.
Ráno byly popelnice na svých místech. To pan Hruška již před budíčkem uvedl kemp do provozuschopného stavu. Jakmile se ale vzbudily první děti, už zase začaly popelnice cestovat po celém areálu.
Na kuchyňce jedovatě zeleného mycího prostředku od Pivoše ubyla asi čtvrtina. Houbičku někdo zbavil tuku.
První, kdo vzdal výlet na lodích, byla Lída. Celou noc prý zvažovala všechna pro a proti a rozhodla se raději pro výlet do Adršpachu, kde dnes bude odhadem asi milion lidí na kilometr čtvereční. Je škoda, že Lída s námi nejede. Mlýnský náhon, který chceme jet, má totiž nejlépe nastudovaný. V noci prošla veškerou dostupnou literaturu a zopakovala si všechny vodácké dovednosti. Nakonec se ji ale podařilo přesvědčit, že voda nebude až tak náročná a že oproti přelidněnému Adršpachu, to bude balzám na nervy. Abychom mohli obě destinace porovnat, obětovali se Kahánci s Pivošem a vyrazili právě do Adršpachu. My ostatní na Metuji.
Osádky lodí:
Otík a Jolana
Kozel a Jaroušek
Hanis a Inka
Klára a Kiki
Zdeněk a Táňa + Eliška
Kamil a Adámek + Kačka
Pavel a Vlasta + Vojtíšek
Radovan a Hanička
Lída a Pepík
Robert a Adéla
Rady a Kača + princezna Eliška
Pepa a Maruška
V 9:30 na nás čekal pan Ptáček u Sepského mostu s 12 loděmi. Krom nich jsme dostali i pádla, barely a vesty. Také jeden itinerář řeky zatavený ve fólii. Nikdo se k němu nehlásil, tak jsem si jej vzal do lodě já. Během plavby jsem měl ale plné ruce práce a na nějaké studium vůbec nebyl čas. Následovala krátká instruktáž, jak si správně obléci záchrannou vestu a pan Ptáček se rozloučil a odjel. Odjeli i řidiči s auty do Dolska. Nikdo z nich sice nevěděl, kde to přesně je, ale odjeli. Dlouho jsme se nudili na břehu řeky a čekali a čekali.
Řidiči se konečně vrátili. Hanisovým Volkswagenem, který nestartuje. Už ráno jsme museli použít startovací kabely. Hanis to ale moc neřeší. Starosti si nepřipouští. Navíc se navlekl do mikiny, která mu velmi slušela, a když si natáhl kapuci, všichni si jej chtěli vyfotit.
Lodě jsme spustili na vodu (Metuje 21. říční kilometr) a mohli vyrazit. Nejprve zákrutem kolem města. Po cca 1 km nás čekal první jez s vysokými larseny (km 19,8). Škoda, že tu s námi nebyl Pivoš. Žádné komické představení se tak nekonalo. Pravdou ale je, že vylézt na lávku dá člověku zabrat. Loď se tam tlačí pod prkno, které se prohýbá a pruží. I my jsme měli co dělat a málem se vykotili. Naštěstí jen málem. Lodě jsme přetáhli pod jez a pokračovali dál.
Po dalších 1,7 km následoval další jez (km 18,1). Kamil se svojí lodí přirazil ke břehu a zmizel v kopřivách. Za chvíli se vrátil se slovy, že se to dá jet. Šlajsnou na levé straně. Čeká nás jen menší skok. Raději jsem se na to šel podívat osobně. Maruška se stejně jako většina háčků prošla po břehu. Zadáci jeli šlajsnu sami. A všichni to zvládli.
O kus dál jsem na lidi na mostě volal, jestli už jsme v Hradci. Prý ještě kousek. Někoho překvapilo, že i po téměř dvou hodinách usilovné plavby jsme stále ještě v Novém Městě. Konkrétně jsme byli v Krčíně. Na jeho konci, na 16,8. km řeky, byl další jez a u něj odbočka do Mlýnského náhonu. Než jsme do něj vlezli, dali jsme si krátkou pauzičku.
Lodě jsme přetáhli přes cestu do náhonu a vyrazili na další plavbu. Naše kánoe byla poslední. Ocitli jsme se v jiném světě. Připomínal džungli. Náhon byl poměrně úzký, strašně klikatý, sevřený stromy a větvemi dosahujícími až k hladině. Všude plno pavouků a mušek, které vám lezou po kůži a nedají se smést. Také stromy padlé do vody nebyly vzácností. Občas nám cestu znepříjemnila nějaká lávka. Padlé stromy a lávky byly překážkami nejhoršími. Někdy se daly podjet, což znamenalo zalehnout do lodě a přestat ji řídit. Někdy jsme museli přes tyto překážky vrchem, což znamenalo pracně manévrovat lodí podél kmene a pak ji přetáhnout. Jak jsem již psal, náhon je samá zatáčka. Časem jsme si s Maruškou vypracovali způsob, jak se s nimi vyrovnat. Do levé zatáčky mi manželka pomáhala najet několika záběry kontra (pádluji napravo), do pravé zatáčky mocně zabírala. Mnohdy jsme se k zatáčce blížili s lodí natočenou předem, takže jsme se sunuli do strany. Kupodivu nikdo se v této části řeky necvakl. Tato nepříjemnost potkala ještě na Metuji Lídu a Kozla.
