6. 7. 2017 - čtvrtek

Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal.

Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli.

V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila.

Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty.

Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna.

Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci.

Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany.

Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál.

Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy.

Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl.

Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami.

Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily.

Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry.

Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát.  Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo.Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal.

Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli.

V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila.

Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty.

Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna.

Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci.

Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany.

Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál.

Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy.

Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl.

Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami.

Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily.

Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry.

Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát.  Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo.Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal. Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli. V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila. Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty. Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna. Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci. Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany. Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál. Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy. Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl. Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami. Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily. Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry. Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát. Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo. Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal.

Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli.

V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila.

Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty.

Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna.

Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci.

Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany.

Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál.

Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy.

Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl.

Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami.

Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily.

Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry.

Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát.  Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo.Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal.

Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli.

V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila.

Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty.

Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna.

Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci.

Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany.

Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál.

Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy.

Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl.

Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami.

Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily.

Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry.

Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát.  Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo. Pivoš se přiznal, že zelený mycí prostředek, který věnoval všem na mytí nádobí, si zase vzal zpět. Majitelkou Nivei Double Effect Shampoo and Shave byla Jolana. Proč ji používala na kuchyňce, jsem se raději neptal.

Protože si Oťas včera stěžoval, že ještě po ránu neslyšel Kohoutka, dodal si Pivoš odvahy a vypravil se jej zazpívat až k Otíkově chatce. Zatím touto ryčnou písní obšťastňoval jen nás. Jakmile ale zazněla slova: „Když ráno, raníčko…“, byli na něj puštěni Tomanovic psi. Se zuřivým štěkotem pak hnali Pivoše zpět. Šelma po tomto úspěšném zásahu prolustrovala, co má kdo k snídani a u Staňků se jí málem podařilo ukrást celý hrnec masových nudliček, které si chystali k snídani. Ani nevím, komu fandit. Šelma je pěkná potvůrka, ale co se má kdo cpát k snídani hrncem masa. Mně musí stačit dětská výživa a trocha musli.

V 9:30 jsme auty vyrazili do Hlavňova za Policí nad Metují. Parkovat jsme chtěli až u Hospůdky Na hrázi, abychom to měli do Kovářovy rokle co nejblíž. Nakonec na tomto místě stála jen naše Kia, ostatní nechali své vozy přímo v Hlavňově, kde bylo parkoviště větší. Nepočítal jsem, kolik nás na tento pěší výlet vyrazilo, ale bylo nás dost. Už za zmíněnou hospodou jsem nalezl první keš, a to za asistence menších dětí (samé holky). Ty se pro lov keší nadchly a doprovázely mě pak celou cestu až na Hvězdu. Z těch pěti princezen se jako nejzapálenější kačerka jevila Áďa. Holky se občas zasekly na borůvkách, kterých tu rostlo plno. Když jsem je potřeboval popohnat, oznámil jsem, že se blížíme k další kešce. Bylo jedno, že je k ní ještě kilometr. Adélka měla cestou smůlu, že jí pod tričko vlezla vosa, a protože se nemohla dostat ven, bodla naši malou kačerku několikrát do zad. Adélka to nesla statečně, ale pár slziček uronila.

Poslední keš u kaple Panny Marie Sněžné jsme hledali dost dlouho. A to jsme se tu sešly tři skupiny, tedy asi 15 lidí. Některé děti lezly i do staré vodárny. Ani jim nevadilo, že tam leží zpřeházené nějaké kosti a na některých jsou ještě boty.

Na Hvězdě nás čekala dlouhá pauza, protože po tak namáhavém výkonu, asi půl hodinovém stoupání, bylo nutno doplnit energii. U bufetu se vytvořila fronta, restaurace byla beznadějně zaplněna.

Otík s Joli a Pivošem pokračovali od Hvězdy do Broumova, kde už na ně čekal Jura s Matičkou. Společně si pak prohlédli zdejší klášter, kam se prý na stará kolena Matička uchýlí. Cesta do Broumova po silnici byla prý utrpením a Mia zde téměř uhynula díky únavě a dehydrataci.