Krátce před půlkou cesty Mlýnským náhonem jsme mezi křovinami zahlédli siluetu polorozbořeného mlýna. Pokyn z itineráře zněl jasně. Zastavit na levém břehu a lodě přenést. Podařilo se. Jen mě trochu děsilo, že síly docházejí a jsme teprve v půli té divočiny. Pokračování v plavbě nepřineslo nic nového. Jen křoví, křoví a křoví. V jednu chvíli jsme se dostali do místa, kde přes koryto náhonu ležely dokonce dva spadlé stromy. Lodě se to nahromadily a museli jsme čekat, než tuto překážku postupně zdolají. „Běž se podívat, jak to tam vypadá,“ přikázal mi háček. Vylezl jsem tedy na břeh a okamžitě byl obsypán výše zmíněnými muškami. Lezly mi všude. Ve chvíli, kdy jsem se je nesnažil smést a zvedl oči, uviděl jsem Kaču, která lezla po jednom z kmenů asi čtyři metry vysoko nad řekou. Vypadala jako Tarzan. Pak mi ale zmizela v husté zeleni. Naskočil jsem zpět do lodě a další výlety na břeh odmítal. Krupova loď už byla pryč a přes stromy teď lezli Staňci. Pak i my. Opět jsme nástrahu zdolali bez ztráty kytičky.
Konečně jsme se dostali k lávce nízko nad vodou. Pamatoval jsem si ji z minulé plavby. Krátce za ní už bude konec tohoto trápení. Lávku jsme nějak podlezli a za chvíli se vynořili z džungle. A to přímo u starého mlýna, který současný majitel (z 8. generace mlynářského rodu) přestavuje na hospodu. Ovšem na nás nebyl připraven. Sice rychle pustil chlazení a začal točit jeden půllitr za druhým, ale pivo bylo teplé. My ale měli strašnou žízeň, a tak jsme se s teplotou vyrovnali. Na čepu tu byl Rampušák z pivovaru v Dobrušce. Utopenci byly prý pro změnu studené a málo uleželé. Výčepní byl ale ochotný a komunikativní. Dozvěděl jsem se například, že provozuje vodní turbínu o výkonu 37 kW. Musí to být něco titěrného. S našimi parními turbínami 220 MW se to nedá srovnat.
Už jsme se chystali k odjezdu, když nás ve mlýně vystřídala skupina vodáků z Blanska. Ti jeli už druhý den, a to z Hronova. Nás čekalo posledních 15 minut k ústí Mlýnského náhonu do Metuje. Voda tekla poměrně svižně, takže nebyl problém. Přistáli jsme podle instrukcí vpravo před mostem v Dolsku. Lodě jsme vytáhli na břeh a Otík se z nějakého nepochopitelného důvodu pustil do důkladného vyčištění svého plavidla. Pak mi pořád předhazoval, že takhle má vypadat předávaná loď. A ne jako ta naše, která byla zaflákaná od bahna zvenku i zevnitř. Kontroval jsem, že nemáme houbu, a když otravoval dál, odkázal jsem ho na háčka. Ten je přeci odpovědný za čistotu lodi.
Z Dolska jsme se vrátili auty do kempu. Následovala sprcha, pivo a procházka do města. Večeři jsme si dali v pizzerii na náměstí. Pepík zde převrhl misku s příbory. Ihned přiběhla obsluhující černoška. Byla velmi milá a utěšovala Pepíka, že se nic nestalo. Jak se snažila dát věci do pořádku, vyletěla jí z ruky vidlička a jako vystřelený šíp mířila na Jarouškovu hlavu. Tu jen o milimetry minula. Jaroušek to neřešil a nevzrušeně nám něco povídal dál. Ani Kozel si ničeho nevšiml. Ležel na obrubě kašny uprostřed náměstí s telefonem na uchu a taky si stále něco povídal.
Po jídle jsme se přesunuli do kavárny o 30 metrů dál. Kromě kávičky bylo objednáno i Prosecco a byla pohoda. Servírka nám udělala i skupinové foto a pak se zeptala, jestli budeme chtít ještě další skleničku tohoto vína. Musela by pro něj totiž skočit do Coopu.
Jakmile jsem dopil, vydal jsem se odlovit ještě tři kešky v okolí. Maruška se mnou šla alespoň pro první z nich. Byla ukryta na parkovišti pod zámeckou zahradou. Zrovna když jsem se natahoval přes plot pro krabičku, zastavilo nedaleko auto městské policie. Strážníci vystoupili a změřili si mě přísným pohledem. Dělal jsem, že nic a oni se tedy věnovali svým povinnostem. Konkrétně uzavření brány do zahrady. Sám jsem pak ještě zašel pro keš na druhém břehu Metuje a také na Dvořáčkovu vyhlídku. Byla už skoro tma, když jsem se vrátil do kempu.
Ostatní už seděli u ohně a Hanis je bavil hrou na kytaru. Oblíbené dětské písničky, ale naše ratolesti nezaujaly. Hrály totiž na schovávanou. Nejlepší schovka byla na střeše Pathfinderu.
Otík poručil otevřít láhev Diplomatica, a když rychle zmizela, tak další. Tento drahý venezuelský rum, jak Otík neustále zdůrazňoval, tu tekl jak voda. Otík se opil a tvrdil, že dnes do patra na postel nepoleze a bude muset spát dole s Joli. Nám to ale bylo úplně jedno.