Velká část výpravy, a my s ní, se vydala po hřebeni Broumovských stěn. Jen jednou jsem udělal krátký odskok pro keš kousek od cesty a pak hodinu stíhal ostatní. Bylo to kousek před Supím hnízdem, takže když jsem se pak na tuto vyhlídku dostal, potkal jsem tu už jen Vaňky a Staňky. A ti dále volili jinou trasu. Nahoru na skálu jsem se skoro nemohl prodrat, protože proti mně stále sestupovali další a další lidé. Jak se tam nahoře namačkali, to nechápu. Možná chodili na vyhlídku odněkud z druhé strany.

Makal jsem po červené turistické značce, abych dohonil ostatní, což se mi podařilo až o nějaký ten kilometr dál. To už se chystali odbočit na žlutou a po ní dolů Suchého Dolu. Adélka si zrovna stáhla tričko a jen v podprdě se usmívala na borce, který šel proti nám. Ten měl ale oči jen pro svou kočičku. Adélka tedy tričko zase oblékla a pokračovala dál.

Došli jsme až ke skautskému táboru, za nímž se skrývala zdejší přírodní zajímavost – Sochudolská Niagára. S Radovanem jsme se na ni šli podívat. V táboře jsme se nahlásili a pak se koukli na čůrek vody padající mezi pískovcovými skalami do mělké misky. Jít přes tábor zpět se nám už nechtělo a rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme a z úzkého údolí vylezeme přímo nahoru a připojíme se tam ke zbytku výpravy.

Lezení nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mi někde na jehličí podjely nohy, sbírali by mě skauti dole mezi stany. Nakonec jsme se ale nahoru vyškrábali. Bohužel na špatné straně rokle. Pár desítek metrů od nás prošli naši kamarádi. Dělila nás od nich právě jen ta rokle. Nechápu, proč jsme vylezli právě na tuto stranu. Asi to bylo snazší. Na několika místech jsme s Radovanem zkoušeli slézt zase zpět dolů, ale to bylo ještě nebezpečnější. Nakonec jsme se vrátili na cestu, po níž jsme už dnes jednou šli, sešli po ní dolů, znovu minuli skautský tábor a snažili se dohnat kamarády. Ale ti už byli bůhví kde. Měli jsme aspoň čas na odlov keše u Setonovy studánky. V logbooku už byly podpisy Ádi, Elišky a dalších dětí. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jak to mohly bez GPS nalézt? Později se vše vysvětlilo. Kamil děti ke keši dovedl.

Protože den ještě nekončil, zajeli jsme se Skřečky na Ostaš. Zaparkovali na louce, vyplázli po 40 Kč a vydali se na procházku po tomto malém skalním městě. Zvolili jsme modrou turistickou značku a prošli si Bludiště. Pak jsme se fotili na Čertově autě a dalších skalách. Lukáš podal obdivuhodný výkon. Celou dobu táhl na zádech v nosičce malou Báju a dokázal se s ní protáhnout i všemi průrvami.

Na oběd jsme se stavili U Broučků v Novém Městě. V kempu jsem si pak dal sprchu a obklopen houfem dětí zašel s nimi ještě ke keši Husova lípa, kterou jsme měli jen kousek nad kempem. Děti se tak na půl hoďky zabavily.

Seděli jsme u ohně a užívali si pohody. Kozel hrál na notebooku nějakou onlinovku plnou čísel. Mládežníci si předčítali něco v angličtině. Asi abychom jim nerozuměli. Pak se hrála hra, kdo se kdy narodil. V kterém roce, měsíci, dni, znamení. Vydrželo nám to hodně dlouho a nějak mi po vystřízlivění uniká, co bylo podstatou hry.

Na obloze vyšly hvězdy, Pivoš nám ukazoval souhvězdí Volkswagen a půlnoc se blížila. Rady donesl další láhev Diplomatica – rumu, který se tu pije jako čaj. Na Havlíčka ale opět nedošlo. Pouhých 17 minut před půlnocí se skoro všichni zvedli a odešli spát.  Myslím, že letos zasloužím od vedoucího pochvalu. Většinou jsem odcházel spát mezi posledními. Fakt je, že jsem nechodil jako ostatní po ránu běhat, takže jsem si mohl déle poležet a ne formě mi po ránu až tak nezáleželo.